Minulý týden poctili Prahu svou návštěvou Nine Inch Nails. A jaké to bylo? Vraťme se o týden v čase a podívejme se na koncert v Kootchově reportu.

Fotky: Zu Synthie (děkujem!)

Konečně! Po letech útrpného čekání to přišlo - do Prahy se po dost dlouhé době vrací neustále funkční industriální legenda Nine Inch Nails. Přijeli se k nám prostituovat už počtvrté a byl jsem přesvědčený, že ten postapokalyptický zážitek z roku 94´ v Lucerně už nikdy nic nemůže překonat. Do jisté míry jsem se mýlil. 

Jejich první koncert u nás byl kopanec mezi oči. Něco, co jsme si do té doby nedokázali představit. Absolutní absence pokory vůči čemukoliv. Zničit nástroje a vybavení, donutit lidi mít celý koncert otevřenou hubu, do té doby neslyšený zvuk a neviděná světla, alkoholicko-heráko-pervitinová předváděčka, co si všechno mohou dovolit. Arogance, která ze všech doslova kapala, na keyboardech nalepené polaroidové (tím pádem originály) fotky rozřezaných holek, prostě rok 94´byl pro naše tehdejší mozky v podstatě nepochopitelný. Najednou nám do těch našich komoušských Trabantů někdo přivezl Ferrari a my čuměli jak telata.

Potom si dali řádnou přestávku a až v roce 07´přijeli do zimního Edenu, kam jsem ani přes největší snahu nedostal, neboť jsem tu nebyl. No, nic se neděje, už v za dva roky nám vezou novou show do O2. Progres mezi těmito vystoupeními je pro mě jasný - poprvé: musí vám stříkat krev z uší, z nosů a z rozpíchaných předloktí, pojďte to s námi zbořit. Podruhé: hele a kolik že za to dostaneme peněz, když jsme tak slavný? Potřetí: teď vám předvedeme to nejvíc, co umíme a co na světě můžete vidět!

Zřejmě bych měl začít novou halou Fórum, kterou nám v Karlíně postavili manželé Bakalovi. Chtěl bych tímto poděkovat hlavně Míše Maláč Bakala, protože mě upřímně překvapilo, že ona, která od rána do večera, 365 dní v roce dře do krve na české miss, vzala montérky a se Zdeňkem nám po večerech vystavěla tak nádherný hudební stánek. Končím s ironií, ta hala je absolutně dokonalá. Je zkolaudovaná pro tři tisíce lidí, ale kdo má oči, tak mu musí být jasné, že se tam pět tisíc vejde jako prd.

Je to první sál u nás, který je od začátku koncipovaný jako koncertní. Dokonalá vzduchotechnika. Bezvadná akustika, která rozhodně nebyla levná. Pódium 18x10m, fakt škoda, že se jim nepodařilo zvednout střechu ještě o dva metry, v ten moment by to byla typizovaná stage 18x12 metrů, která se běžně používá. Možnost pověsit 100 tun nad kapelu je také nadstandartní. Kamiony s aparaturou přijíždějí do připravených loading docků přímo k pódiu, elektrické vybavení, šatny, prostory pro produkci, všechno v parametrech jako v Německu. A poslední přidaná hodnota je, že o veškerý catering se stará Ambiente, takže na čepu je Pilsner Urquell a o pípu vedle taky točená vodka Stoličnaja. Je fakt, že pivko je za 48, ale stokrát radši budu lejt tohle, než Krušovice za 20 korun. Takže kdo nám chcete do Práglu vozit muziku pro pět tisíc lidí, Bakalovic domeček stojí 200 000kč bez služeb a 300 000kč full servis (security, bary atd.)

Pojďme na muziku. Opravdu mě mrzí, že s sebou nepřivezli jako support moje oblíbené Soudgarden, kteří s nimi jeli celou Ameriku a Kanadu, protože  Cold Cave mě ničím nevadili, ale také mě ničím nezaujali. Holka šmidlala jakési electro-osumdesátky na klávesky a kluk do toho synthpopově zpíval a hlavně furt honil patku. Asi kdyby to byl jejich koncert a měli by stejný zvuk jako headliner, tak by to bylo lepší, ale tohle podání byl opět elevator music, tudíž zbytečné oddalování momentu kdy to přišlo.

Sál pohasíná a za zvuků intra „New Flesh“, se ze tmy vynořují NINE INCH NAILS. Zapomeňte na roztrhané punčocháče, vyčesané hlavy, zmalované držky a leskle černé nehty, nic takového. Na podium přichází čtveřice normálních týpků, kteří si s námi chtějí užít koncert, svou práci s velkým P. Trent Reznor se konečně dostal do pozice, kdy je vše tak, jak má být. Ze začátku to byl rebel, který se během chvíle dostal na vrchol a obrovská NIN Army po celém světě bezskrupulózně žrala cokoliv, co Trent řekl nebo udělal. Druhá fáze, doba největšího machrování, doba, kdy ho plácali po zádech všichni Davidové Bowieové, Johny Cashové atd., ale do toho celkem masivní odpor prvních fanoušků, kvůli značnému zjemnění a zklidnění hudby a hlavně jeho bratříčkování s VIP personami amerického showbussinesu.

Já si taky pamatuju, jak sem zíral, když mi Raven (basák z Killing Joke) říkal, jakej byl Reznor mamánek. Dělal si z něho prdel, že když točili „Pretty Hate Machine“, tak Trentík chodil za mámou se slovy: „Mamíí dej nám ještě prachy na desku, my jme s Vrennou všecko profetovali!“ „Ale jistě synáčku, tady máš Visa kartu a upalujte!“ No a třetí nynější fázi bych pojmenoval Trentovo prozření a hlavně divácké pochopení toho divného dark ambientu viz CD „Ghost“. Najednou po koncertě chápu novou desku jako hotový produkt na CD, ale na koncertě je to zcela jiné živelnější, zábavnější, všeobjímající produkt, který nemá být stejný jako na CD. Prostě všechny desky po The Fragile jsou jiné naživo a na desce.

Fakt jsem si neuměl představit, že by mě jakákoli pecka z „Year Zero“ mohla bavit naživo. Dnes to vidím jinak. První tři písně koncertu byly přesně takové. Na deskách jsem si jich v podstatě nevšiml. “Me, I´m Not“ a „The Beginning of the End“ z Year Zero a „Copy of A“ z „Hesitation Marks“ jsem si poprvé užil až teď na koncertě, z desky je to pro mě ukrutná nuda. Tyhle pomalejší věci dostávají naživo úplně jiný šat. Najednou z toho slyším a cítím něco lepšího než na desce. Ale přesto byly jenom pro náladu na rozjezd, protože nejsem rozhodně sám, pro koho v podstatě koncert začíná od čtvrté pecky.

K zemi padá jediný drop, který rozděloval stage napůl a zakrýval velkou část equipmentu, na nás se rozsvěcí dvě obří světelné brány a poprvé vidíme řezničit Ilana Rubina za obrovskou bicí soupravou a rozeznívá se pro mě jeden ze tří největších hitů bandu „Terrible Lie“. Krásně bylo znát, jak pecky z „Pretty Hate Machine“ všichni notoricky znají, takže se ze všech hub neslo „I think you owe me a great big apology-terrible lie“. Famózní pohled, zírám na ten technologický div jako Alenka v říši divů, takovou stage mají only NIN. Takový cit pro detail sem zažil jen u Rammstein, jinak na to všichni s prominutím serou anebo by nesrali, ale nemají na to finance.

Po „Strašlivé lži“ se snesly stíny do pekel padající spirály. Pánové sáhli do kokonu s názvem „The Downward Spiral“ a s kulervoucím nasazením do nás narvali „March of the Pigs“, to byla opravdu prasečina, dokonale vygradovaná kytarová helekačka s naprosto přesnými stop-time do ticha bez jediného přezvuku. Už slyším ty rozumbrady, jak hlásí, že to stejně pouští z mašin a proto je to tak přesné. No tak to ani náhodou. Všechno, co se z beden ozývá, ti kluci hrají - žádné tupé markýrování. Jenom pecky, kde nejsou živé bicí, používají drum modul, jinak je to kurevsky naživo! Spirála pokračuje a to velmi klidnou „Piggy“ a themnou „Reptile“, ve které kytara letitého člena klanu Robina Fincka řeže mozek na plátky. Celá pecka byla vyvedená v sytě zelené barvě a já na ní mohl oči nechat.

Už to nemůžu vydržet a musím se zmínit. Koho nezajímá technika, nebo už ho s tím nudím, vesele přeskočte odstavec. Tomu, co tahle parta přivezla za světelný park a jakým způsobem jej použila, by mohli ve své době konkurovat jenom Pink Floyd. Hlavní light designer LeRoy Bennett a jeho programátor a operátor v jedné osobě Jason Baeri  ve spojení s tvůrcem projekcí Brianem Jenkinsem, vymysleli, namalovali, připravili a odsvítili něco, co nemá nikde jinde obdoby. Něco takhle dokonale, do posledního detailu propracovaného, jsem v životě neviděl a to je potřeba napsat, že díky svým koníčkům a zaměstnání, jsem měl možnost vidět z blízka v podstatě všechno. Tihle Amíci používají světelný equipment firem Martin Proffesional a Phillips Vari-Lite, ClayPaky (fantastické strobo LED panely) a geniální světlo od firmy AYRTON které se jmenuje AYRTON MAGIC panel 602tm RGBW!  Z těchto moving led panelů bylo smontováno osm velkých čtverců-Gorilla Packů a nad kapelou vytvořili ty dva světelné gejty, pod kterými vše probíhalo. 3D pohyb celých packů zajišťují speciální elektromotory Cyberhoist, vybavené gyroskopy, které jsou schopné ve spolupráci s compem rychlých a milimetrově přesných pohybů.

Klasické moving heads (Vari-Lite a ClayPaky) použili hlavně z bočních trussů a zpoza poloprůhledné LED sítě, která se také zvedala a klesala v návaznosti na ostatní světla. Dá se říct, že vlastně skoro všechno bylo „moving“. Je to obrovská výhoda, mít tu možnost si před každým songem pohnout s osmdesáti procenty světel. Proč? Protože máte pokaždé novou stage a lidi čumí jak vyoraní. Totálně mě dostali, když potřebovali frontmanovi nasvítit půlku obličeje, tak prostě technik vzal jednu parku (nejklasičtější světlo vůbec) došel k němu, kleknul a z metru mu svítil do xychtu, prostě paráda. Když koncert skončil, šel jsem se jim na FOH poklonit a poděkovat, protože každý, kdo alespoň trochu rozumí, by udělal to samé.

Když jsem to potom vykládal ostatním, tak tam proběhla hláška: „No, ten lighter musel bejt fakt nadšenej, když si mu tam hned po koncertě zpocenej fuňel, jak se mu to povedlo odsvítit“. Fakt byl rád, nekecám, usmíval se, podal mi ruku a upřímně poděkoval. Ona se po zádech vždy plácá kapela, potažmo zvukař, ale lighteři málokdy.

Další úžasná věc, byly projekce. V našich zeměpisných šířkách velmi zdomácněl postup: „Hele ty zpíváš o kondomech? No jasně… tak mu dejte šprcky na plátno.“ Jako kdybychom byli blbí nebo co. „Helé a teď zpíváš vo autech a lásce, tak co kdybychom na plátno dali (překvapivě) auto a na něm se budou dva milenci líbat?“ Jejich projekce byly nekonkrétní, prostě jenom barevně doplňovaly světla a tak to miluju!

O naše uši se postaral K1 od L’Acoustic, což je skvělá varianta. Nevím, jestli všude, ale patnáct metrů od stage to hrálo jako kráva a mistr zvuku předvedl, proč právě on stojí za pultem u NIN.

Další se rozeznívá singl z Takových normálních zabijáků „Burn“. Konečně jsem si stačil všimnout, že na pódiu je čtvrtý člen bandu, klávesák a basista Alessandro Cortini. Pánové jsou vskutku multiinstrumentalisté. Dá se říct, že kromě bicích, které obsluhoval výhradně kudrnáč Ilan Rubin, hráli všichni na všechno a hlavně všichni zpívali - čistě zpívali! Nejostřejší kytarovka „Gave Up“ je sonda do nejbrutálnějšího Trentova období. Když vyšlo v roce 92´ EP „Broken“, myslel jsem, že chcípnu blahem a tady se to opakovalo (tuhle historku moji kamarádi znají, tak se omlouvám, že to musí číst znovu).

Já jsem do roku 89´poslouchal kupodivu Depešáky docela tvrdý metal. Když se po revoluci vrátili krajánci s dětmi domů, přišel nám do třídy v roce 90´ navrátilec z Německa a hned nás pozval do hospody na seznamovací meydan. Mě v té době dost pochopitelně, zajímaly hlavně holky, takže jsem do hospy přišel pozdě. Všichni spolužáci zářili a třímali v ruce po jednom CD, namátkou Guns N Roses, Faith No More, Poison atd. Krajánek  Ricky na mě hned volal, ať se nezlobím, že nám přivezl z Reichu CD a na mě zbyly tyhle dvě, tak že si můžu vzít obě. Na jednom byl nápis Frontline Assembly „Caustic Grip“ a na druhém NIN „Prety Hate Machine“, takže já jsem zahodil do šuplíku kazety se Slayer, koupil CD přehrávač a vrhnul jsem se na hřebíky a EBM. Kdo to znáte, je vám jasné, že po nějakém čase, mi začaly kytary chybět… a v tu chvíli NIN vydali „Broken“. Tak proto jsem chcípal blahem tenkrát i teď když zazněl „Gave Up“.

Vracíme se znovu na začátek kariéry, stage padá do sytě purpurové barvy a typická basová vyhrávka napovídá, že si zapějeme „Sanctified“. Já měl svoje dvě zpěvačky kolem sebe, takže zleva hulákala Mallory: „I am justified, I am purified, I am sanctified, Inside youuu“ a z druhé strany Synthie: „Hééééj, tak héééj“. Protančili jsme se k nejhranější desce tohoto večera, z „Downward Spiral“ se zahrálo sedmkrát a teď přišla geniální „Closer“, celá vybarvená do červenobíla. Sakra to byl feeling který museli cítit i důchodci. „I want fuck you like an animal, I want to feel you from the inside“ jsem řval jak zvíře. Ten klavírek, co je na úplném konci, si broukám už čtyři dny a nemůžu se toho zbavit… vlastně ani nechci.

Vzhledem k tomu, že jedou tour k nové desce, tak nemohli vynechat třípeckový blok k desce „Hesitation Marks“. První zazní „Find My Way“. LED síť sjíždí dolů a za kapelou se rozsvěcí přes celou stage modrý vršek planety a Trent celou nádhernou pomalou píseň odzpívá pouze s planetou za zády. Hýkal jsem blahem nad všemi vizuály večera, ale tohle byl pro mě první vizuální orgasmus!  Jestli Reznor ty songy skládá s vědomím, co to s lidmi dělá, a není to náhoda, tak je hudební Einstein! Dirby mi po koncertě řekl, že jeden z největších zážitků byl, že při tomhle vedle něho brečeli staří tepličtí punkáči. Takovéhle věci holt dobrá muzika dokáže.

Druhá jede „Disappointed“ při které nejdříve kapela stojí v něčem, co připomíná monoskop ze starých televizí, a potom se na projekci kolem bandu otáčel obří světelný krabice, ve které všichni stáli a my měli poct, že koukáme na film, optický klam jako prase! Neuvěřitelné, nikdy jsem nic podobného neviděl. Závěrečnou ochutnávkou z poslední desky je „Came Back Haunted“, kterou jsem si jako jedinou novou mohl zpívat, protože mě baví i z CD a znám jí.

„The Great Destroyer“ která mě totálně dostala světly, protože to, co vykouzlil na celobílé scéně mistr Baeri, je pro laika nepopsatelné, fakt sorry, to byste museli vidět. A ten totálně výplachový drumm and bass-ový závěr mě dostal do kolen! Asi by mě mrzelo, kdyby nezazněl nukleární výbuch z „Broken“, řetězová reakce generuje „Wish“, řekl bych nejostřejší mazec celého večera, nejenom hudebně, ale i vizuálně. Všichni čtyři muzikanti předkloněni ke svým zbraním a drtili a drtili. Když tahle pecka skončila, fakt sem si musel vodflusnout a chvíli dýchat. Bylo to kruté a rychlé!

Předpokládali jsme, že se byť jedinou peckou dotknou desky With Teeth z roku 05´ a proto přichází na řadu „The Hand That Feed“ při které poprvé Reznor vyžaduje spolupráci publika a roztleskává.

Nic netrvá věčně, ani ty nejlepší koncerty a tak se s námi principál loučí slovy „Thank you, see you next time, this is last song for tonight, this is Head Like A Hole“ a začalo peklo! Nejzuřivější kotel večera, strašně jsem si přál, aby někdo skočil z balkónu do kotle, tam by si toho stejně nikdo nevšiml, protože když tančíte jak o život a z plna hrdla zpíváte „Head like a hole, black as your soul, I´d rather die, than give you control“, tak vás nějaký padající lidi nezajímají. Ještě furt jsem skákal a řval a najednou jsem si byl nucen uvědomit, že je ticho a tma, to znamená, že je potřeba řvát ještě víc, protože chceme přidat nejvíc, co to jde. Band se po chvilce vrátil, nenechali se moc přemlouvat, což mám rád. Vždyť tam jsou kvůli nám.

Přídavky byli to nejmocnější z celé produkce. Jediná ukázka z „The Fragile“ je tu. Dechberoucí scéna: temně zatažená obloha, jenom dva paprsky světla svítí na Reznora jako vyvoleného a on zpívá „The Day the World Want Away“, postupně oba proudy světla pohasínají, za kapelou se rozzáří nádherná modrobílá plocha, všechna ostatní světla mlčí a všichni čtyři NINové jako černé siluety hrají a s celou halou halou zpívají „ná na na náá na ná ná na…“ (kdo zná, ten ví)…

To už bylo dost, ale netušil jsem, co se mnou provede poslední „Hurt“. Nic tak krásného jsem v životě nejenom neviděl, ale ani si to neumím představit, že to někdo vymyslí. Ta píseň sama o sobě je božská, totální gloriolu kolem ní upředl Johny Cash, protože to byl poslední song, který ve svém dlouhém životě nahrál. Trent o jeho coveru řekl, že je to lepší než jeho originál, že Cash jako jediný pochopil o čem to je. Ta projekce, která se za kapelou odehrála, ve spojení s tou skvostnou písní, byla už moc, normálně mi tekly slzy a myslete si o tom kdo, co chcete. Nikdy nikdo, mě nedokázal hudbou rozplakat a při tomhle to šlo. Zažili jsme opravdovou perlu na závěr, která mě jen utvrdila v tom, že to byl nejúžasnější hudební zážitek mého života. Celá kapela včetně crew je monolit, oni všichni jsou NINE INCH NAILS. Show, kterou předvedli je podle mě vrchol, tohle už nejde udělat lépe, jsem zvědavý, co bude příště, ale fakt si myslím, že dál se to už dostat nedá!

1. intro - The New Flesh
2. Me,I´m Not
3. Copy of A
4. The Beginning of the End
5. Terrible Lie
6. March of the Piggs
7. Piggy
8. Reptile
9. Burn
10. Gave Up
11. Sanctified
12. Closer
13. Find My Way
14. Disappointed
15. Came Back Haunted
16. The Great Destroyer
17. Wish
18. The Hand That Feed
19. Head Like a Hole

encore:

1. The Day the World Want Away
2. Hurt

mohlo by vás také zajímat

Nine Inch Nails připravují novou desku a mají hromadu dalších plánů

Live: Nine Inch Nails, Treponem Pal

Nine Inch Nails dávají ke stažení dvě nové desky plné hudby

Opustil nás Bill Rieflin - bubeník Ministry, KMFDM nebo King Crimson