V čem je novinka rakouských okultistů, inspirovaná událostmi dekadentního léta 1816, tak skvělá? Přečtěte si sami...
Když se na temné scéně řekne „Vídeň“, většině lidí se kromě gastronomických orgií nejspíš automaticky vybaví její čtyři hlavní kapely – L’ame Immortelle, Nachtmahr, Whispers in the Shadow a v poslední době i čím dál viditelnější projekt The Devil & The Universe. A nejspíš nebude náhodou, že ve třech z těchto čtyř projektů najdeme činorodého Ashley Dayoura, skladatele, zpěváka, kytaristu a milovníka hororů a okultismu.
Právě ten je vůdčí osobností dvou posledně jmenovaných skupin, které jsme díky jeho čilým kontaktům se severnější sestrou Vídně (rozuměj Prahou) mohli zahlédnout i u nás. Ostatně, právě tady si The Devil & The Universe odbyli před dvěma lety v klubu Final jedno ze svých vůbec prvních vystoupení mimo rodnou hroudu.
Od té doby se toho událo mnoho. Ashley Dayour a David Pfister vzali do sestavy „na plný úvazek“ původně hostujícího Stefana Elsbachera, odehráli spoustu koncertů a neflákali se ani co do studiové práce. Inspirováni jedním ze svých guruů, režisérem a skladatelem Johnem Carpenterem (který se mimochodem o tvorbě „Kozlíků“ vyjádřil slovy „fakt se mi to líbí“), strávili pánové loni v létě čtyři týdny v malé lesní kapli ve Štýrsku, kde dali vzniknout nové desce „Haunted Summer“.
Zde se pokoušeli oživit ducha pověstného léta 1816, během kterého básník a spisovatel Lord Byron sezval své přátele, aby s ním strávili příjemnou chvilku ve vile na břehu Ženevského jezera. Mezi účastníky byl spisovatelský pár Percy a Mary Shelleyovi, Maryina nevlastní sestra Claire Clairmontová a autor/lékař John W. Polidori. Hostitel i návštěvníci vily „Diodati“ zabíjeli nudu konzumací drog, okultními seancemi a různými večírky sexuálního charakteru. Dekadentní léto samozřejmě zanechalo stopy na personálu i hostech, kteří po těchto „prázdninách“ opouštěli vilu řádně psychicky otřesení. A říká se, že Mary Shelley, hluboce ovlivněná touto zkušeností, po návratu z vily začala pracovat na své světově proslulé knize „Frankenstein“.
Tyto historické události tvořily inspirační rámec druhé desky Rakušanů a daly jí i jméno. A nebyli by to The Devil & The Universe, aby si i tady nepomohli netradičními skladatelskými postupy – Tarotem , automatickým psaním a různými magicko/náboženskými technikami (tentokrát prý dokonce došlo i na nekromancii). Nicméně, jak sami tvůrci zdůrazňují, stejně jako v případě Mary Shelley nebo Lorda Byrona tu nehraje žádnou roli víra, legitimita nebo „pravost“ těchto aktů, více jde o efekt a onen „zhýralecký přístup“. Podívejme se tedy, co z toho hudebně vylezlo.
Album otevírá titulní „Haunted Summer“, špikovaná pavučinou samplovaných hlasů, kterou nečekaně protrhne hradba elektrických kytar s až téměř grungeově zpraseným (míněno v nejlepším slova smyslu) riffem. Hodně nečekaný a zatěžkaný start s prvky, které jsme u The Devil & The Universe ještě neslyšeli. Stačí tedy chvilka a je nad tarotovou devatenáctku jasnější, že pánové v případě druhé desky rozhodně nevsadili na opakování jistot a vzorců z debutu.
Podobně čerstvým duchem pokračuje i pulzující „Stygian“, ve které se ale už začínají objevovat pro kapelu charakteristické břinky kladívkového dulcimeru, které spolu s hutným synťákovým močálem a deklamací „someone you know might be using drugs and perhaps even practising witchcraft“ skládají obrázek pěkně dohromady.
To už k nám ale přes odér drog a hrubou látku vlněného rubáše volá rozvrzaná dechová kapela s „Cloak of Dispersion“. Z ní se vyvine tepavá, temně lepivá věc s vysokými synťáky nenápadně zapíchnutými do uší a všudypřítomným dýchavičným sloupem zvuku. A aby těch překvápek snad nebylo málo, tu a tam rozčísnou tuhnoucí zvukovou hmotu vlnky arabských louten či operní zpěvy. Ale přesto to všechno nějakým zázrakem pořád dává smysl.
Asi nejtypičtější „The Devils & The Universe skladbou“ je klipovka „Danaus Plexippus“ – čistý „goatwave“ tak, jak jej známe a máme rádi. V podobných šlépějích jde třeba i hybná „Calling Of The Shades“ s klasickými synťáky a rototomy.
Je-li ale „Calling Of The Shades“ „hybná“, pak je „The Goat Head“ nekompromisní taneční (zvukově až téměř systémáckou) válcovačkou, zesílenou stěnami strojových perkusí a bublavých smyčců. Samply odkazují k tanečnímu tranzu sabbatů, zkreslené hlasy volají a syntetické vzdechy s sebou nesou poryvy kozlího dechu.
Ostatně, synťáky se nešetřilo ani v „Curse of Byron“, jejíž úvod brousí kolem zvukových teritorií How to Destroy Angels. Klidnější atmosferická věc s proklady, čarujícími syntetické kopcovité krajiny. V pomalejších tempech a s ohromnou porcí nálad operuje i výborná strašárna „Phantasmagoria“, obdařená obezřetným plíživým začátkem a zábavně použitým těreminem.
Desku opouštíme skladbou „Gipfelrausch“ – téměř vojenskou záležitostí s velmi nenápadným přírodním intrem. S přibývajícími vteřinami nás ale track bere kamsi daleko od upršených zákoutí. Velebné smyčce a hrdinské trubky vynášejí posluchače do stratosfér k oslavným nebeským zvonům, přidávají se pochodové rytmy a než se člověk naděje, zjistí, že poletuje v poctivých martial/neofolkových dimenzích, prosvětlujících prostor až k posledním hlubokým zvukovým výdechům.
První na řadu jde „Elisa Fields“ (věnovaná předloňskému záhadnému úmrtí kanadské studentky Elisy Lam), plížící se v křovinách poblíž opuštěných, mrazivou mlhou opentlených pěšinek. Pak tu máme ryze syntetickou dupárnu „Womb of the Night“ a následný úkrok směrem ke kytarovým baladám s neofolkovými kotli. Ty nám přinese „Haunted Meadow“, provívaná synťákovými závany a pozpěvováním osamělých panenek. Posledním chodem je příznačně nazvaná „Diodati 1816“ – průzračné klavírní cinkání probleskuje skrze hutné závoje ambientního strašení, které v druhé půlce umocní syntetické smyčce. Žádná pozemská síla ale nevydrží navěky, a tak se i tenhle obraz nakonec začne ztemňovat, zúžovat, aby nakonec podlehl a nechal se pohltit temnotou. Ticho.
Jak tedy „Haunted Summer“ shrnout? The Devil &The Universe u svého okultního stolku opět vytahali z balíčku jiné karty než posledně. Přidali celou řadu nových obrázků, aniž by tím ale narušili celistvost výkladu. Stále je totiž poznat, čí ruce jednotlivé figury tahaly a skládaly do jednotlivých koláži. Samozřejmě ale nechybí i prvky, které tvoří páteř zvuku The Devil & The Universe, a všechno to do sebe na novince tak nějak zvláštně zapadá.
A to nemluvě o tradičně dokonalém vizuálu od Krist Mort, který vyznění celku silně umocňuje. Je tedy vidět, že pánové nechtějí (a asi ani neumí) udělat jednu a tu samou věc dvakrát – a to je jen a jen dobře. Výsledek totiž vyšel opět na výbornou. Tak jen pozor, abyste se při pobytu v „Strašidelném létě“ neztratili…
Hodnocení: 85 %
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.