Demi Mortuus | 28.04.2017 17:18

Přečtěte si zbytek obsáhlého rozhovoru s XIII. stoletím, v němž jsme se s Petrem Štěpánem prošli celou diskografií kapely. Dozvíte se jak vznikla "Elizabeth", jestli měl Petr doma rakev, kterou desku svojí kapely nemá frontman Třináctky příliš v lásce a mnoho dalších věcí...

Sanctuary.cz: Deska „Nosferatu“ je zase návratem k rockovějšímu zvuku. Mělo to být jakési pročištění soundu po takové složité desce, jakou byla „Gotika“?

Petr Štěpán: Ne, to určitě ne. Tam došlo k zásadní změně v tom, že jsme získali nové spoluhráče, které jsme dva roky hledali. Oni hostovali už na „Gotice“, tam jsme se poznali, to složení se ustálilo a já jsem začal tvořit materiál pro nové album. A proto, že jsme měli tenkrát nového kytaristu Michala Kourka, který přišel, dá se říct, z metalové scény, psal jsem nové skladby téhle sestavě na tělo.

Sanctuary.cz: „Nosferatu“ je pro mě první album s výraznou vampýrskou stylizací. Kde se vzala?

Petr Štěpán: To byly roky, kdy u mne byl zájem o tajemno, čarodějnictví, vampyrismus a podobně na vrcholu. Tak se to asi nějakým způsobem odrazilo taky v textech a v tvorbě. Hodně jsem tehdy četl knihy a všelijaké studie s touto tématikou. Mě spíš vždycky zajímal příběh. Když děláš písničku, tak by to měl být příběh, měla by být o něčem. Hodně skladeb z alba „Nosferatu“ má inspiraci skutečnými postavami.

„Nosferatu“ je o Belovi Lugosim, „Nevěsta temnot“ o Elizabeth Báthory, „Upír s houslemi“ je Nicolo Paganini a nesmíme zapomenout na „Květy zla“ – zhudebněnou báseň Charlese Baudeleira. Přesto, že je „Nosferatu“ vnímána jako tvrdá kytarová deska, pořád jsou na ní skladby, které jsem nahrával sám s automatem a klávesami. „Legenda o krysaři“, „Upír s houslemi“ i „Květy zla“ jsou věci, ve kterých nehraje kapela, ale natáčel jsem je zvlášť.

Sanctuary.cz: „Nosferatu“ je první deska, která vyšla u Happy Music. Jak došlo ke změně vydavatele?

Petr Štěpán: Spolupráce s Monitorem tehdy vázla a my jsme se cítili tak trochu nepochopení a velice rychle na to zareagovali Happy Music, kteří nám hodili lano, jestli s nimi nechceme spolupracovat. My jsme toho využili, protože jsme dostali nabídku od někoho, kdo měl vlastní studio a nabízel neomezené frekvence natáčení. Tak jsme tu nabídku přijali a několik let vydávali u Happy Music.

Sanctuary.cz: Pojďme k albu „Werewolf“ – byla to třetí deska ve třech letech a do toho jsi natáčel sólovou scénickou hudbu. Jak jsi to všechno stíhal?

Petr Štěpán: Náročné to bylo. Kluci v kapele už na mne byli naštvaní, protože jsem pořád neměl čas na zkoušení a koncertům jsem se moc nechtěl věnovat, protože jsem dělal tu scénickou hudbu a do toho jsem tehdy hrál divadlo.

Sanctuary.cz: „Werewolf“ je vlastně úplně první deska, na kterou jste se do studia vrátili v úplně stejné sestavě jako předtím.

Petr Štěpán: Ano to je pravda, plus samozřejmě se spoustou hostů. Já jsem na „Werewolfovi“ nechal devadesát procent kytar na Michalovi Kourkovi a já jsem nahrál snad jen nějaká sóla a dohrávky. Jinak jsem se věnoval vyloženě produkci desky a práci se smyčcovým tělesem, jež natáčelo dvě skladby, které jsou mi dodnes blízké a to „Julie umírá každou noc“ a „Stigmata Vampire“. To byl můj další posun ve studiové práci a ve skladatelském a producentském přístupu. Do té doby jsem s muzikanty, kteří dělají vážnou hudbu, nikdy nepracoval.

Sanctuary.cz: Ke skladbě „Transylvanian Werwolf“ vznikl výpravný videoklip. Jak k tomu došlo?

Petr Štěpán: Nikdo nečekal, že „Nosferatu“ bude tak úspěšná deska a když Happy Music viděli, že ano a za další rok jsme se domluvili, že vydají novou desku „Werewolf“, tak řekli „dobře, tak tentokrát tu desku podpoříme videoklipem“. A bylo to ještě v době, kdy se klipy pouštěly v televizi, což je dnes věc skoro nemožná.

Sanctuary.cz: Vzpomínáš na to natáčení nějak? Protože to byla zima, vlci…to asi nemohlo být úplně jednoduché natáčení…

Petr Štěpán: To sice ne, ale my jsme nebyli všude. Ono to v tom klipu vypadá, že ano, ale natáčelo se tuším tři dny a my jsme z toho natáčeli myslím jeden. Spousta frekvencí se natáčela bez kapely. Je zajímavé, že s tou hostující herečkou, kvůli které já vlastně vstávám z rakve, jdu si pro ni a nakonec se proměníme v poslední scéně ve vlky a utečeme do hor, jsme se nikdy nesetkali. Všechny sekvence se natáčely zvlášť a až ve střižně se to spojilo.

Bylo to zajímavé natáčení. Byla zima, natáčeli jsme na hradě Okoř a bylo tam vlastně i pár úrazů. Třeba brácha si rozbil hlavu během natáčení. Měl v nějaké scéně projít výklenkem a narovnal se dřív, než měl, takže tekla i krev a ten klip jsme tak krví pokřtili. Vtipné bylo, když tam někdo křičel „stop, stop, ježiš on se zranil, vždyť mu teče krev“ a režisér na to „ne ne ne to toč, to bude dobrý, to tam dáme“.

XIII. století - Transylvanian Werewolf

Sanctuary.cz: Na desce „Ztraceni v Karpatech“ došlo po nějaké době k personálním obměnám a do kapely se pomalu infiltrovala první ženská duše – Olie Ryšavá. Jak k tomu došlo? Od té doby vlastně u kláves vždy stála žena…

Petr Štěpán: Od začátku až do téhle desky jsem veškeré klávesy natáčel sám. Někdy s přispěním zvukaře, ale jinak jsem je dělal já. Od „Ztraceni v Karpatech“ už je většinou nahrávala nějaká klávesistka, tady Olie Ryšavá, i když jsem ty party složil já. Po vydání alba „Werewolf“ vlastně odešel Michal Kourek, ten už nehraje ani v klipu „Transylvanian Werewolf“, místo něj tam zaskakuje Petr Palovčík. Přišel také nový kytarista Marcel Novák a Olie Ryšavá. Ze čtveřice se tak stala pětice.

Sanctuary.cz: Album „Ztraceni v Karpatech“ je znovu tematicky blízko předchozím dvěma deskám. Zase Karpaty, zase vampýři - hudební publicisté potom rádi sklouzávají ke klasickým klišé, že hudebníci přespávají v rakvích a pijí krev. Je něco takového, co je spojeno s tebou?

Petr Štěpán: Já jsem rakev doma skutečně měl. Ale měl jsem pouze vrchní víko a sloužilo mi jako komoda. Dostal jsem jej jako dárek od jednoho kamaráda. Ale už ji nemám, měl jsem ji někdy v devadesátých letech, to byl můj život hodně free. Ono to klišé v gotické hudbě je někdy nezbytné. Nemyslím ty rakve doma, to je totální úlet, ale temnota, upíři a vlkodlaci prostě ke gotice patří.

Sanctuary.cz: Tehdy jsi vydal „Knihu Nosferatu“ a na dalších deskách se už tolik upíří tématice nevěnuješ. Znamená to tedy, že jsi touhle knihou vlastně tohle téma jaksi uzavřel?

Petr Štěpán: Ano, dá se to tak říct. Měl jsem nastřádánu spoustu materiálů, studií a úvah a jsem rád, že to vlastně vyústilo do sepsání „Knihy Nosferatu“ a na sepsání spousty textů a že mne to inspirovalo k tvorbě těch tří zmíněných desek. Tou knihou jsem to uzavřel a už se k těmto tématům tolik nevracím. I ten název „Ztraceni v Karpatech“ jsem zvolil v souvislosti s tím, protože už jsem cítil, že touhle cestou dál jít nemůžeme.

Já mám k téhle desce vůbec velice chladný vztah. Pořád je to naše i moje album, ale osobně s tou deskou nejsem spokojený. Ani natáčení neprobíhalo zrovna nejlíp, kapela nebyla v pohodě a nebylo to dobré. Jediné co se mi líbí je obal, ale zvukově nebo skladatelsky bych to dnes řešil jinak. Možná to tehdy bylo příliš uspěchané a v kapele nefungovala ta správná harmonie, takže se album urychleně dokončilo, jedna skladba se dokonce škrtla, tu už jsme nenatočili, protože jsem na to zkrátka neměl nervy. Když se zjistilo, že má deska přes čtyřicet minut, tak už jsme to prostě uzavřeli a kapela odjela domů. Já už jsem se nepodílel ani na závěrečném mixu, nechal jsem to na zvukaři. Nicméně když už nic, tak na téhle desce je náš největší hit „Elizabeth“.

Sanctuary.cz: To už je vlastně druhá skladba, která se věnovala Elizabeth Báthory…

Petr Štěpán: Jenže tady to bylo cílené. My jsme tehdy byli u Happy Music a Happy Production byla taky filmová společnost. Oni tehdy připravovali natáčení filmu o Čachtické paní, ale ta práva potom koupil Jakubisko a z natáčení sešlo. Nicméně když jsme my točili „Ztraceni v Karpatech“, Happy ještě práva měli a zazněl nápad, že by nebylo špatné, kdyby XIII. století nahrálo nějakou tematicky zaměřenou píseň pro tenhle film, která by zazněla třeba během titulků. Filmaři naši tvorbu slyšeli ve studiu, které bylo vlastně ve stejné budově, jako jejich studia. Já jsem nad tím zauvažoval a na základě tohoto impulzu jsem složil píseň „Elizabeth“. Z natáčení nakonec nic nebylo, ale zůstala alespoň tahle skladba.

Sanctuary.cz: V roce 1999 jste poprvé hráli na Castle Party. Jak k tomu došlo? V bookletu stojí, že se tehdy uzavřela jistá kapitola a určité indicie vedly k tomu, že by XIII. století taky mohlo skončit…

Petr Štěpán: Je to tak. To složení z nahrávání desky se prostě rozpadlo a nebyli jsme už schopni spolupráce. Já jsem věděl, že dál touhle cestou není možné jít. Navíc se přiblížil zlom milénia, rok 2000, a my jsme chtěli vykročit jinudy. Potom přišel do kapely basák Martin Soukup, vyrazili jsme hrát do toho Polska a hned potom vznikl i nový materiál na desku „Metropolis“ poměrně rychle. A to jsme už chtěli postavit hodně na klávesách, vzdálit se od kytarového vyjádření a zkusit to zase jinak.

Sanctuary.cz: „Metropolis“ je první deska, kde se objevují anglické texty. Je to dáno i úspěchem v zahraničí?

Petr Štěpán: Určitě. Protože jsme na Castle Party hráli dva roky po sobě a tam jsme se dostávali do kontaktu se zahraničními kapelami a díky kontaktům bylo jasné, že bychom mohli oslovit i posluchače v západních zemích.

Sanctuary.cz: V bookletu jsi vysloveně napsal, že se kapela distancuje od označení za metal gotickou a doom gotickou. To tě tehdejší situace na scéně nadzvedla natolik, že jsi tohle vyjádření musel dát do bookletu?

Petr Štěpán: Ano. Protože díky předchozím třem deskám jsme začali být chápáni jako nějaká metalová kapela a to nám začalo vadit, protože jsme si tak nikdy nepřipadali. Chtěli jsme tohle označení setřást. Taky na nás začalo chodit víc metalového publika, které chápe muziku jinak a nám došlo, že v téhle poloze nechceme být. Možná proto je „Metropolis“ tolik jiné album.

Sanctuary.cz: Tehdy jsi v rozhovoru z roku 2003 řekl, že už nebudete poskytovat domácím médiím rozhovory. To byla domácí média tak mimo?

Petr Štěpán: My jsme na tom tenkrát byli hodně špatně. Nemohli jsme sehnat pořádné kšefty v Čechách, návštěvnost koncertů byla mizerná, padaly počty prodaných nosičů díky nastupující digitální a internetové éře a každý se s tím musel nějak vyrovnat. O nás tehdy zájem nebyl a přitom jsem viděl, že v zahraničí to jde. Třeba deska „Ztraceni v Karpatech“ byla v Polsku přijatá až hekticky, ale v Čechách to tak nějak prošumělo. My jsme si tedy řekli, že když nechtějí oni, tak se obrátíme spíš ven.

Sanctuary.cz: V roce 2004 vyšla „Vendetta“. Pro spoustu fans je kontroverzní singlem a klipem „Horizont událostí“. Co bys řekl k téhle skladbě dnes?

Petr Štěpán: Já ji mám pořád rád. To je taková cyberbalada. Vzpomínám si dodnes, že když jsme hráli v Moskvě, tak za mnou přišla pořadatelka s tím, jestli může vidět playlist. Tak jsem jí ho ukázal a ona byla zklamaná, že nebudeme hrát „Horizont událostí“ a říkala, že je to její nejzamilovanější písnička. Tak to je takový dvojí pohled. Ten videoklip bohužel dopadl tak, jak dopadl. On příliš nekoresponduje s textem, ale firma to tehdy svěřila poměrně úspěšnému začínajícímu režisérovi. Někomu se to líbí, někomu ne.

XIII. století - Horizont událostí

Sanctuary.cz: Já jsem měl spíš na mysli to, že je „Vendetta“ hlavně v druhé polovině výrazně rockovější a ten singl mohl zmást posluchače a naznačit, že půjde o pokračování syntetiky z „Metropolis“.

Petr Štěpán: To je klasický přístup firem. Chtějí, aby se něco hrálo v rádiích, a ta moc tvrdou skladbu nevezmou. Takže chtěli něco ve středním tempu, něco melodičtějšího. Ale rádia to stejně vyfuckovala a ten záměr se nevyvedl.

Sanctuary.cz: Proč se kapela po vydání desky vlastně rozpadla?

Petr Štěpán: Už to zkrátka nešlo dál. My jsme měli hodně hraní a ježdění, přestávali jsme to stíhat, nastoupily nějaké osobní problémy a už to nešlo. Dali jsme si ještě jednu schůzku a řekli jsme si, že končíme. Když jedeš tolik let ne na sto, ale na dvě stě procent, tak se ta únava materiálu musí projevit a někdy se to projeví i na mezilidských vztazích.

Sanctuary.cz: Následovaly čtyři roky ticha. Bylo to úplné ticho? V té době došlo na různé reedice, na zmíněnou desku „Vampire Songs“, ale kapela jako taková nefungovala. Je to tak?

Petr Štěpán: Já jsem se tehdy věnoval vydání žlutého trojboxu „Na barikádách z popelnic“ Hrdinů nové fronty, to byla hromada práce. Hned potom vycházel digipack „Nová Drákulomania & Hororový věk“, což byl další projekt z éry Hrdinů nové fronty. Potom jsem napsal klihu „Zpovědnice“ a co se alb týče, vyšlo CD „Vampire Songs“ v roce 2005 a „Gold“, což byla vlastně reedice „Karnevalu“, která vyšla u jiné firmy a s jiným obalem. Ještě se dodělávalo taky DVD „History & Rarities“. To byly roky, kdy jsem chodil normálně do práce a jako kapela jsme nefungovali. On byl další z důvodů rozpadu také fakt, že nám vyschly zdroje a byli jsme úplně na nule. Přišli jsme o zkušebnu, o doprovodný team kolem sebe a už se to nedalo dál táhnout. Takže ta pauza byla nutná.

Sanctuary.cz: Potom ale přišel návrat. Co byl ten hlavní impulz? Nějaký osobní umělecký přetlak, nebo enormní zájem posluchačů, nebo třeba tehdejší podporovatel – obchod Nosferatu? Nebo všechno dohromady?

Petr Štěpán: Ne, ani jedno z toho. Nám se prostě po těch letech podařilo sehnat dobrou zkušebnu v jedné staré fabrice. My musíme mít s bráchou vlastní motivaci a vliv lidí kolem na nás moc neplatí. A k rozhodnutí vrátit se jsme dospěli zhruba v letech 2007 – 2008, basáka Paldu jsme už měli, ale dlouho jsme hledali klávesačku, která by zvládla všechny party.

Sanctuary.cz: Proč se nevrátile Olie?

Petr Štěpán: Olie se tenkrát myslím odstěhovala z Jihlavy a už jsme o té spolupráci ani neuvažovali. Ona už měla taky svůj život a my jsme si s bráchou řekli, že by bylo dobré angažovat někoho nového, ať už na basu nebo na klávesy a myslím, že jsme udělali dobře. Takže nakonec u kláves skončila Jana Havlová a u basy Palda.

Sanctuary.cz: Zvuk desky „Dogma“ byl zase výrazně kytarovější a řekl bych, že po dlouhé době měl i jistý punkový feeling. Chtěli jste se velkým obloukem zase trochu vrátit k těm punkovým kořenům?

Petr Štěpán: Tohle bylo přesně to, kde jsme s bráchou chtěli tu kapelu mít, k čemu jsme směřovali. Tam jsme se snažili dojít už na „Vendettě“ a proti těm starším deskám byla tohle poloha ta, kterou jsme hledali. Mít tam sami sebe, aby tam byl i ten punkový feeling. Jakmile se sestava ustálila, tak začal ten úžasný proces znovuzrození kapely, začali jsme hodně zkoušet a začal se rodit nový materiál. O ten hned měla zájem i firma a proto bylo „Dogma“ tak rychle připravené, natočené i vydané.

Sanctuary.cz: Jsme u dosud posledního alba „Intacto“. Ty už jsi říkal, že nevíš, jestli vůbec ještě nějaká nová deska vyjde a ono nakonec ano. Co převážilo na miskách vah, že deska spatřila světlo světa?

Petr Štěpán: Ono to hodně souvisí s mým soukromým životem a také s mým zdravotním stavem. Když jsem zhruba před těmi třemi lety, kdy se rodily první střípky alba, uvažoval, jestli s kapelou mám ještě něco natočit, říkal jsem si, že to musím udělat hned. Protože za pět let už to třeba nedám. Promluvil jsem si tehdy s bráchou a ten úplně nadskočil na židli a celá kapela reagovala velmi dobře a začala zhruba roční příprava materiálu na „Intacto“.

Sanctuary.cz: Došli jsme tedy na konec. Ještě bych se rád zeptal na dvě skladby, které jsou pouze v onom „Pandora“ boxu. Ty vznikly až po „Intactu“, nebo se na něj jenom nehodily?

Petr Štěpán: Vznikly až po natáčení alba „Intacto“. A obě jsou textově mou reakcí na současný stav světa a na život kolem mě. Mají silný politický podtext a já jsem ty pocity ze sebe nějak musel dostat. „Nový věk temnoty“ má až punkový drive a reakce lidí byly i takové, že je to nejlepší skladba od HNF a „Evropa“ je dlouhý osmiminutový opus, v němž jsem chtěl mít takové ty kytarové propletence, melodické stěny, které se budou valit z beden a v nichž se bude odehrávat text.

Sanctuary.cz: Prošli jsme takhle čtvrtstoletím fungování kapely XIII. století. Je něco, co se za tu dobu nepodařilo?

Petr Štěpán: My jsme si po každé desce mysleli, že ta kapela skončí a dál to nepůjde a ono to vždycky nějak šlo…

Sanctuary.cz: …takže se vám vlastně nepodařilo skončit!

Petr Štěpán: Tak! Jednou to ale přijde, všechno má svůj konec. Možná škoda, že se nám nepodařilo trošku víc prorazit na scéně ještě v trochu širším spektru, aby se nám podařilo lépe zabezpečit a aby nebyla taková dřina tu kapelu držet v chodu. Ale s tím se nedá nic dělat. Co se týče hudební a umělecké stránky jsem ale úplně spokojený, s tím kam jsem došel. Je fakt, že nebýt podpory bráchy Pavla, tohle bych nikdy nedokázal.