Předposlední den letošniho WGT jsme v Lipsku mohli vidět kapely jako Slowdive, The Soft Moon, Umbra Et Imago, Architect, Ulterior, The Devil & The Universe, Beastmilk a celou řadu dalších.

I v neděli zahalilo Lipsko vedro na padnutí. Slunečno, 33 stupňů a téměř bezvětří nejsou zrovna ideální podmínky na cestu přeplněnými tramvajemi plnými propečených lidí v černém, ale přesto už před čtvrtou odpolední vidíme u Volkspalastu postávat pěkných pár desítek lidí. To proto, že na 16:00 je naplánováno vystoupení i u nás známých The Devil & The Universe, které jsme měli tu čest hostit na podzim v Praze. Nicméně technické zádrhele způsobily, že jsme byli do sálu vpuštěni až v 16:05. Zaujali jsme tedy svá místa ke stání (kam se poděla křesílka z posledního ročníku?) a nechali se obalovat ambientem, který náhle vystřídala slaďoučká country skladba od The Louvin Brothers s všeříkajícím názvem „Satan is real“. Jak to asi působí v kombinaci se třemi postavami v rituálních róbách s kozlími maskami, si asi dokážete představit.

V 16:12 se tedy rozjíždí vysamplované salemské vyznání „Satan, come to us, we are ready“, které známe i z nahrávek tria, a The Devil & The Universe spustili první skladbu „Evoking Eternity“. Publikum se snadno propadlo do světa rakouských věrozvěstů a nechalo se strhnout. Ostatně, trojice se při setu rozhodně nešetřila. Naopak – do přistavených kotlů řezala jako o život, rototomy vyplňovaly prázdné doby a dav odpovídal. Už podruhé se nezbývalo než podivit, jak hybná tato hudba může být. Je ale pravda, že velké, apokalyptické kotle se sbory, propichované tvrdými paprsky šumu v kombinaci s čarodějnou projekcí fungovala na výbornou. Došlo samozřejmě i na největší hitovky jako „Parvati’s Lament“, „NOD“, "It Is OUr Will" a předělávku KLF „What Time Is Love“, jedinou to zpívanou skladbu setu. Tu navíc okořenila vsuvka - kde se vzal, tu se vzal totiž najednou na scénu mezi kozly vběhl bílý jednorožec s plyšovým dvojníkem v rukou, aby tu rozjel divoké tančení kreace. Vtipné a s nadhledem – přesně, jak to TDATU sluší. Pak už zbývá jen klasická tečka "Nemoralis" s odchodem do lesního ambientu a je po všem. Tohle vystoupení se The Devil & The Universe zkrátka zase povedlo.

Pokud se návštěvník WGT rozhodl neděli strávit v tvrdě elektronickém duchu, mohl si celý den užívat v „dřevěné stodole“ Täubchenthal. První menu, které se zde ve čtyři odpoledne podávalo, byla švédská čtveřice D-Tox. Nenápadná parta začala jako klasická dvojice, aby postupně, alespoň na koncertech, obohatila svůj sound o živé bicí a elektrickou kytaru. Přímočaré aggro tím pádem letí vpřed v podobě ohlasů starých dobrých Combichrist, ještě předtím, než se rozhodli spíš orientovat rockovým směrem. Nevýhodou tohoto srovnání je přeci jen mírně omezenější rozsah frontmanova vokálu. V nasazení (alespoň podle výkonu na WGT), rozdíl není téměř žádný. Střídmě zaplněný klub na konci poměrně hlasitě kapele poděkoval potleskem a mám za to, že vcelku po právu.

V druhé polovině Volkpalastu, tedy části zvané „Kantine“ se během koncertu TDATU připravila německá smečka The Lost Rivers. Na její set jsme si počkali ani ne tak ze zájmu nebo zvědavosti, ale z čistě pragmatického důvodu – protože nemělo smysl opouštět Volkspalast, když jsme tamtéž chtěli vidět Beastmilk. Přesto nás čekalo jedno z nejintenzivnějších vystoupení letošního WGT. Basák, bubenice a kytarista s miliony krabiček spustili natlačený set se záměrně utopeným zpěvem, špinavou (hlavně kytarami) rozervanou atmosférou a spoustou času. 

Mezi řídkými vokály bouřily dlouhé instrumentálně-noisové pasáže všech tří účastníků, ze kterých pot stříkal na všechny strany. V podstatě jako byste vzali Joy Division, smíchali s Jesus and The Mary Chain, protáhli lo-fi zkreslením a navrstvili echy přes sebe. A k tomu samozřejmě nezbytný stroboskop. Nenápadně sílící set vygradoval poslední desetiminutovou vichřicí namotanou kolem loopovadla a minimalistické, přesto neustále houstnoucí rytmiky. A k tomu ty noisové výpady kytary. Takhle strhující závěr s vypálenými a vyblikanými sítnicemi už v pět odpoledne? Klobouk dolů.

The Lost Rivers

Hlavní sál Volkspalastu měl od šesté hodiny patřit dánským The Woken Trees, od kterých jsme si leccos slibovali. Ti nastoupili hned v šestičlenném obsazení (bicí, basa, dvě kytary, klávesy, zpěv) a ujali se zatěžkaného, atmosférického setu. Příjemná záležitost s hlasem Kima Heysta, připomínajícího v klidnějších pasážích Justina Sullivana, občas protrhly vášnivější pasáže a screamo hlas, nicméně po The Lost Rivers to pro mne osobně byl trochu odpočinkový čajíček. Možná by stačilo vidět obě kapely v přehozeném pořadí a všechno by bylo v pořádku. Takhle je skoro čas nadýchat se čerstvého vzduchu před klubem. I tak ale uvnitř zůstal dostatek těch, kterým The Woken Trees učarovali.

The Woken Trees

Přiznávám, že na finské Beastmilk jsem se vyloženě těšil. Jejich aktuální řadovka „Climax“ mi přijde skvělá, a to je dobré nastavení na koncert. Ten sice hned od začátku poznamenal horší zvuk (nejdřív málo kytar, pak už zase moc), ale když frontman kvohst ohlásil skladbu „We are Beastmilk and you are under our control“, bylo hned lépe. Samozřejmě muselo dojít i na odkaz výtvarníka a okultisty Austina Osmana Spare, který, jak kapela vysvětlila, odmítnul Hitlerovi udělat portrét slovy "If you are a superman, let me be forever animal“. A právě o tom byla další „Forever Animal“. 

V tomto duchu pokračovali Beastmilk dál a dál, nicméně je pravdou, že i když lidi set přijali příznivě, pro mne osobně byl kvohst o stupínek za hranou pódiové uvěřitelnosti/upřímnosti. Jedním dechem ale dlužno přiznat, že zpíval velmi dobře – a to i klidnější skladby, které se v jeden moment v setu poněkud nakupily. Nicméně když se ke konci setu rozezněly písně jako „Death Reflect Us“ nebo „Genocidal Crush“, bylo na reakci publika jasně poznat, pro které skladby si na koncert přišlo. Celý set tedy spolu s „Love In a Cold World“ nakonec vyzněl pozitivně. 

Beastmilk

Po pauzičce je ale třeba se na půl desátou vrátit do Kantiny ve Volkspalast, kde nás čekají britští floutci Ulterior. V živé paměti máme jak zvukařem totálně pohřbené první vystoupení na WGT, tak naopak parádní vystoupení v Praze. Bohužel, jak je vidět, Lipsko je pro tuhle čtveřici nejspíš zakleté. Opět jsme měli tu čest s mizerným zvukem téměř bez bicích, zato s přemírou syntetizátorů. Zvukovou kouli se snažil prorazit frontman Honey, který do toho šel se vší vervou – šklebil se, třískal stojanem s mikrofonem o zem, vrhal se na podlahu, řičel i jedovatě plival, byl tvrdě nepřístupný, divoký. 

I tak to ale z pódia všemožně vazbilo a houkalo a pískalo a po jednom takovém megahvizdu, který nepříjemně zatahal za uši, Honey prostě zahodil mikrofon a odešel do zákulisí. Kytarista MCG nechal svůj nástroj rezignovaně vazbit, zkrátka rozklad v přímém přenosu. Následnou „Sister Speed“ se sice pokoušel zpěvem zachránit Honeyho bratr Benn u kláves, ale nefungovalo to. Rozpačitě se rozhlížíme, jestli to Ulterior s tou manýrou poněkud nepřehánějí, ale najednou vidíme, že basák Mickey, nakounuvší do zákulisí, bere všechnu vodu z pódia a utíká dozadu. Ticho, přestávka, nikdo nám nic neřekl, ale podle naběhnuvších zdravotníků jsme usoudili, že to nejspíš nebyl výron zbytnělého Ega umělcova, ale normální kolaps (což se později z internetu dozvídáme i my). Pauza narůstá, Benn jen na chvilku vyleze, něco nesrozumitelně zahuhlá do mikrofonu a za chvilku už ochranka vylidňuje sál. Oficiální omluvnou zprávou od kapely je, že se jejich frontman přehřál (možná si toho bombera přeci jen měl na koncert ve vydýchané Kantine sundat…) a zkolaboval vlivem horka. Inu, WGT má nejspíš pro Ulterior zůstat zakletou štací i nadále.

Sólový projekt Architect se jako předskok FLA v Praze nakonec neukázal, a to spolu s velmi chutným předkrmem v podobě půlhodinového vystoupení v Rock Café před Project Pitchfork určilo jasnou prioritu, kam se postavit v devět hodin večer pod pódium (Borghesia nebo Solitary Experiments prominou). A překvapení se zjevilo na pódiu hned s druhým trackem. Vedle Daniela Myera se před nacpaný prostor Altes Landratsamt postavila maďarská zpěvačka Emese Arvai-Ille, která skladby z poslední desky „Mine“ doprovodila naživo. A nutno poznamenat, že koncertu to jen prospělo. Emese je stejně uhrančivá live jako na desce, navíc koncert hodně prožívá a co si pánové budeme povídat, není na ní špatné pokoukání. Koncert tedy neměl tradičnější kolážovitě DJskou strukturu, ale tentokrát se set více kouskoval na jednotlivé písničky. Publikum reagovalo skvěle, a tak jsme zažili na WGT málo vídaný vydupaný přídavek, který v industriálně/broken beat/illbient/D’n’Bduchu rozšvihal celé auditorium na kousky. Masterpiece!

Architect

Největší hvězdou Volkspalastu byla americká formace The Soft Moon, namotaná kolem ústřední postavy Luise Vasqueze. A že si tuto pozici a hlavní čas scény zaslouží, jasně ukazoval i počet natěšených diváků v hledišti. A upřímně řečeno, opravdu to bylo zasloužené. Co všechno totiž čtveřice zvládla, z toho zůstával rozum stát. Jejich coldwave/postpunk/noiserock/darkwave set totiž osciloval na hranici všech těchto (a dalších) hudebních směrů, aniž by ale The Soft Moon sklouzávali k nějakému rozbředávání nebo samoúčelnému předvádění: „Hele, co všechno umíme zahrát.“ Nikoliv. Byl tu cítit názor a jasná idea, takže i když došlo na Luisovo (mimochodem instrumentálně bravurní) dohrávání třeba karibských rytmů do sekvencerových smyček, všechno to do sebe zapadalo a dávalo smysl.

Stejně tak minimalistická vizualizace i pódiová prezentace, která byla podřízena hudbě. Ostatně, všechny nástroje, včetně kytary a basy měly super zvuky (a dávaly tušit, kam asi chodí čarodějky Porla Kinga/In Death It Ends pít). Zpěv už pak jenom doplňoval skládačku pomyslným posledním dílkem. Chvíli minimal, chvíli zvukově košatá květina, ale vždy kompozice nekompromisně hnaná kupředu něčím zneklidňujícím a šlapajícím. Vynikající výkon ocenilo i publikum, které The Soft Moon donutilo vrátit se na pódium a přidat věc, kterou dva roky nehráli. Jedním slovem super - naprosto dává rozum, že si zrovna tuhle kapelu vybrali samotní Depeche Mode, aby jim dělala společnost na turné.

V Agře se se zbrusu novým programem představila svérázná domácí legenda Umbra et Imago. Ta na letošek naplánovala pětizastávkové miniturné „Sex Statt Krieg“. Mimo to se ukázali s novou „erotik show“ i na WGT. Parta techniků chystá vše potřebné, po scéně se prochází mimo jiné také chlapík s neskutečným teřichem, jenž okamžitě získává přezdívku „strýček Pompo“ (ale kam ten se na něj hrabe!). Na projekci se zjevuje erb s logem kapely, vše se utápí v modrých světlech, mnišské sbory přeruší okolní klokot hlasů a následný industriální binec pomalu vábí na scénu samotné aktéry. Rozvážný začátek odhaluje úplně proměnenou sestavu. Na svých místech je jen Mozart a Madeleine. A její poprsí samozřejmě.  Všechny chmury však zahání principál ve výborné náladě a odpaluje skotačivou vlajkovou skladbu turné „Sex Statt Krieg“. I v kožišině jako vystřižené z nějakého fantasy spektáklu, s hroty na pleši a svítící hůlkouv ruce,  je tento obr nadmíru pohyblivý a rozdává energii a dobrou náladu všude kolem sebe.

To jen podtrhuje, když odhazuje do lidí šátek z krku a díky tomu si zamotá příčesek do oněch zmíněných hrotů. To komentuje jen slovy „fuck“ a „scheisse“, vše nechává jak je a pouští se do největšího odvazu celého setu v podobě hitovky „Mea Culpa“. Tady se naneštěstí v celé nahotě projevuje nepřítomnost Lutze a jeho mocného hrdla. I klávesy se nějak ztrácejí a tak z toho celého je punkovka, kterou rozpoznají jen fanoušci. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si s radostí nezazpíval. Mozart se nadále sebemrská ručníkem a při „Alles Schwarz“ přichází na řadu i konstrukce s nahou slečnou na které pracuje Madeleine závažíčky na bradavkách, válečkem s hroty i jazykem. Samozřejmě si modelína pohoví chvíli i hlavou dolů. Zkrátka taková „umbří“ klasika.

Umbra et Imago  - Sex, Statt, Krieg

Na „Märchenlied“ se šéfová ansáblu převléká do romantického a v refrénu „ich liebe dich“ si ústřední duo vyměňuje dlouhé zamilované pohledy. Nakolik je vše jen divadlo nevíme, ale fandíme. Další postarší kousek „Kleine Schwester“ zní mezi songy s víceméně metalovou kytarovou hradbou rockověji a také vokál, který v tomto kousku Mozart užívá, je podstatně originálnější a tím notně osvěžující. Mezi songy se vysvětlí, proč rozhodně v kontaktu s publikem nepoužívat angličtinu a z Roberta Smitha se tak rázem stává Róbert Schmidt. Po „Sweet Gwendoline“ se na scénu umisťuje koza (cvičební nářadí) s logem Umbra et Imago a nahoře odhalená Madla opět „týrá“ svou svěřenkyni. Komický okamžik nástává, když se díky poblíž stojícímu větráku odmítnou nechat zapálit prskavky vetknuté do pozadí „oběti“. Pohotový zákrok však předvedl jeden z techniků kapely a díky nadhledu samotné kapely ten večer nebylo nic trapné. I déšť zlatých papírků jsme si užili. 

Ještě před rozhovorem se Slowdive jsme s JiSem byli nuceni vyslechnout v Agra hale koncert bývalé frontmanky Nightwish Tarji, která zde promovala svou novou řadovou desku. Vzal jsem to jako výzvu, konfrontovat své ambivalentní pocity ze symfonického rocku a metalu s realitou. Přiznám se otevřeně, mé obavy se pouze potvrdily. Výborní instrumentalisté v čele s fenomenálním bubeníkem Mikem Terranem prostě nejsou automaticky zárukou skvělého zážitku.

Proč například Tarja poskakuje celý koncert po pódiu a neustále všem mává, jako by přivezla do Lipska široké příbuzenstvo, které musí bezpodmínečně pozdravit? Proč pódiová show musí obsahovat klišé typu Tarja dozpívá druhý refrén, ustoupí do pozadí, ale po obou křídlech náhle vyběhnou basák s kytaristou a za notného máchání odehrají sólo a na konci pokaždé jak panáčci u stolního hokeje zajedou zase do „obrany“? Proč Mike po odehrání bubenického sóla musí do publika naházet ne jednu nebo dvě paličky, ale rovnou osm? Základem mého nezájmu je především muzika. Nabubřelá, klišovitě okázalá, prostě rockově metalová pohádka, která si hraje na temnou a tajemnou, přitom ale na posluchače vystrkuje křečovitý úsměv „nevaž se, odvaž se“. Nutno přiznat, že zaplněné Agře to pranic nevadilo. Promiň Tarjo.

Tarja

Protože se vyskytla mezera v programu, přišel čas prozkoumat nějakou novou lokalitu. Volba padla na Noels Ballroom, což je vlastně irská hospůdka. Po minutě rozpačitého bloudění ve spletitém interiéru se dostáváme do koncertního sálu - tedy spíš sálíčku. Světelný nápis APPLAUS za kapelou oznamoval, kdy se pustit do plácání a hlavně tu měli větrák, který větral! Na scéně tou dobou byli Peeling Grey, po nichž byla v plánu párty „A Night with the Cure“. „Robert Šmíd“ tedy znovu tématem večera. Trojice z Los Angeles se šikmookým frontmanem, který si říká (podržte se!) Andy Smith (německy Andy Schmidt , česky Andy Šmíd). Podobnost čistě náhodná. I hudebně. Aby toho nebylo málo, tak trojlístek „curemilů“ zahrál mezi svými songy i cover „A Night Like This“ a na úplný závěr ještě „Boys don´t Cry“ a „A Forest“. Nikoliv bezchybně, leč celý tento večírek měl takovou bezvadnou atmosféru, jako by vám kamarádi v útulném obýváku přehrávali oblíbené hitovky. To člověk na nějakou tu nedokonalost zase tolik nekouká a vlastně bych to vydržel poslouchat i mnohem dýl.  

Peeling Grey - A Night Like This

Je krátce po půlnoci a před námi leží stěžejní otázka – jemní Slowdive od půl druhé v Agře, nebo party? Ta část, která už pociťovala únavu, zamířila na tradiční When We Were Young tancovačku, kde čas prostě plyne jinak. A moc příjemně. Neznavená část se postupně začala scházet před budovou hlavního stánku WGT.

Slowdive - Catch the Breeze

Popůlnoční překvapení se tentokrát neslo v shoegaze duchu. Na pódium Agry se totiž postavila znovuobnovená legenda žánru, pětice Slowdive. Hned dvě dobré zprávy na začátek. Zaprvé hala rozhodně nezela prázdnotou, a za druhé bylo jasné, že na tomto koncertu neusneme. Neil Halstead, Rachel Goswell a spol. většinu skladeb pěkně přiostřili, aniž by ztratili monumentální sound vybudovaný z kytarových stěn a melancholické vyznění. Navíc do setlistu zařadili i písničky z prozatím poslední desky „Pygmalion“, které se nikdy nedočkaly živého provedení. Mnoho fandů přijelo jen kvůli tomuto kvintetu a možná i proto si překvapení Angličané užívali vřelých ovací po každé skladbě. Abychom to zkrátili, 80minutové představení uteklo jako voda. Ukázalo, že tento reunion má smysl. Kapela dokáže starým materiálem stále připravit unikátní atmosféru a pokud dostojí slibům, že po koncertům dojde na nahrávání nových skladeb, máme se my, milci „scény oslavující sebe sama“, ještě na co těšit! A teď hurá do pelechu nabrat sílu na poslední den festivalu!

Fotky najdete tradičně v naší fotogalerii.

mohlo by vás také zajímat

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - pátek, sobota

V novém singlu Drab Majesty hostuje Rachel Goswell ze Slowdive

Dalšími potvrzenými jmény 30. ročníku WGT jsou Solitary Experiments, Qntal nebo Skeletal Family