XIII. století: Když děláš první desku, tak do ní dáš všechno

Vlajková loď českého gothic rocku, jihlavská skupina XIII. století, odehraje tuto sobotu 22. dubna svůj premiérový letošní koncert v pražské Meet Factory. Společnost jim tentokrát budou dělat dva německé spolky: gothrockoví démoni Aeon Sable a mystická dvojice La Scaltra.

U této příležitosti jsme s předákem Třináctky Petrem Štěpánem pořídili rozhovor, který se celý točil okolo nedávného vydání boxsetu "Pandora" a jehož první část vám teď přinášíme. Pojďme tedy na to:

 

SANCTUARY.CZ: Tenhle rozhovor bychom rádi celý směřovali k boxu, který jste vydali koncem minulého roku pod názvem „Pandora Box“. Ten obsahuje deset cédéček, tedy deset alb XIII. století za čtvrt století fungování. Je to tak?

PETR ŠTĚPÁN: Je to tak. Samozřejmě my jsme těch alb vydali mnohem víc, ale box „Pandora“ obsahuje všechna studiová alba.

SANCTUARY.CZ: V bookletu boxu se píše, že se vznik XIII. století datuje do let 1990 až 1991. Ale kam vlastně zařadit „Novou drakulomanii“ z roku 1988? Ta přeci byla mnohem víc XIII. stoletím než Hrdiny nové fronty…

PETR ŠTĚPÁN: To je naprostá pravda, ale my jsme to tehdy ještě nevěděli. Vlastně přicházela nějaká změna ke konci Hrdinů a tím, že jsme se dostali k nahrávkám gotických kapel, tak se to nějakým způsobem odrazilo i na našem vnímání. I když jsme pořád fungovali jako punková kapela, tak „Novou drakulomanii“ jsme i tenkrát zamýšleli spíš jako vedlejší projekt. Říkali jsme si - nebudeme se bát experimentovat. Zkusíme složit a udělat taky nějakou jinou hudbu. Nicméně „Nová drakulomania“ byli Hrdinové nové fronty, ale jistým způsobem předznamenávala děj budoucí, ale to tenkrát ještě nikdo nevěděl.

 

obal dema Nová Drakulomania

 

SANCTUARY.CZ: Kde jste za komunistů na gotické nahrávky narazili?

PETR ŠTĚPÁN: Musíme si uvědomit jednu důležitou věc. V osmdesátých letech byla gotika nová. Takže ty starý bardi, co poslouchali underground a alternativní věci, ty gotika nejspíš minula. A ona přicházela s punkem a tak jsme na ni narazili my. To znamená, že když se k nám dostali prvně nahrávky dejme tomu Bauhaus, tak je ty lidi chápali spíš jako punk. Ten pojem gotika k tomu tehdy nebyl moc známý. My jsme se v tom teda zorientovali poměrně rychle, na rozdíl od toho okolního světa. K nám už se potom termíny jako goth, post-punk nebo batcave dostaly a dokázali jsme se s nimi spojit. Vlastně i The Sisters of Mercy jsme objevili poměrně později.

SANCTUARY.CZ: Já se na to ptám proto, že jde do kin polský film „Poslední rodina“, který je jakousi kronikou rodiny malíře Zdislawa Beksinského. Právě jeho syn Tom Beksinski byl výrazným propagátorem gotiky v Polsku. My jsme vlastně nikoho takového v Československu neměli, nebo ano?

PETR ŠTĚPÁN: To je pravda, já si myslím, že ne. Občas se objevily nějaké články, ale to abys hledal opravdu lupou a to bylo asi tak celé. Ale zpátky k tomu Tomáši Beksinskému. Tomu je XIII. století strašně vděčné za to, co pro nás udělal, protože to byl právě tenhle člověk, který nám tehdy, tuším že to bylo Radio 1 nebo tak nějak, propagoval nahrávky XIII. století v Polsku ve svých pořadech. Ten nám vlastně otevřel dveře a připravil půdu. Už tehdy jsme měli kontakty a lidi nám posílali poštou, protože ještě nebyl internet, články, které se o nás začaly objevovat v polských magazínech a myslím si, že to bylo právě spojené s propagací Tomasze Beksinského. Potom se ta hudba díky němu dostala i k promotérům a lidem, kteří dělají Castle Party a odtud jsme potom dostali v roce 1999 nabídku na vystoupení na tomhle festivalu.

SANCTUARY.CZ: Byli jste s Tomaszem někdy v osobním kontaktu?

PETR ŠTĚPÁN: Já s tím mám spojenou strašně smutnou záležitost. Jedna moje známá, polská zpěvačka Anna Zachar, mi domluvila schůzku s Tomaszem a já jsem mu dopředu posílal „Knihu Nosferatu“ s věnováním a poděkováním za to co pro nás udělal. Je to smutné, ale k té schůzce bohužel už nedošlo a on zemřel.

 

XIII. století - Dogy na Baskervillu

 

SANCTUARY.CZ: Proč album „Vampire Songs“, dobře natočené album s písničkami, za které jste se nemuseli stydět a natočené vlastně dřív než „Amulet“ ve své době nikdy nevyšlo jako studiové album?

PETR ŠTĚPÁN: Nikdo ho nechtěl (smích). Na rovinu řečeno. Byla to jiná doba, jinak to nastupovalo a my jsme to už taky nehráli, nebyli jsme schopni s tím jezdit, kdyby ta deska vyšla. Ta kapela se vlastně potom rozpadla. Až po letech jsme se k tomu vrátili a doplnili nějakými bonusy a název se zkrátil na „Vampire Songs“ z „Vampir Songs for Agnes“.

SANCTUARY.CZ: Na té desce má silnou pozici saxofon. Co vedlo bývalé punkáče, aby na desce použili právě tenhle nástroj?

PETR ŠTĚPÁN: Protože s tím saxofonistou Komárkem, kterému jsme říkali Valtr – to byla jeho umělecká přezdívka, jsme se znali, on hrál v nějakých undergroundových kapelách a shodli jsme se na nahrávkách třeba Bauhaus a oni saxofon používali celkem běžně. Stejně tak tomu bylo u Fields of the Nephilim, tak jsme si řekli proč ne?

SANCTUARY.CZ: Na této desce jste nahráli svůj první cover, kterým byl „Pokoj číslo 26“. Během let jste nahráli spoustu dalších coverů. Jakým způsobem vybíráte písničku, kterou předěláte a že ji umístíte třeba i na desku?

PETR ŠTĚPÁN: Musí tam být nějaký vztah k té písničce nebo k interpretovi. Ten zmíněný „Pokoj číslo 26“, to byla vyloženě nabídka podílet se na cover desce skladeb Petra Nováka, kterého mám do dneška moc rád. U Sex Pistols, tam možná šlo o nějaký návrat k punkovjěšímu vyjádření a třeba "Jolene", tam se sešlo víc věcí. Mám rád originál i verzi, kterou nahráli Sisters of Mercy a my jsme zvolili takový crossover mezi tím a nazpívala jí Jana Havlová.

 

XIII. století - Jolene (live 2010 - Praha, LD Kbely)

 

SANCTUARY.CZ: Poté už jste ale zabodovali, deska „Amulet“ vyšla zcela oficiálně. Jakto, že s „Vampire Songs“ se to nepodařilo, ale s „Amuletem“ jste už vydavatele našli. Jakto?

PETR ŠTĚPÁN: Mezitím je taky časový skok. Během toho nás oslovilo několik vydavatelství a všichni měli zájem o „Hrdiny“. Ale my jsme jako HNF nepokračovali a když tenkrát firma Monitor zjistila, že hrajeme jako XIII. Století, tak řekli: „Dobře, tak my tedy chceme XIII. Století. Nabízíme smlouvu na XIII. Století.“. A tím, že jsme dostali smlouvu na album a spolupráci, která trvá víceméně do dneška, tak přišla nabídka natočit album. My jsme materiál měli a už to jelo, to bylo docela dobře naplánované. Aniž bychom to nějak my ovlivnili, v tom to do sebe zapadlo. „Amulet“ už měl plnou podporu, byla to studiová nahrávka, natáčení to bylo takové, jaké má být atd. Plus videoklip a takové věci.

SANCTUARY.CZ: To je dodnes asi nejčistší kytarová deska XIII. Století. Přiznáme se, že nás až překvapuje, jak ta deska zní svěže i po těch více než 25 letech. Neexistence elektroniky nebo jakýchkoliv kláves na ní vlastně vůbec nevadí a vůbec to tam nechybí…

PETR ŠTĚPÁN: „Amulet“ je prostě strašně zvláštní deska. Jednak to bylo něco prvního, my jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme v tom víceméně nováčci, a i když jsme měli ty zkušenosti s HNF a punkovou érou, tohle byl přece jen výšlap už úplně jinam a mnohem výš, na úplně jiný level a do trochu jiného prostředí. My jsme nevěděli, jestli kapela za rok skončí nebo jestli budeme pokračovat a tím, že děláš první desku, tak do ní dáš všechno. Veškerou energii, byli jsme plní síly, plní motivace, plni nápadu a všeho možného, a to jsme měli možnost ztvárnit na této desce. Takže „Amulet“ je prostě největší miláček do dneška a je to nejvíce hájené album. A nejen pro mě, ale myslím, že pro všechny, kteří na něm pracovali, a v tom je ta výjimečnost této desky. Byla to prostě první deska, ten manifest, kterým jsme se mohli prezentovat: „Tady je Třináctka. Tohle je naše tvorba. Tady je naše album.“

SANCTUARY.CZ: Bicí – to je taková věc, co nás zajímá. Byly tam použité jenom Pavlovy akustické bicí nebo jste použili i automatického bubeníka?

PETR ŠTĚPÁN: Nenene, bráchovi jsme tenkrát říkali „Avalanche“, protože hraje v některých skladbách jako automat. Ono to je zapříčiněno tím, že když jsme jezdili koncerty ještě s „Vampire songs“ a neměli jsme žádnou dodávku a větší možnosti, tak abychom se vešli do těch dvou aut, kterýma jsme jezdili, Pavel si koupil elektrické pady. Byly mnohem skladnější a daly se do těch aut mnohem lépe srovnat. V době natáčení desky „Amulet“ je brácha ještě měl, ale už jsme jako kopák, hlavní šlapák, používali normálně akustický, ale přechodové bubny byly ty klasické šestihranné elektronické. Byla to taková kombinovaná souprava, kterou Pavel už potom nikdy nepoužíval, jenom na té první desce. A pokud se vám zdálo, že někde slyšíte automat, tak to bylo dáno jednak přesností Pavlova bubnování a zvukem těch bicích.

 

XIII. století na první oficiální fotografii (1991)

 

SANCTUARY.CZ: Pár měsíců po tom, co jste tu desku vydali, se sestava kapely rozpadla. Proč vlastně? Ta deska byl přece úspěch.

PETR ŠTĚPÁN: Úspěch to byl, to je pravda. Ale tam prostě došlo k něčemu takovému… Já jsem prostě věděl, že ta kapela bude muset jít někam jinam a měl jsem asi větší tendence k tomu, abych pracoval víc ve studiu a zkusil vyšlápnout trochu jinou cestou, rozšířit to. Věděl jsem, že v tom složení, ve kterém jsme „Amulet“ natočili, by ten vývoj dál nebyl možný. Takže jsme to víceméně ukončili. Rozešli jsme se v dobrém s klukama, nebylo to tak, že bychom se nějak rozhádali nebo si nemohli přijít na jméno. A když to vezmu ještě z druhé strany, nedokážu si představit, že bychom v tom složení měli hrát třeba dalších pět let. Myslím, že ty desky, které jsme potom natočili, by v tom původním složení nebyly realizovatelné. Nikdo samozřejmě nemohl vědět, jaký ten vývoj bude, ale věděl jsem, že tam jsou taky určitá hráčská omezení.

SANCTUARY.CZ: Přejděme k desce „Gotika“, kterou průvodní text v „Pandora Box“ označuje za nejambicióznější desku kapely. Bylo to opravdu tak?

PETR ŠTĚPÁN: Určitě. Já mám ke „Gotice“ takový opatrovnický vztah, protože ona opravdu strašně dlouho vznikala a bylo to opravdu strašně pracné. Natáčelo se ve dvou studiích s obrovskýma pauzama a bylo náročné udržet tu linii. Je to stále nejambicióznější album, protože jsme si s bráchou řekli, že si nebudeme dávat skoro žádné limity a hranice. Že budeme tvořit tak, jak to cítíme, že já přinesu nápady a zkusíme je zpracovávat ve studiu tak, jak to v daný moment budeme cítit. Je to hlavně album hodně elektronické s použitím různých kláves, syntezátorů a smyček a podobně. Myslím si, že „Gotika“ na to kdy vznikla a v jakých podmínkách jsme ji museli točit, pořád ještě dopadla dobře. Já si za tím albem stojím, je to do dneška pořád jedna z nejvíce prodávaných desek a lidi mají zájem o skladby z ní, protože přinesla také několik docela podstatných hitů, ať už to byla „Gotika“, „Mystery Anna“ a skladba, která se dostávala na různé výběry „Ten starý dům se rozpadá“.

SANCTUARY.CZ: Ta deska má vlastně 73 minut…

PETR ŠTĚPÁN: Ona původně takhle dlouhá být neměla. My jsme ji přinesli zhruba tak ve dvou třetinách, ale to byl tenkrát trend té doby (dokončovali jsme ji v roce 1993-1994). Firma měla takový požadavek, že když se nabízí album, tak ať je tam toho co nejvíc. Takže to byl důvod, proč jsme se opět vraceli do studia a vznikly ještě nějaké remixy, aby tam toho materiálu bylo víc. Dnes kdyby to vycházelo, bylo by to zcela legitimní dvojalbum.

SANCTUARY.CZ: Tady už ale byl automatický bubeník…

PETR ŠTĚPÁN: Tady jich bylo použito několik, je to kombinované, ale to si dělal buď Pavel sám nebo různě ve spolupráci se zvukařem a podobně.

SANCTUARY.CZ: „Amulet“ zní, jako by ty písničky byly skládány na kytaru, kdežto „Gotika“ zní, jako by vznikaly u klavíru.

PETR ŠTĚPÁN: Já když skládám, tak k tomu nepotřebuju nástroje, opravdu spoustu věcí skládám přímo v hlavě. Ten nástroj mi potom slouží jenom k vyjádření, k usazení tóniny, ve které se to bude hrát apod. Ale tenkrát jsem na klávesách hodně pracoval, byly tam skladby, které vznikly z větší části u klavíru.

 

...pokračování příště...

 

XIII. století - Bytosti (live studio session 1992)

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář