Nedávno jsme vás informovali o vydání básnické sbírky Jakuba Karase "Cigarety a hypnogen". Pojďme se nyní na toto pozoruhodné dílko podívat trochu podrobněji v recenzi, kterou pro nás sepsala Sudlice.
Cigarety a hypnogen je sbírka padesáti sedmi básní osobní povahy. Autor sám vidí ve své prvotině symbolickou tečku za posledními čtyřmi lety jeho života. Nutno podotknout, že ne příliš utěšenými lety. Duševní kolaps, diagnóza sociální fobie, generalizovaná úzkostná porucha, deprese, hraniční porucha osobnosti, následná léčba, všednost každodennosti a pracovní zkušenosti v nemocničním prostředí, to vše se v autorově tvorbě odráží jako obrazy v zrcadle ztěžklé existence.
Sbírka je rozdělena na tři tématické kapitoly. První z nich, s názvem „Soumrak lidstva“, přináší verše protknuté nahým naturalizmem nemocniční reality. Té reality, kterou si většina z nás nepřipouští ani k tělu ani k duši, dokud se ho sama nedotkne. Následující kapitola "Cigarety a hypnogen“ vtahuje čtenáře do prostředí psychiatrických léčeben, do místa zrození autorovy básnické kariéry. Najdeme tu vůbec jednu z jeho prvních básní „Magorova labutí věštba“, vyvolanou poslechem veršů Ivana „Magora“ Jirouse. Je dobře, že autor zařazuje tuto prvotinu a přiznává, co ji ovlivnilo. Díky tomu máme možnost sledovat vývoj tvorby od samého počátku, kdy jeho poezie ještě místy až křečovitě hledá rým, ač možná spíše než o křeč, jde o drobný a přiznaný zásek, než opět plynule naváže na rozepsanou látku.
Z toho čiší autorova upřímnost, nikoliv snaha zalíbit se za každou cenu. Ostatně by to ani nebylo možné, vždyť v tu dobu píše sám pro sebe, jeho verše jsou mu terapií. Tak velmi brzy ponechává rým rýmem a soustředí se hlavně na sdělení, jež má báseň obsahovat.
Sbírku uzavírá kapitola „Pseudopoetry from outer space“ – poezie vnějšího „vesmíru“, prostředí, které nás dennodenně obklopuje, ať už jsme jím pohlcováni, či vyplivováni, na
každý pád jsme nuceni jej vidět.
Celek sbírky jemně doplňují ilustrace Moniky Sedlářové, jejíž práce je známá např. z přebalu desky „The Chronicle of Fear“ brněnských Depressive Disorder. Ovšem Karasovy básně působí samy o sobě dost vizuálním dojmem, netopí se v záplavě abstraktních výrazů, spíše putují jedna za druhou v zástupu konkrétnosti.
Z dalších inspiračních vlivů na Karasovu poezii uveďme básníky německého expresionismu z období let 1910 – 1920 Georga Heyma či Gottfrieda Benna. Dále poezii Nicka Cavea, Charlese Bukowskiho, Jáchyma Topola nebo Natálie Kocábové. Autor se nemalou měrou inspiruje také v hudbě, kde je zatřeba zmínit hlavně The Cure, Siouxsie and the Banshees, Visage či Bauahus.
Každý čtenář s otevřenýma očima, který si dokáže všímat maličkostí a zároveň vnímá potemnělou stránku každodenního bytí, si v Karasově sbírce najde to své, co je mu příbuzné, možná až totožné.
Zbývá jen dodat: „Fade to greeey!!“
Komentáře
Přidat komentář