Pokud se dnes večer chystáte do klubu K4 na neofolkový obřad s Death In June, dost možná vám bude "povědomé" i jméno jiného projektu žánru – Rome. Kam Jerome Reuter zabrousil se svou novinkou "Hell Money" pro vás vysledoval Demi Mortuus, děkujeme!ROME – Hell Money
Trisol, 2012, 43:05
Rome mají mnoho tváří. Známe je ve velmi temných náladách, které člověka vláčí vzpomínkami na válečné konflikty, dík samplům i samotným hudebním motivům. Známe je jako rozpustilé kejklíře i jako experimentátory, mixující neofolkové motivy s různými ambientními pazvuky. Jerome Reuter a spol se již ukázal v poryvech bouřlivých perkusích, stejně jako v hladivých výpovědích, kdy jeho hlasu dělal společnost jen klavír, či kytara...
Píše se o tom všude. Nová deska ROME je tak trochu jiná. Z mého pohledu svým způsobem víc člověčí. A přesto (nebo právě proto) je hořká a pichlavá víc, než starší nahrávky. Bráno jako celek.
Nervní intro „Tangier Fix“ je plné hlasů. Jako by se člověku uvnitř v hlavě překřikovaly desítky postav. Stále nervnější stav náhle přeruší intenzivní akustická kytarová vozba v úvodu „Fester“. Ale žádné uklidnění nepřináší. Naopak. Je vskutku hnisavou ranou někde uvnitř. I když se chvílemi uklidní, stejně ji znovu začnou popohánět perkuse a Jeromův zpěv je vážný a chladný, jako hudba samotná. Pryč je nějaké atmosferické mystérium. Tohle je zhudebněná vnitřní rozervanost.
„My hands are tied, the spirit is gone...“
Jsem abnormálně vděčný následné „This Silver Coil“ za relativní klid, který po téhle tyranii přináší. Je posmutnělá, klidnější... Rozhodně však nečekejte nic veselého. Jen toho šílenství ubylo. A ten instrumentální závěr... Je to v mých očích a uších takové zhudebnění obrazu „zátiší s lahví a samotou“.
„Holy this and holy that, but there's no friendly shapes here...“
Vybrnkávání na počátku „Rough Magic“ ani trochu nenaznačuje, jak intenzivní výpovědí se nakonec píseň stane. Gradace díky bicím a hlavně hlas Jeroma mačká srdce pevným stiskem. Každý úder perkusí nutí člověka zatínat zuby a emocemi narvaný zpěv krabatí čelo neúprosným smutkem a zoufalstvím.
„And you never screamed, although you talked from a dream...“
„Among the Wild Boys“ je jen dalším neurotickým intermezzem bláznivých hlasů, které tvoří podkres recitaci, která jednoho taky příliš nezahřeje. A „Amsterdam, the Clearing“? Vrací se svým chladným tónem k první skladbě a ze strojově rozskřípaného „fuck“ běhá mráz po zádech. Jinak opět spřežení akustických kytar, neúprosná rytmika a odosobněný zpěv. Tady se opravdu příliš naděje nejít nedá... „Silverstream“ si již vystačí bez bicích nástrojů. Jen kytara, nějaké ty zvoučky a zpěv. Napadá mne, že tahle píseň by v klidu zapadla na Tiamaťácký milník „Wildhoney“.
„She learned to free herself, she learned to walk without fear...“
Jenomže! To nejlepší teprve přichází. Máte rádi Caveovu zpovědnici „The Boatman´s Call“? Potom budete milovat i „Tightrope Walker (Wild Milk)“. Tady už není tolik nervů ani niterních dramat. Je to smířené, je to málem vyrovnané...a stále tak strašlivě smutné. A to je na řadě „Pornero“. Nikdy jsem neslyšel hrát banjo něco tak naříkavého. To mi nikdy pan Mládek neřekl, že tohle banjo taky umí!!! „Pornero“ mě svou jednoduchostí ničí a mačká k zemi silou obřího balvanu. Jerome při zpěvu sotva otevírá pusu a je to tak strašně uvěřitelné a bolavé... Přesto nemůžu přestat „Pornero“ poslouchat pořád dokola.
„For you to like me, for you to feed me, for you to make me...bleed...“
„Golden Boy“ v sobě má přeci jen něco víc energie. Znovu si vystačí s akustickými kytarami, perkusemi a nějakým tím samplem. Zdaleka tu však v tomhle směru není tolik experimentů jako dřív. Jde více o výpověď a o píseň samotnou. Poslední minutu se vše vyklidní, přichází mír v duši, cítíte se jako na vzdušném obláčku a do toho zní jen „I can´t wait for you“... „Red-Bait“ je posledním předělem s hlasy v hlavě. Tentokrát jim dělá společnost rozvážný klavír.
A pak konečně přichází trocha naděje. „The Demon Me (Come Clean)“ je zkrátka moc pěkná písnička. Klidná, srovnaná sama se sebou, konejšivá a po všem tom nervovém vypěti až léčivá. Když si ji ve smyčce pustíte večer jako kulisu, budete se mile usmívat ještě ve spánku.
Lucemburský Řím mne svou novou deskou zničil. Možná není tolik objevná a nápaditá jako někteří předchůdci, pro mne má však velmi silné osobní kouzlo. Vracím se k ní podezřele často. Asi máme podobného démona. Často myslím na to, jak rád bych viděl ROME živě na jednom pódiu s Of the Wand and the Moon. Ách...
Hodnocení: 90 %
Komentáře
Nic moc ze? docela slaby album v porovnani s jinejma, zandy pretrvavajici melodie ani text me moc nezaujal... snad jen Rough magic a Tightrope Walker (Wild Milk) stoji za to, jinak je to jak studena polevka :)
ROME + Of the Wand and the Moon/ Berlin - 6.4.2013
Podle mne se jedná o velmi dobré album. Znovu jiný koncept a přitom silné písně. Jasně, není to už téměř vůbec neofolk, ale to mne vůbec nevadí. A při závěrečné "The Demon Me (Come Clean)" mně naskočila, stejně jako u The Accidents Of Gesture z Flowers From Exile, husí kůže.... tak to jsou moje pocity.
tenhle album se mooooc líbí...
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.