Námi nabízený free lístek na projekci očekávaného (nejen) filmu byl využit a výsledné dojmy a pocity si můžete přečíst v recenzi...

Nick Cave: One More Time with Feeling
GB/FR, 2016, 112 min
Režie: Andrew Dominik
Kamera: Benoît Debie, Alwin H. Kuchler

Jednorázová a krom festivalu celosvětová projekce filmu "One More Time With Feeling", představující den před vydáním kompletní nové album "Skeleton Tree" Nicka Cavea a Bad Seeds? To si nemůžeme nechat ujít! Jaké to tedy bylo?

Kino Aero už slušně praská ve švech. Mezi "lidi, které teď baví chodit na takové speciální akce" se nachomýtl i nějaký ten starší ročník, rocker nebo punker. Prima. Jestli měl štěstí na nějaký osiřelý lístek i pán vyššího věku, zatvrzele stojící u pokladny, nečekám a pronikám pro občerstvení a do sálu. 

Snažím se bránit očekáváním, ale stejně to ve mě hlodá a hryže. Bude film více o nových písních nebo o zesnulém synovi Arthurovi? Jak se s tím popere režisér Andrew Dominik? Ten při uvedení na Benátském filmovém festivalu vyzdvihoval kvality filmu jako 3D pocitové vlny a osobní výpovědi Nicka Cavea, který se z bezpečí filmového záznamu vyhýbá bulvarizaci smrti v rodině. Nutno dodat, činí tak citlivě a otevřeně, ale přesto po svém. 

Původním plánem bylo představení osmi nových skladeb "přehráním naživo", ale výsledný záznam má jen něco přes půl hodiny. Standardně by se přidaly záběry z natáčení a vzniku desky, vysvětlující tvůrčí kvas i nejistotu. V tomto případě výsledkem žádné "making of" není. Smrt Nickova syna v půli přípravy alba je pro hudebníka zásadním zlomem a i kdyby filmaři tutovému lákadlu odolali, ovlivňuje všechny jeho vzpomínky a výpovědi. Není pak divu, jestli má z výsledku rozporuplné pocity. Ale popořadě. 

Úvod částečně mimo obraz obstarává Warren Ellis, ve filmu snad poprvé a naposled ustaraný obavami o Nicka a z osobního rozměru jeho tragédie, o které sám nechce mluvit. Tím předznamenává hlavně druhou půli filmu. Už z toho je jasné, že výsledek není časosběrně chronologický, ale sleduje pravděpodobně posloupnost nahrávání skladeb (pokud se výrazně nepletu, je pořadí jiné než na albu). Škoda, že pak nechce, nebo nedostane více prostoru. Přijde mi, že jako v "20 000 dní na Zemi" podává stručně a jaksi mimochodem "vysvětlení Nicka Cavea". 

Hned poté se přenášíme do pokoje, kde se probírá "filmařina". Režisér udílí pokyny a Nick si dělá ze štábu šoufky kvůli opakování záběrů (které pak ve filmu nejsou). V tuto chvíli jsme už asi všichni v kině rychle vtaženi a hltáme další scény na plátně (což je díky práci kameramanů opravdu radost). Civilnost pohledu prohlubuje následující jízda taxíkem, kde v detailu zabíraný Cave načíná téma "tekutosti" reality a vnímání, ke kterému se později vrací. V uvolněné atmosféře studia se každý v záběru (a hlavně zvukový mág Ellis) spokojeně culí. Vtipkuje se o stavu Nickova účesu i o houslích za 3000 dolarů. 

První skladby jsou citlivě a z odstupu nasnímané a krásně kombinují celky a detaily. To s největším důrazem na využití 3D a možná i myšlenkou, že by každá ze skladeb měla mít vlastní "vizuální charakter". Krom dlouhých záběrů umí režisér změnou tempa i stylu rozpohybované gradující pasáže, čehož tady s přehledem využívá. Postupně se ale vkrádá na scénu syrovost. Nick je otevřenější než jindy. Krom toho, že jako starší má váčky pod očima, s kterými se nesmířil, prý také potřebuje na všechno více energie. Připouští obavy z toho, že si nepamatuje akordy, i o hlas, který si měl před nahráváním více rozcvičit. 

Zmiňuje i změnu ve způsobu nahrávání. Tentokrát necizeluje texty k naprosté dokonalosti (a spokojenosti), což víc odpovídá charakteru skladeb, které vznikaly z jamů s Ellisem. Rezignuje na přehledné a smysluplné příběhy (ovšem není to nic nového, technikou proudu vědomí vznikly části jeho próz). V textech se vrací k mnohoznačnosti a snaze zachytit a postihnout přelévání různých realit úhlů pohledu a pocitů. Stejně tak slova pozbývají často význam a stávají se (zvukomalebným) symbolem (např. časté zapojení Ježíše v několika skladbách i kontextech). Srdíčko našince pookřeje ve chvíli, kdy je zmíněna obliba českého fotovoyeuera Tichého, kterému se podobá fotograf ve studiu. První část filmu pro mě končí rodinnou návštěvou partnerky Suzie se synem na place.  

Následuje pozvolná změna, kdy nad pohnutím z hudby převáží pasáže mezi písněmi. Skladby pak podle mě postrádají ten originální vizuální přístup, skromně použité trikové záběry (v jediné barevné části) mi přišly spíše rušivé. Možná nejsem jediný, kdo pak uvažoval, jestli u muziky jde o finální, nebo stále ještě pracovní verze. Po spíše tmavé první části dostává více prostoru bílá barva, která dominuje pasážím z domu rodiny v Brightonu. Ve výpovědích se postupně a napřed poměrně nekonkrétně skládá obraz ztráty. Susie Bick vzpomíná a představuje svůj únik v podobě návrhů a šití vlastní řady šatů, Nick se snaží co nejlépe uchopit a vyjádřit bolestné myšlenky. 

Je vidět, že ne vždy se mu to vypořádání daří. Příkladem je vysvětlování neschopnosti obsáhnout a spoutat trauma, které utkvělo na naprosto všem do izolovaného tvaru "vizitkového pocitu", jak mu radí okolí. Např. do vyjádření "žije dál v mém srdci", se kterým by pak byl schopný dál pracovat a posunout se. Jeho otevřenost je odzbrojující a odvážná a je pravděpodobně důvodem, proč by se člověk na film podíval znovu. 

Snímek působí uceleně, a i když 3D v mnoha kinech asi vyjde naprazdno, má schopnost rychle diváka unést a pohltit. Doufejme, že Nick bude dál "pokračovat v tom co umí" a že ve verši "there is more Paradise in Hell than what we have been told", je více pravdy, než se na první pohled zdá.

První dojem z alba "Skeleton Tree":

Obal alba je strohý, možná až odtažitý. Obsahem jsou pomalu zpívané, nebo deklamované niterné texty plné příběhů a asociací tentokrát lehce abstraktnější caveovské textové poetiky. Aranže skladeb jsou typicky zdánlivě jednoduché a mírně upozaděné. Oproti předchozí „Push the Sky Away“ je album disharmoničtější, mírně temnější a sugestivnější (vzhledem k okolnostem to není žádné překvapení).  

mohlo by vás také zajímat

Report: Nick Cave & The Bad Seeds na Metronome festivalu

Recenze: This Much I Know To Be True

Podívejte se na malou ochutávku z chystaného dokumentu o spolupráci Nicka Cavea a Warrena Ellise

Nick Cave a Warren Ellis mají hotovo a svou novinku vypustili do světa