Pavel Skořepa | 13.12.2024 19:03

Ohlednutí za letošním ročníkem tradičního setkání fandů hororu pro nás už tradičně podrobně zpracoval Pavel Skořepa.

Hned pro začátek by se asi hodilo vysvětlení názvu letošní reportáže z HorrorConu, ovšem já tak neučiním. Pravda je, že název přišel spontánně a přijde mi nějak vnitřně výstižný a správný, takže ať si jeho význam vyloží každý sám jak chce. Pravda, může jít o význam prostý, duchovní, numerologický, anebo třeba i temně hrůzostrašný. A jak už to bývá, správná mohou být vysvětlení všechna a ještě i mnohá další.

Rok po roce opět zašel a nastal další, nyní v pořadí 9. ročník oslav milovaného hororového žánru v podobě festivalu HorrorCon. Dokonce se stalo, že se navrátila i tradice prvních ročníků, kdy tyto oslavy zabíraly rovnou dny dva. Přece jen za dvoudenní akce se toho dá zvládnout i stihnout daleko více, i když opět z důvodů kvality jednotlivých bodů v napěchovaném programu nešlo stihnout ani zdaleka vše, neb se množství zajímavých vystoupení, křtů, besed, přednášek a promítání překrývalo s nesmlouvavou zarputilostí, jako se tomu již stalo zvykem u každé dobré události. Nelze ještě opomenout nutné přestávky na občerstvení a povinnými návštěvami kuřáckých prostor, kde docházelo také k velmi zajímavým záležitostem. Nyní již k samotnému festivalu:

Pátek 18. 10. 2024 od 16:00:

Pro mě osobně začala akce ten den již dříve odpoledne příjemnou povinností, čímž nebylo nic menšího, nežli vyzvednout svou dámskou společnost na Hlavním nádraží. Vlak z daleké slovenské země měl zcela nepochopitelně pochopitelné zpoždění a tak jsem zašel ještě do místního Luxoru a na jistotu koupil jako dárek jednu modrou knihu rozměrů větší cihly. Tu jsem následně po setkání a pozdravení daroval oné ženě. To byl můj první dar tohoto svátečního dne. Poté následoval logistický přesun na zamluvené ubytování, chvilkový oddech, aby pěší procházka od hotelu směrem k nedalekému klubu Kotelna rozproudila naši krev ve vzrušení nadcházejících zážitků, společných i samostatných.

Před Kotelnu jsme se dostali ještě před oficiální otevírací hodinou, tedy byl čas na cigaretku. To už tam přicházela Lenny Ka, aby vstupní odbavení mohlo začít probíhat, následně vyšel Zdeněk ‚Zelda‘ Záleský také na cigaretu. Došlo i na nějakých těch pár slov o chystaném křtu, o tom však až později. Byli jsme ujištěni, že už těch deset minut před začátkem určitě můžeme jít dovnitř a tak jsme se tedy vypravili do jámy lvové hororové.

Po příchodu nás přátelsky přivítaly prostory Restaurace, kde bylo vše v plném proudu končících příprav, než se ozve pomyslný zvuk zahajovacího rohu. První cesta mých kroků nevedla ještě k výčepu, jak by se dalo čekat, nýbrž do Horního sálu, kde došlo k pozdravům a počátečnímu rozdávání drobných dárečků přátelům. Jednalo se o drobné plastové dalo by se říci figurky s halloweenskou tématikou. Dokonce jsem v jednom případě musel zdůraznit, že to se nejí, není to bonbon! I nahoře už byly jednotlivé stánky rozestaveny podél zadní a boční stěny a připraveny nabízet své poklady v podobě všemožného hororového kontrabandu různých krás a účelů pro potěchu temnoty duše. Začínal stánek grafika a výtvarníka Zdeňka Svobody, jemuž šikovnou pomocnicí byla jeho sestřička, a nabízené zboží rozhodně lahodilo oku a volalo ke koupi. Hned následoval Crám nakladatelství Canc Rosany Zvelebilové se svým nejen literárním zbožím pro velké zlobivé děti. Ta ode mě dostala šest miniatur vražedných bodných a řezných nástrojů, z kterých si poté i v těch polních podmínkách dokázala udělat vkusné náušnice. Hned vedle za obsáhlými stoly Golden Dog přetékajícími kvalitní žánrovou literaturou seděl paša Honza Vojtíšek oděn ve skvělém růžovém tričku, na němž se mu červeně skvěl nápis: „Pink‘s not Dead!“. Od rohu se rozkládala Carcosa s Tatianou a Milanem Žáčkovými, se svými neméně zajímavými tituly, kde jsem dokonce udělal s Milanem výměnný obchod série čtyř hororových zapalovačů Clipper za knihu. Pokračoval stánek věnovaný slovenskému hororu, jemuž vládli šéf Rado Kozák se svým redakčním podřízeným Lukášem Polákem a nabízeli množství aktuálních knižních titulů od různých slovenských vydavatelství (namátkou Hydra, Artis Omnis, Príbeh). Radovi jsem donesl náramek s Freddym Krugerem a Lukáš, protože před nedávnem shodil své dlouhé metalové kadeře, vyfasoval zimní čepici s jeho milovanými klauny zabijáky. Následoval prodejní stánek nádherných ručně dělaných šperků a dalších jiných doplňků, včetně hororových svíček od Monica Otmili. Škoda, že nejsem až tak marnivým, abych nosil takové většinou ženám určené šperky. A pro pátek prodejní prostor uzavíral společný stůl s produkty Kikimora Teamu a na druhé půlce Kira Bulat se svými háčkovanými krasavci a hlavně nejnádhernějšími očičky! Hned jsem si musel nějaké to očičko koupit, jako vždy, když už se blíží ty Vánoce, že? Kdopak očička dostane? V sobotu přibyl na chvost ještě sběratelský stánek Horror Collectors určen pro všechny, co si potřebují doplnit své sbírky nebo zemřou. Došlo na pozdravování, podarování drobnostmi a když došly plastové postavičky, došlo v průběhu i na nějaký ten odznáček. Dokonce jsem nalezl i útočiště pro svůj batoh, abych se s ním nemusel stále tahat. V sále už byly jen řady židlí a pódium, jak už to v takových sálech bývá. A málem bych zapomněl na znovu navrátivší se Creepy Box, který ještě sehraje svou důležitou úlohu, no nebudeme předbíhat.

To už byl opravdu ten nejvyšší čas na pivo a cigárko, čímž se mi ovšem vlastně povedlo prošvihnout oficiální zahájení. To jsem se samozřejmě na kuřárně chytil za jazyk a i dole jsem už potkal nově příchozí přátele. Nejdříve jsem odchytl věčně pobíhajícího Tislava Trefila v kouzelnickém klobouku a ze své kapsy mu vykouzlil kombajn na cigarety, který jsem ještě den předtím okrášlil nálepkou se zombíky. Už byl přítomný po cestě z dalekého Brna i Pavel Jelínek známý pod mnohými jmény (Slauther, Ex Inferi a obzvláště zlý, zlý klaun Kapitán Spaulding), se svým tříčlenným harémem modelek. Dvě jsem znal jen ze Spauldingových fotografických prací a ta třetí moje kamarádka pekelný jednorožec Sunny DeSade ode mě vyfasovala pytel zapalovačů, jaké jiné značky než Clipper. Spouldingovi jsem dal rozměrově nejobjemnější dar a to rohožku s reklamou na Spauldingovo smažené kuře (později jsem se dozvěděl, že mu byla zabavena dětmi). Ještě došlo na předání Plechové cedule Kristince Haidingerové s jejím milovaným Pinheadem (ale neříkejte mu tak, nemá to rád!). Někde v průběhu tohoto počátečního intenzivního, přesto příjemného chaosu se kamsi ztratil můj dámský doprovod. Kecám, šla do Kina sledovat filmy. Jinak i místnost Kina skýtala množství zajímavých titulů a sem tam nějakou tu přednášku.

To už byl čas na další pivo a cigaretku, abych si na chvíli konečně sedl a stihl v Horním sále konec vyhlašování výsledků soutěže O krvavý brk, kde krom povídek byla nově i kategorie ilustrací a fotografií. Užíval jsem si chvilku klidu, než začne to správné PEKLO s řešením záležitostí a detailů okolo očekávaného křtu antologie současných hororových básní O čem sní noční můry, k němuž jsem také svou troškou přispěl nápadem na scénář průběhu, k němuž jsem donesl i tři důležité rekvizity. To už v Kině běžel vtipný film Byl jsem mladistvým intelektuálem, který si ještě pamatuji jako bonusový na DVD filmu Choking Hazard. Abych řekl pravdu, do Kina jsem se v pátek vůbec nedostal, i když tam měla spisovatelka a vášnivá urbexerka Hanina Veselá jistě poutavé povídání i s fotodokumentací na téma Limital Space v Česku. Po hodinové přestávce následovalo ještě promítání tuzemského filmu s příhodným anglickým názvem Slasher Time.

Jenže to už bylo na pódiu i po krásném a emotivním tanečním úvodu AngelZone, editoři byli v očekávání, kmotr Otomar Dvořák přítomen, autoři byli sehnáni, informováni a rekvizity naaranžovány. A jakéže to byly propriety? Lidská lebka, svíce a pro efekt ještě tarotové karty. Poté v rychlém sledu došlo k zapálení svíce Zeldou, pronesení úvodních slov a dojmů obou editorů, přizvání kmotra, slovutného Mága Otomara Dvořáka a všech přítomných autorů, až pódium docela praskalo ve švech. Následně si Magnus Magus vzal slovo, aby rozvinul svůj papyrus plný magických zaklínání a mohlo dojít za jeho hřmotného hlasu k rituální iniciaci, jíž jmenovitě vyvolal šest jmen těch, kteří měli přednést své temné verše. Do toho všeho přicházely ve více než krátkých přestávkách na pódium haldy pekelného dýmu. Rituál se uzavíral otevřením Mágem vyčarovaného rudého vejce, ukrývajícího převzácnou sypkou substanci solí alchymisticky vydestilovaných ze slz padlých andělů. Tou se završilo vše řečené a vykonané a sůl utkvěla na knize (malá vsuvka ještě pro zajímavost symboliky: lebka znamenala smrt, plamen svíce život a vejce zrození).

Po skončení křtu se většina autorů téměř okamžitě kamsi rozprchla, i když byla ještě vyhlášena autogramiáda a promo fotografování s knihou pod pódiem k účelům chystané série rozhovorů pro web Fantasy Planet (už v současné době probíhá zveřejňování). Na pódiu se již připravovalo ozvučení další více než zajímavé záležitosti Z temnot šumavských hvozdů, při němž Kristina Haidingerová moderovala spisovatelku Petru Klabouchovou (ta představila svou nejnovější knihu Ignis Fatuum) a Otomara Dvořáka, zde v roli předního českého záhadologa. Společně debatovali o tajemné a mystické Šumavě. Nechyběl ani autorčin další host – světový hudebník Marco Mendess, jenž se zasloužil o temnou hudební vložku.

To již v Restauraci bylo dávno po křtu dětské knihy Jack Lampička, vlivem chyby v Matrixu bez knihy od červených gatí Jana Hlubka, vydal Canc. Daleko zajímavějším v pořadí bylo setkání na jednom gauči tria Kristina Haidingerová, Nelly Černohorská a Honza Vojtíšek na téma Čuňačiny načerno. Do velmi podnětné debaty, která se nedá ani nijak nepřítomným zprostředkovat, se velice rychle zapojilo i přísedící publikum a výrazy jako pískomil, lilek či patizon se to začalo jen hemžit. Došlo i na nějaké ty mořské plody.

Průběžně v Horním sále začalo hudebně literární vystoupení vysokých kvalit Hadamar Horror Show, v němž šlo o četbu hutně hrůzných autorských textů v kontrastu k melodickému hlasu spanilé Andie, jíž na basovou kytaru vyrovnával temnými melodiemi jejich autor David Hradílek. Ten k sobě měl i dva skvěle zakrvácené zvrácené chirurgy jakožto pomocníky, kteří se starali mimo jiné o prodej merche. Já byl přítomným svědkem tomuto hypnoticky tísnícímu a přesto nádhernému vystoupení už na jiné akci, tudíž jsem mohl zůstat až do konce výše zmíněných čuňačinek.

Večer uzavíralo jakožto překvapení večera promítání filmu produkční společnosti Lupus Pictures s názvem Šum. Jelikož jsem toho již měl pomyslně plné hororové kecky a podařilo se mi opět nalézt svůj doprovod, objednal jsem Bolt a tradá na hotel. Jinak z doslechu jsem se dozvěděl, že se jednalo o takovou spíše thrillerovou čuňačinu, v níž spoře oděné dívčiny chaoticky pobíhaly a vřískaly po potemnělém domě, aby následně všechny zaslouženě dostaly na holý zadek. Tím se zakončil první a na zážitky nadmíru plný den HorrorConu 2024.

Sobota 19. 10. 2024 od 11:00:

Když jsem se rozloučil se svým dámským doprovodem ve výtahu, ano měli jsme zamluveny podle vší počestnosti každý svůj pokoj a ten můj byl o několik pater výš, celý zničený jsem padl na postel a naivně si myslel, že prospím celou noc. Byl však zrovna tu noc nějaký super úplněk a i dojmy ze křtu ještě ve mně byly živé a silné, takže jsem se víceméně stejně převaloval a nemohl usnout. Těch několik málo hodin spánku bylo spíše na škodu a únavy mě nezbavilo. Každopádně druhý den ránem volal, za novými dojmy a novými zážitky. Po očistě těla, s duchem to bylo horší, a po snídani se vyrazilo společně opět do víru druhého dne festivalu. Nyní už jsem po příchodu do Kotelny vyrazil po pozdravení s přítomnými u vstupu přímo k baru pro záchranné pivo a následnou cigaretu. Po návratu z kuřárny jsem si nechal okamžitě prázdný půllitr vyměnit za plný.

To už se začali scházet i první čerství návštěvníci, aby se mohli připojit v Restauraci k zahájení programu v podobě křtu nové knihy Dominika Fialy, hororem určeným mladším čtenářům, s názvem Stíny nad Malinovým vrchem: Hvězdná hlídka. Sparring partnerem mu byla jeho přítelkyně Kira Bulat (s chlupatými oušky a parůžky na hlavě a ještě chupatějším ocáskem, vy víte kde), která i celou událostí provázela, alespoň do chvíle, než Dominik přečetl velmi poutavou ukázku a došlo na dotazy. Zde se iniciativy chopila Ivanka Gašparíková, následně si i přisedla ke dvojici na gauč a víceméně se zeptala skoro na vše, co by kohokoliv z přítomných mohlo zajímat. Tedy naštěstí jedna otázka ji nenapadla, alespoň té jsem se pro změnu zhostil já. Křtilo se šantou kočičí, jen poblíž nebyla vůbec žádná skutečná kočka, který by z toho mohla mít ukrutnou radost. Pokud se nepočítá fotograf Jiří Šeda, jehož ouška jistě kočičí byla. Ten se však nijak neměl k tomu dát si šantu, a radši dál fotografoval. Kdo to ještě neví, Dominik Fiala je mimo jiné velkým milovníkem koček a proto také hrají důležitou úlohu v jeho příbězích. Po skončení křtu jsem touto knihou vyfasoval svůj další recenzák. Od této chvíle se moje dámská společnost opět začala nesystematicky ztrácet a objevovat.

Nahoře v Hlavním sále již nějakou dobu mluvil Lukáš Polák o slovenském hororu s názvem přednášky Jaký horor se tvoří na Slovensku. Já už ji slyšel na zářijovém Comics Salónu v Bratislavě, kde jsem měl na Lukáše dva dotazy. Prvním byl kam dal vlasy, za nímž následoval další, proč není moje jméno zmíněno se jmény dalších přispívajících autorů na slidu k aktuálnímu číslu časopisu Charon, kde kromě obligátních povídek a recenzí, které by tak nějak každý u časopisu čekal, není zmíněno, že obsahuje i mých osmnáct Skořápek psaných přímo pro časopis. Tam mi po přednášce slíbil, že doplní a zmíní se. No a co myslíte? Nedoplnil a nezmínil se. Jinak samozřejmě celá přednáška byla přehledná a zajímavá na knižní odkazy, z nichž právě mnohé mohli zájemci zakoupit i u stánku Slovenského hororu.

V průběhu této přednáška začala v Kině jistě další zajímavá přednáška vedená Veronikou Fiedlerovou nesoucí označení Hřbitovní bedekr, takže všem pozornějším čtenářům, kteří na ní nebyli, musí být i tak jasné o čem pojednávala.

To už ovšem bylo docela problém stíhat, obzvláště, když mi Ivča Gašparíková permanentně držela místo na kuřárně u dvojstolku, který vyhlásila za své výsostné území spolu se svým mužem, jedním jejich jednorožcem s dvěma čarodějkami a jedním černokněžníkem v civilu. Na ostatních několika volných místech se tak nějak dá říct zadky permanentně střídaly.

Po Lukášovi na pódiu okamžitě začínala naše úžasná Františka Vrbenská s tématickou hororovou přednáškou Nejstrašnější osudy, z které se mi podařilo vyslechnout alespoň polovinu. Ono to byl vždycky ukrutný boj utrhnout se z té kuřárny, kde se probírala velmi výživná žánrová témata. Půl hodiny uteklo jako nic a na pódiu vystoupili Honza Vojtíšek s Rado Kozákem a hovořili o tom Jak se vydává hororový časopis. Honza měl samozřejmě hojně polínek zkušeností v podobě vzpomínání na legendární čtvrtletník Howard, následný Krátký řez, jenž už je bohužel také minulostí, až po současný svůj fanzin Mort. To Radovi vystačilo mluvit „jen“ o časopisu Charon.

Nebylo lepšího přechodu od tiskových témat k nástupu spisovatele, editora a archiváře Petra Bočka, který měl svou přednášku pojmenovanou celkem prostě Z temnot, v níž rozebíral a pro změnu obsáhle promlouval o životu a díle čtyř téměř zapomenutých českých autorů fantastiky, z nichž dva se mu již podařilo pro současného českého čtenáře rehabilotovat (F. X. Svoboda a Růžena Jesenská) a dva jsou už jen v očekávání (Karel Švanda ze Senčic a Václav Vilém Trnobranský).

V Restauraci mezitím probíhaly dva odpolední křty s hodinovou přestávkou mezi sebou. Prvním byla hrdá druhorodička Madla Pospíšilová Karasová se svým Němým křikem, který jí křtila Karin Novotná. No moc potichu u toho nebyly, navíc Madla po křtu vybízející přítomné ke koupi své knihy už úplně bez skrupulí křičela opravdu nahlas. Dalším a posledním křtem celého HorrorConu byl prvorodič Tomáš Marton, který si na gauč zcela neprozřetelně přizval hned trojici sudiček, možná by se dalo říci i harpyjí či fúrií. Snad mě dámy Veronika Fiedlerová, Karin Novotná a Madla Pospíšilová Karasová za to neproklejí. Myslely si, že si milého Tomáše pořádně propečou, ugrilují, že mu dají pocítit sílu proudu elektrického křesla. Nějak úplně to nedopadlo podle jejich představ a chvílemi se ve vlastní šťávě pekly i ony samy. Každopádně toto byl rozhodně nejvtipnější křest celého ročníku a nic víc k němu ani netřeba říct, krom toho, že Tomášovi po skončení muselo slušně lepit spodní prádlo.

Málem bych zapomněl. Třeba se vrátit do Kina, kde ve tři odpoledne probíhalo promítání prvního filmu s takovým názvem bez názvu Untitled Project, který jsem jako jediný viděl a vlastně krom střídajících se interpretů, jsme tam celou dobu zůstali jen promítač a já. I když jsem nestihl úvodní slovo tvůrců, u filmu jsem vydržel až do konce, jen má polovička to po chvilce vzdala a šla mi zase někam utéct. Zvuk některých scén byl pravda docela předimenzovaný, až z toho uši krvácely, ovšem plně to vyvážil celkem zajímavý děj a několik velmi detailních záběrů na rudý výstřih Rosany Zvelebilové z před deseti lety, kdy se daný film natáčel, aby byl díky prokletím zvukařů a jiných démonů dokončen až letos. Jednalo se o čistokrevný found footage horor o prokletém domě. Dvě skupinky filmařů chtěli natočit film a film si mezitím točil s tím místem je. Různě se tam prolínaly časy, děje, vše se démonizovalo a oddémonizovávalo, až do zdárně nešťastného konce. A musím uznat, že ta chalupa, ve které se natáčelo, by byla děsivá i sama o sobě. Po tomto snímku následoval černobílý film Bílá smrt, film odehrávající se ve světě Čapkovy Bíle nemoci.

V Hlavním sále na pódiu nastoupil Martin Štefko, aby se zhostil nelehkého úkolu bilančně zrekapitulovat působení a rozvoj svého nakladatelství Golden Dog. Zmínil důležité milníky, jako kupříkladu vznik první autorské smečky, kdy se rozhodl vydávat i jiné české autory. Následovalo rozhodnutí vydávat i autory zahraniční a rozšíření domácí smečky psí. Plynule přešel zcela logicky k vyhlídkám budoucím, z nichž asi ta nejbližší a nejzásadnější je změna loga nakladatelství na daleko ostřejšího a drsnějšího psa.

Nyní je čas na malý oslí můstek. Přesně do této chvíle program víceméně seděl a šlapal přesně jak má, pokud se nepočítá ještě s předstihem odřeknutí hlavního zahraničního literárního hosta Grahama Mastertona, to ovšem proběhlo již v dřívějším čase. Sem tam sice došlo k časovým posunům, ovšem nejednalo se o nic, z čeho by měla organizátory nebo návštěvníky bolet hlava.

Z objektivních příčin odpadla dvě vystoupení, z toho jedno taneční a druhé lehce eroticky bondážové a mučící. Zde situaci zachránil zlý klaun Kapitán Spaulding se svým harémem, kteří úplně bez předchozí přípravy byli ráno postaveni před hotovou věc a to zachránit program. Takže místo, aby se účastnili jako diváci, jak původně měli v plánu, plně zapojili svůj um, šarm a mozkové závity. Zavřeli se ve šmajchlkabinetu, kde Spaulding vytvářel líčení a společnými silami dávali do kupy scénář. Tím se trošku zkomplikoval časový harmonogram, jen v Kině si běžel kratičký film The Silhouette a následně poslední snímek večera Vodník i s besedou s tvůrci. K tomuto filmu stojí za to ještě říci, že jeho partnerem byl sám HorrorCon. Zde v programu pro zbylé dva body se přesně nevědělo, v jakém pořadí proběhne představení Ex Inferi a tombola.

Nakonec se operativním řešením rozhodlo, že se započne tombolou. Ach ta tombola, ta zpropadená tombola! Já vím, že na takové věci nemám štěstí, navíc jsem ještě i po těch letech nepoučitelným. S dobroty své temné duše a s vidinou, že přispívám na dobrou věc do rozpočtu na příští ročník, jsem si nakoupil deset lístků do tomboly. Na jeden jsem přibližně někde v prostředku losování i vyhrál. Ale co? Do kusu starých svatebních šatů mrtvé nevěsty zabalené tři knihy Jana Hlubka s množstvím tématických placek. Jelikož se ceny představovaly už před vyhlášením výherního čísla, a bylo tedy po vyhlášení výherního čísla na tuto cenu, rozlehlo se okolím mé zoufalé zavytí a soužíce se potupně vpřed, doplňované bolestnými vykřiknutími: „Za co, Bože! za co?!“ jsem vyvolal takovou salvu smíchu, která neutichla ani chvíli po tom, co jsem se sklopenou hlavou odcházel obtěžkán tímto pokladem, já hříšná duše nejhříšnější. Zde se zcela jednoznačně a nezpochybnitelně jednalo o nejvtipnější okamžik celého festivalu.