Navázat na dokonalou desku je složité pro každého muzikanta. Oswald Henke na to jde tentokrát trochu jinak, ale stejně... Však si to přečtěte sami.

Goethes Erben - Flüchtige Küsse
Vydal: Dryland

Oswald Henke nehledá cestičky jak se zalíbit posluchačům. Jde si vlastním směrem, chytá se u toho za hlavu, rve si vlasy, nepříčetně u toho recituje a jedni ho za to nesnášejí, zatímco další ho za stejnou věc zbožňují. Dva roky staré album Goethes Erben „Am Abgrund“ mne dostalo na kolena a je pro mne tím nejlepším, co dosud Oswald nahrál. Teď mám na stole novinku „Flüchtige Küsse“ a slíbil jsem, že recenze bude co nejdřív. No jo. To se snadno řekne. Ale tohle opravdu není materiál ani na jeden ani na dva poslechy.

Henke se totiž neopakuje a novinku pojal jako jakýsi koncert komorního orchestru. Během hodiny na vás bude promlouvat pouze křídlo Sebastiana Boettchera, cello Benniho Celliniho (umíte si představit lepší jméno pro cellistu?) a hlas Oswalda Henkeho. Žádné synťáky, žádné efekty, žádná rytmika. Ocitáte se v sále, v němž uslyšíte spadnout na zem pověstný špendlík a budete naslouchat trojici, která chvílemi bouří a chvílemi hladí. Zmínit musím i fakt, že kapela nadále zásadně neposílá na recenze digitální formát a neváhala nám předložit 2LP. Já si tím můžu usnadnit práci a rozčlenit dílo na čtyři strany vinylu.

A

Jestli tohle dílo bude pro vás, zjistíte vcelku záhy. Hned na úvod totiž autor postavil více než desetiminutový monument „Heldenuntergang“, který je zároveň nejtěžší skladbou celé kolekce. Odpovídá to lyrice, která opěvuje umělce, jež zahubil nacistický režim v rozmezí let 1933 – 1945. Místy se tak ocitáte na pódiu, kde jako by se Oswald snažil napjatým hlasem svoje oblíbence oživit, aby vzápětí těžké údery klavíru připomněly násilnou smrt, kterou všichni odešli. Naštěstí je tu prostor i na smíření a na klidnější party, celkově se však jedná o hodně těžký úvod, který vám shodí na srdce pořádně rezavou klec. „Wir alle suchen blind“ je více kabaretiérská a umí pohladit podobně, jako tomu činí soundtrack k filmu „The Piano“, na který jsem si při poslechu vzpomněl. Smutné party jsou spíš melancholické a ne tragicky depresivní jako u úvodního opusu a vy se tak můžete zkusit usmát až po dobré čtvrthodině poslechu. Oswald tu má zase více prostoru na tvarování hlasu.

B

„Aushalten“ promlouvá o jednom ze stěžejních lyrických témat této nahrávky. O tom, že v životě musíme zkrátka něco vydržet. Vcelku aktuální řekl bych. Hudebně vám tahle věc nejdřív klavírem zaklepe na parapet jako dešťové kapky, potom se k vám do pokoje překulí jako měsíčním svitem zabarvené smyčce a vy budete vnímat každé slovo a budete se radovat, že je k vám tohle trio konečně hodné a rozhodlo se vás svou hudbou konejšit. Ostatně naděje je taky aktuálně žádaný artikl. „Ich habe mir die liebe abgewöhnt“ je o odvykání si od lásky a tudíž je logicky studenější, místy pořádně bouřlivá, místy sarkasticky hravá a místy smutně prázdná. Když tak poslouchám „Anders Sein“, říkám si, že bych si hrozně rád tuhle věc poslechl jako duet s Hankou Hegerovou. Právě jí by myslím tuze slušela. I Oswald tu modeluje hlas a vlastně nepotřebuje žádné nástroje, aby vypověděl, co má na srdci.

C

Po vcelku konejšivé straně B začíná první strana druhého vinylu hodně naléhavou skladbou „Zu Wenig“. Osudové klavírní party se v ní klenou nad propastí smutku a cello v pozadí sotva slyšitelně hrozí následnými bouřemi, které nás všechny v životě čekají. Každý si jimi projdeme a každý si s nimi nakonec musíme poradit sami a najít sílu, která je cítit z Oswaldova rozčileného hlasu, který chrlí slovo za slovem. Olízat rozbolavělé rány, sebrat se a jít dál. Jedna z nejtěžších a nejsilnějších věcí na albu. „Seelenschatten“ naštěstí dokáže poskytnout pomyslné berle a sílu zvednout tělo i hlavu. Taky se někdy divíte, jak je možné, že si před vás stoupne pár lidí, začne hrát na ty podivné věci, které drží v ruce a zpívat a vám z toho běhá po zádech mráz a můžete třeba umřít? Právě tohle se tu děje…

D

Je ideální mít tuhle nahrávku na vinylu, protože hodinová nálož bez pauzy by vás mohla citově zničit. Jako by si to Oswald uvědomoval, načíná song „Stumme Nächte“ zvolna a křehce, ale celkově se opět vrátíme k posmutnělé výpovědi, která těžkne mraky cella a ublíženého hlasu. V podobném rozpoložení navazuje i „Asche Schreit“, která nijak zvlášť nevystupuje a spíš člověku nechá trochu zklidnit rozbouřené srdce. Tak trochu ranou pod pás je potom závěrečná skladba „Ich bin der zorn“. Jak už napovídá sám název, pokud by člověk čekal na rozloučenou nějaké smíření, vlídné slovo nebo křehký tón, dostane se mu přesného opaku. Po fňukání je veta a jediné odreagování přináší málem tanečně kabaretiérský motiv, nad kterým však stále visí šedivý oblak nevlídna a zlosti.

Když jsem nové album Goethes Erben slyšel poprvé, byl jsem malinko v rozpacích. Je opravdu jiné a potřebuje otevřenějšího posluchače. Nemůžete jej poslouchat v jakémkoliv rozpoložení, stejně jako některé knihy nemůžete číst ve vlaku. Jestli šla předchozí civilnější nahrávka vstřebat v teplákách a tričku, na tuhle se budete muset malinko vyšňořit. Když jí však vytvoříte správné podmínky – odmění se vám. Pokud někam pospíchate, pánové a dámy, vůbec si tuhle desku nepouštějte. Na tohle je třeba otevřít lahvinku, pustit gramofon, zasednout a… naslouchat.

Hodnocení: 85%

mohlo by vás také zajímat

Další videa k novému boxu se singly dali ven Goethes Erben

Goethes Erben se na novém singlu vzdalují od světla

Nejlepší desky roku 2020 (díl první)

Goethes Erben chystají novou desku a v prvním klipu vzpomínají na nacisty umlčené umělce