Paesant | 20.07.2011 09:44

Japonské kytarové harakiri Mono, newyorská poslechová destrukce Swans, John Lydon z Public Image ltd. pod náporem útočícího fanouška a na špičce festivalu i dvojitá domácí premiéra – southendští postpunkeři The Horrors a nepřekonatelný kytarový zážitek roku s Nickem Cavem. Detaily uvnitř reportu.

Ostravský duchem prosluněný rej pochopitelně není pro ortodoxní temné duše. Čistokrevný gotik by zde jistě nejednou zaúpěl nad instantním optimismem hopsavých reggae kapel či zkouřenými batikáři, vlnícími se v nevyzpytatelných elipsách s drogovou nirvánou na tváři. Festival je ale dle svého názvu skutečně barvitým setkáním a když návštěvník sem tam zatne nos před všudypřítomným odérem marihuany, může si naplno vychutnávat pestře rockovou míchanici s mnohdy skutečně peprným punkovým nápřahem i působivé hypnózy temnějšího rázu. Stačí dobrý smysl pro plánování, zaměřit se na dvě tři jména večera a obloukem se vyhnout zkouřeným náladokazům. S tímto vzorcem si letošní porci australské a japonské kytarové destrukce, prokládané punkovými prvopočátky i tuzemskými melancholiemi, mohl naplno užít každý temnomilec.

První den vítal festival Colours of Ostrava návrat post-punkových průkopníků Public Image ltd. v zuboženém počtu několika desítek promoklých návštěvníků. Bouře totiž letos dorazila nemilosrdně hned z kraje akce, a tak se celé vystoupení čtvrtečního britského headlinera neslo v pořádně podmáčeném duchu. Během úvodních "This is not a love song" a "Public Image" se zmáčený dav, který přes zamlžení se zpožděním identifikoval nastupujícího leadera Lydona, konečně rozšířil do řádu stovek. Skutečně bouřlivo ale bylo na podiu až se třetí skladbou „Home“.

Ragby na koncertě P.I.L. Fanoušek skolen (video uživatele Aktualne.cz)

Díky zaplněnému fotografickém pitu se neznámo jak podařilo jednomu výjimečně nadrženému fanouškovi živoucí punkové legendy přelézt bariéry před podiem a nadlidským výkonem se svižně vyhoupnout přímo doprostřed minimálně dva metry vysoké stage. Vprostřed vyklidněných rytmů třetího tracku se najednou na podiu prohnala tmavá skvrna, která se vrhla přímo na nic netušícího leadera kapely. Než se stačil vzpamatovat, mikrofon z jeho stojanu odletěl vzduchem a slova písně tak padala do prázdna. Mnohem rychlejší reakci ale prokázal kapelní ochrankář, který se během mžiku rozeběhl z kraje stage a totálně knockoutoval fanouškovského rebela jedním dobře mířeným rugbyovým skokem. Zlotřilý anarchista si tak užil pár vteřin slávy a v evidentně překvapeném Lydonovi alespoň vyvolal jedinou poznámku k publiku toho večera - "You fucking idiot!".

Jakoby na truc pak zbylý set ztratil na chytlavosti, když se kapela místo krátkých, úderných hitů pustila do nezáživné art-rockové improvizace, při které natahovala již tak zdlouhavé tracky typu "Religion II" do úmorných desetiminutových bloků. K radosti většiny publika nakonec ale zažehlily nepříjemnou pachuť natahovaného setlistu přídavky "Death Disco" a "Rise".

Druhý den ostravského hudebního svátku sice přivítal černooděné návštěvníky sympaticky chladným večerem, po hudební stránce ale spíše potrápil nadbytkem festivalové vaty.

Pro všechny pátrače po černějších odstínech festivalu nabízel největší zážitek dne hodinu a čtvrt dlouhý set Brandana Perryho, který do města přivezl satisfakci za loňský neuskutečněný koncert. Do té doby se mezi festivalovou výplní českých pub-rockových klasik a hopsavého veselí jistě vyplatilo zhlédnout také letošní reprezentaci na lipském Wave Gotik Treffen – melancholickou kytarovou sebranku Luno. Kapela se představila po 18. hodině překvapivě ostrým startem s až mathrockově časovanými kytarovými riffy, vysloveně postpunkovou baskytarou a místy sympaticky naivními klávesami, téměř ve stylu The Birthday Massacre. Vynikajícím rozčísnutím duševně prosluněných milovníků nenáročného optimismu byla také frontwoman kapely Ema Brabcová. Ta na ně zaútočila ve zde nekonvenčních černých šatech svou nekompromisní plačtivostí zpěvu a projevem mezi písněmi, který svou skromností nahrával k přirovnání "kdyby deprese měla fyzickou podobu, vypadala by právě takto".

V kontrastu s nimi se vystoupení polovičky temno-orientálních experimentátorů Dead Can Dance neslo v až příliš prosvětleném, neplánovaně romantickém duchu. S vědomím vzpurných ataků zapřísáhlých fanoušků australské legendy je nutno přiznat, že až přespříliš táhlého vybrnkávání na nezkreslenou elektrickou kytaru a podobně čistých, mystiky a tajuplnosti zproštěných kláves nedělá dobře. Namísto uhrančivého kazatele postapokalyptických vizí tak v otravném denním světle vystoupil nevýrazný interpret s průměrným folkrockovým setem. Ačkoliv Perry podle avizovaného plánu opravdu odehrál několik skladeb z mrtvolně taneční minulosti, až na výjimky jeho pětičlenný ansámbl nedokázal probudit tolik rituálního darkwavu, kolik bychom od něj čekali. Nejzdárnějším momentem celého setu tak bezpochyby byl šestiminutový mysteriózní opus „Utopia“ z loňského alba „Ark“, který jako jediný nejméně utrpěl prazvláštním nazvučením koncertu a zachoval si své důstojně temné vyznění.

Brendan Perry - Colours of Ostrava 2011 (video uživatele ingomaniak)

V sobotu, po otřepání z polední projekce zrůdně sympatického snímku Bibliotheque Pascal vrcholícího (doslova a do písmene) dechberoucím latexovým finálem, se návštěvníci temnějších preferencí seběhli na pozdně večerní vystoupení japonské kytarové sebranky Mono. Vysoká očekávání a naděje kladené do této čtveřice z Tokya byla úspěšně smetena a překonána již v prvním dlouze gradovaném náběhu do masivního kytarového valu. Během něj přimraženými posluchači nebezpečně protékaly dunivé basy a naříkající kytary od nohou až k roztepanému hrdlu. Dvojice kytaristů Yoda a Takaakira trýznila struny hystericky rychlými pohyby, které spíše než klasické riffy připomínaly několikačlenný orchestr prohaný distorzními krabičkami. Pánové, pevně usazení do stoliček, na závěr každé skladby padli do kolen v kvílivé agonii, jakoby se vazbícími kytarami pomyslně klaněli dávno zapadlému slunci. Ve vrcholné extázi došlo dokonce na působivé kousání a broušení strun zuby, které si ve ztuhlém publiku vyžádalo patřičné ovace.

Mono - Colours of Ostrava 2011 (video uživatele eclipsis8)

Ještě za zvuku klavírních partů pozvolně přecházející do dalšího postrockového harakiri pospíchali lovci temných kytar na druhý břeh Ostravice, aby nepropásli první minuty české premiéry těsnokalhotových banditů The Horrors. Pověst jejich živých koncertů spíše varovala před neuhlazeným zvukem, těžce rozpoznatelnými skladbami a ledabylým zpěvem Farise Badwana. Právem se ale říká, že na velké koncerty je lepší přicházet s menším očekáváním a v případě southendských postpunkerů se to vyplatilo dvojnásob. Černooděnecká sebranka přijala do Ostravy představit své čerstvé album "Skying" (naší recenzi čtěte/poslechněte zde), a tak se hned v úvodu drželi jejího startu. Rozstřelová "Changing the rain" plynule přešla do hitové "Who Can Say" a dle nadšené reakce festivalového publika bylo hned poznat, kdo stačil poslechem nastudovat alespoň nejzdárnější momenty jejich diskografie.

Dle stovek pohupujících hlav před největší stagí festivalu se ale bavila i část Ostravy, která se na britské floutky přijela podívat jako na cirkusovou atrakci, podobně jako tomu bylo loni v případě punkrockového děda Iggyho Popa. Instrumentálně i vokálně zdatná pětice na podiu jim to oplácela vynikajícím průřezem, ve kterém dominovaly především dlouhé psychedelie desky "Primary Colours", okořeněné o přihuštěné elektronické podklady a nejlepší výběr letošní desky s vedoucím singlem "Still Life". Ačkoliv se čas od času nezdařilo kytaristovi Joshuovi vyloudit z jedné z jeho trojice kytar požadovaný provazbený zvuk, zbytek formace perlil dokonalou formou a nad očekávání zdatným obhájením jejich vyhypované pozice nejzajímavější britské temno-kytarovky posledních let.

The Horrors - Colours of Ostrava 2011 (video uživatele IX0YE)

Závěrem festivalu se již od dopoledních hodin médii šířily aktuální zprávy z technických příprav na očekávané vyvrcholení ostravského hudebního jamboree a speciálních úpravách podia přiblíženého divákům. Premiérová prezentace Caveova aktuálního projektu Grinderman byla nad všechna ostatní lákadla tím hlavním důvodem, proč se i letošní dvaceti tisícihlavé stádo okořenilo o kdysi nemyslitelné vyznavače punku a syrového rocku. V těsném závěsu monstrózního finále ale čekala nebojácné milovníky kytar newyorská sluchová destrukce Swans, vystupující na druhé straně areálu jako pomyslný předskok Caveových brusičů.

Šestice, dirigovaná multiinstrumentálním kovbojem Michaelem Girou, naložila na uvolněné publikum „Barev“ ještě mnohonásobně náročnější poslechovou zkoušku, než jakou slibovaly propagační materiály a fanouškovské historky. Takovou hlukovou řežbu nemohla moravskoslezská metropole pamatovat ani z časů plného nasazení vítkovických oceláren. Již v prvních minutách totálně destruktivního intra, složeného z neprostupného valu vazby a kladivového bušení na perkusní zvonce, se američtí no-waveři rozhodli nekompromisně vyhnat nevítané publikum a přehlušit hopsající electro-čepičáře Le Pneumatiq, přetahující na vedlejší stagi. Swans se zcela zprostili jakýchkoliv akustických úkroků své letité diskografie a nasypali do uší hlukem zmítaného publika drtící kytarovou apokalypsu, podávanou v těžce stravitelných, naruby obrácených a noisem zmítaných riffech. Kdo si zamiloval několikaminutové hypnotické gradace loňské desky „My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky“, musel se nad jejím několikanásobně silnějším živým podáním roztékat v blažené agonii.

Swans - Colours of Ostrava 2011 (video uživatele Lukeman1980)

Po hodině a čtvrt nejúdernějšího překvapení festivalu byl čas rozhýbat ztuhlé smysly a končetiny a vyrazit útočným tempem na hrad. Na hlavní stagi festivalu se už naplno srocovaly zástupy fanoušků hvězdného rockového kultu. Ani masivní prezentace australských brusičů na stránkách festivalu a médii stále omílaná pověst „legendárního rockera“ ale nestačily k vymýcení hudební negramotnosti některých návštěvníků – nejednou bylo před očekávaným závěrem večera možné v davu zaslechnout zvědavé tázání v duchu „A co že je to teho Cave?“. Teho Cave se po několikaminutovém zdržení konečně objevil na podiu a od úvodní „Warm Tamer“ potvrdil slibovaný kontakt s publikem. Před koncertem si podiový management strategicky prosadil pánskou část publika v prvních řadách, a tak se i při odvážných výpravách na kraj stage dostávalo Caveovi bezpečné podpory zespod. Dámy si užily svou chvilku o moment později, když jedna výjimečně šťastná skončila nahoře v objetí pějící legendy.

Nedělní noc tak uzavřel mistrný průřez dosavadních desek Grinderman I. a II. a zechované, hysterické výkřiky jako „Give me your money!!!“ vracející Cavea do zdrogovaných dob The Birthday Party, těžko si představil lepší vyvrcholení napjatého čtyřdenního čekání. Nadšení ale sálalo překvapivě i z druhé strany podia – snad vůbec poprvé ke grindermanímu publiku promluvil basák Martyn Casey, zatímco Warren Ellis se neustále extaticky svíjel na podlaze a pološíleně rozhazoval svými rumba koulemi. Samotný Cave se k publiku vrátil po přídavku ještě jednou, aby bez jakékoliv křeče a nucenosti od srdce popřál nadšenému publiku „příjemný zbytek…..života“.