Nephilim, Pavel Zelinka | 08.07.2024 09:00

První ohlédnutí za uplynulým ročníkem lipské gotické merendy očima našich redaktorů.

Wave Gotik Treffen nakrojil čtvrtou dekádu svého fungování a ani tentokrát jsme u toho nemohli chybět.

Ať už jsou názory pravidelných návštěvníků saské přehlídky jakékoliv, jedno je nezpochybnitelné: Stále se jedná o největší dostaveníčko temných duší na této planetě a my máme to štěstí, že se koná tak blízko našich hranic. Zhruba dvě stovky vystupujících, zahrnujících celou škálu gotické rozmanitosti od neoklasiky či ambientu, přes většinové žánry jako darkelectro, gothicrock a synth až po zvukové běsnění noise či extrémnějších podob industrialu. K tomu nepřeberná nabídka afterparties, výstav či nevšedních performancí v prostorách kostelů. Prostě taková dávka kultury, kterou jedinec nemá šanci obsáhnout.

Do Lipska sice přijíždíme už ve čtvrtek, ale to se ještě nedá hovořit o plnohodnotném programu. Volíme pohybově úsporný (a alkoholově silně nadprůměrný) režim především kolem klubu Felsenkeller, kde probíhá EBM Warm Up. Prostory klubu jsou příjemně naplněné, dokonce jsou výjimečně pro tento den zpřístupněny i jindy nedostupné prostory ve sklepní části s DJskou účastí a miniaturní stage s barem na půdě. Noční program odpalujeme i na námi kdysi založené Forever Young Stage, kde čas je ta nejméně podstatná veličina. Pár hodin spánku a hudební svátek může začít!

PÁTEK

Nephilim: WGT samozřejmě každoročně nabízí obstojnou dávku léty prověřených interpretů, které můžete vidět na každém větším festivalu. Pokud se ovšem pohybujete na gotické scéně nějaký ten pátek, časem vás omrzí vidět některé interprety znovu a znovu. A tak volím (jako už téměř tradičně) návštěvu nedalekého Stadtbadu, kde svůj set právě startuje americký DJ a producent Ian Oliver, lépe známý jako Barnacle Boi. Lidí je tu prozatím pomálu, ale Ian pečlivě maluje svou hudební krajinu, oscilující mezi trapem a dubstepem, načichlou witchhousem. Ve chvílích, kdy k hudebnímu podkladu přidá zpěv, chvílemi se téměř ocitáme ve výsostném území Mr.Kittyho. Nečekaně příjemný start dne.

To už se ale přesunujeme do chladivých útrob Moritzbastei. Prostory koncertního sálu jsou beznadějně našlapané a před vchodem se smutně vine had pozdě příchozích, toužících zahlédnout alespoň jedním okem a na jedné noze část vystoupení dvojice Blackbook. Švýcarská synthpopová kometa vlétla na hudební scénu ve velkém stylu před šesti lety a svou kariéru spojila s respektovaným labelem darkTunes Music, kde nejprve vystřelila salvu singlů, které později doplnila i dvěma alby. Nápaditý vizuál doprovodných klipů, jimž vévodí šermířské (nebo jsou to včelařské?) kukly a nakažlivou atmosféru s osmdesátkovým diskotékovým feelem dvojice přenesla i na pódium. Suverénní vokál, v refrénech zdvojovaný bubeníkem/padistou, parádní zvuk a narvaný sál, zpívající většinu textů s kapelou - to je atmosféra, které nejde nepodlehnout. Klubem nejvíce zahýbala hitovka "My Beautiful Witch" z debutu, neztratily se ani novinky z letošní desky "Radio Strange" (úžasné provedení singlovky "You Are Strange"). Jeden z vrcholů WGT hned na úvod - pokud míříte na letošní Castle Party do Bolkówa, rozhodně si švýcarské šermíře nenechte ujít!

credits: Blackbook

Třetí položka dne, třetí klub. Felsenkeller dnes servíruje evropskou premiéru zámořského projektu Haunt Me. Postpunkem protknuté darkwave z texaského Austinu je dítkem multiinstrumentalisty Dariuse Davily, který k sobě na pódium přibral doprovodného klávesáka/kytaristu a společně i přes nepříznivé akustické podmínky, kterými je sál pověstný, vytvořili sympaticky zašpiněný zvuk, který orámoval jejich šlapavý energický set. I přes krátkou dobu své existence mají Haunt Me na kontě slušnou řádku singlů a EP a také dvě dlouhohrající desky, takže bylo z čeho vybírat. Celkové vyznění v mnohém připomínalo jejich krajany Twin Tribes, obstojně zaplněným sálem pak nejvíce zarezonoval předloňský hit "Watch You Bleed". Další parádní výkon, pevně doufám, že se Darius do Evropy brzy vrátí.

Pavel Zelinka: Na letošní Wave Gotik Treffen mne pracovní povinnosti propustily až v pátek odpoledne, a tak přesun, ubytování a akreditace mne vypustily před první kapelu až krátce před desátou hodinou večerní. Dostávám se tak neplánovaně na závěr vystoupení Petera Heppnera. Velká hala Agry je z více než dvou třetin zaplněná. Na nedostatek loajálních posluchačů si bývalý předák elektropopových hvězd Wolfsheim si rozhodně stěžovat nemohl. Každopádně jeho současný poprockový materiál, který byl i obsahem koncertu, už mne tolik nebaví. Je vysloveně šitý, i díky textům v domácím jazyce, na míru domácím posluchačům. A to říkám s vědomím, že Peter do setu několik skladeb původní kapely zařadil. Já a současná tvář Petera Heppnera se zkrátka rozchází. Díky závěru koncertu vím, že i v live podobě.

Letošní ročník nabídl hned několik lákadel ze současné gotické scény západního pobřeží Spojených států. Většina z nich ve své tvorbě kombinuje jisté urban/hiphopové vlivy s gotickou image a postpunkem. Jako první z nich se Lipsku představila parta Gvllow, na kterou se kolega Ondřej Pěkný moc těšil. „Doufejme, že dá nějaké rapy“, těšil se věčný hudební progresivista. Jenže čtveřice v klasickém rockovém složení žádné rapy z počátku jejich fungování nedala. Ba co víc. Jejich postpunk často klopila až do čistě punkrockového hávu. Ten kapela podtrhnula vyzváním publika uprostřed setu k vytvoření circle pitu. Řada fanoušků, včetně kolegy Ondřeje, se nenechala dlouho pobízet. Pětačtyřicetiminutový set zakončila kapela povedeným coverem skladby "Just Like Heaven" od The Cure.

Gvllow - Shattered (live at WGT 2024)

Na půlnoční speciál jsme si museli počkat do jedné hodiny ranní. Organizátoři připravili pro gotiky premiérové vystoupení britských elektropopařů Ladytron. Osobně řadím jejich vystoupení z pražského Lucerna Music Baru z roku 2008 za jeden z nejhůře nazvučených koncertů zahraniční hvězdy v Česku, který jsem měl možnost navštívit. Od té doby už Britové, se dvěma frontmankami v čele, nejsou takovým aktuálním jménem, přesto i poslední desky, které trio vydalo, si stále drží nadprůměrnou kvalitu. Za prvé, zvuk Angličanů byl bezvadný, kdy mne zaujal výrazný a razantní bubeník dodávající primárně zasněnému soundu potřebný drive. Billy Brown se do hry tak položil, že dokonce ke konci setu protrhl (!!!) kopák, kvůli kterému se vystoupení muselo na chvíli přerušit. Potěšilo hned několik skladeb, které Mira Apoyo odzpívala v rodné bulharštině. Ladytron sáhli do všech vydaných desek, takže jsme se dočkali, jak ukázek z novinky „Time’s Arrow“, tak prvního velkého hitu "Seventeen" z roku 2002. Celý set, který doprovázela elegantní, psychedelická zadní projekce, zakončila ke všeobecné spokojenosti publika hitovka "Destroy Everything You Touch".

Po posledním koncertu zbývá ještě energie se přesunout do vedlejší tančírny Agra 4.2, kde se za "koly z oceli" střídají belgický DJ Borg a nám dobře známý Daniel Myer. Prohodím s gotickým všudybylem pár slov, chvíli se nechám unášet mixem známých EBM vypalovaček a přeci jen méně ohranými tracky, které dohromady, jak už je to u mistra zvykem, do sebe perfektně zapadají. Zpráva pro návštěvníky Prague Gothic Treffen - máme se v pátek večer na co těšit! A pak už návrat domů, kdy při vstupu do pokoje začíná pomalu svítat....

Ladytron - Destroy Everything You Touch (live at WGT 2024)

SOBOTA

Pavel Zelinka: Po nezbytných sobotních nákupech (v neděli a v pondělí jsou v Německu Letnice, státní svátek, tudíž jsou obchody zavřené) se daří vše sesynchronizovat tak, že už v pět odpoledne stojím pod pódiem Haus Leipzig a nechávám do sebe vstřebávat první temné, přesto analogově vřelé tóny Martial Canterel, sólového projektu Seana McBridea, jinak poloviny známějších Xeno & Oaklander. Jasný důraz na analogově osmdesátkový elektronický sound i postupy, jsou u Martial Canterel stejné jako u hlavního projektu. Přesto osamělý Sean se přeci jen nedává tolik svazovat písňovou formou (i když i na zpívané věci samozřejmě došlo), víc skládá písničky za sebou jako DJ set, který ke konci opravdu mistrně šponuje. Povedený rozjezd!

Martial Canterel live at WGT 2024

Nephilim: I sobotní program načínám ve Stadtbadu. Německý projekt Skuppin osciluje někde mezi Neue Deutsche Welle a synthpopem. Jeho duchovní otec Steven Skuppin a další dva kumpáni na pódiu jsou ale na můj vkus příliš unylí a bezkrevní, navíc na německy zpívané texty naroubovali jakési pokusy o operní pasáže, což mi na úvod dne nesedlo ani trochu. A tak se odebírám konverzovat s partičkou Švédů před klub a do sálu se vracím až těsně před začátkem setu německých Flawless Issues. Čtveřice v sestavě dvě kytary, basa a bicí mi vzhledem i hudebním projevem připomíná partičku gymnazistů, kteří se ještě pořádně nerozhodli, jestli chtějí hrát postpunk, new wave, indiepop nebo drum'n'bass. Nesourodý hudební mišmaš s rozháraným zvukem mě definitivně vykopává mimo Stadtbad a z jejich produkce mi tak utkvívá v paměti jen basový motiv z Last Exit For The Lost během zvukovky. Nemůže být jen posvícení.

Pavel Zelinka: Je to už 12 let, co jsem absolvoval jediný koncert v útrobách monumentálního památníku Bitvy národů. Tehdy se jednalo o jedinečné pásmo v Praze usazeného projektu Autopsia. I letos mne do unikátních prostor nalákal muzikant, který má co do činění s Českem. Petru Hermanovou jsem před lety zaregistroval jako zpěvačku indie popové skupiny Fiordmoss. Ovšem loňský sólový debut mne nějakým způsobem minul až do vyhlášení cen Vinyla, kde byla debutová deska "In Death's Eyes" nominována a autorka zde odehrála kratší set. Její prolnutí světa Lisy Gerrard, Anny von Hausswolff a Zoly Jesus, mne hned uchvátilo. A bylo jasné, že kamenní obři, střežící vnitřek památníku, nejen, že dodají koncertu výjimečnou atmosféru, ale pohlídají si, aby všichni návštěvníci věnovali vystoupení maximální pozornost. Bylo skvělé, že k Petře, která má suverénní vokální přednes, a vedle toho obsluhovala své milované autoharfy, a jejímu manželovi, Jonu Eiriku Boskemu, který obsluhoval zvonky a bicí soupravu, se mohl připojit i varhaník Denny Wilke. Posunul tak sound Petry do výrazně uhrančivější podoby. Dohromady materiál debutu zněl v rámci WGT suverénně a díky prostředí i mimořádně dramaticky. Není divu, že si trojice na konci vystoupení vysloužila standing ovation.

Petra Hermanová - Prayer (live at WGT 2024)

Nephilim: Na doporučení multinárodního experta DJ Mirage ("tyvole tu musíš vidět, je skvělá") zamířím znovu do Moritzbastei na set polské pěnice Agnis. Mystické intro, dvojice protagonistů nastupuje v kápích a zpěvačka Agnieszka sama sebe představuje jako moderní čarodějnici z Polska. V duchu čtyřikrát protočím panenky a už si připravuju kázání, kterým hodlám slevového přeborníka z Pardubic počastovat. Vtom ale kápě letí dolů a zpěvaččin manžel za klávesami spouští hybný electro podklad, ke kterému lepá děva za mikrofonem dodává sebevědomý vokál. Ještě během první skladby se utváří minikotlík pod pódiem a živelná energie postupně pohlcuje celý sál. Agnieszka exceluje v komunikaci s publikem a i když se hudebně nejedná o bůhvíjaké umění, jsme beznadějně lapeni do jejích osidel. Skladby jako "Baba Jaga", "Dark Dance" i nápadité covery "Toxic" (Britney Spears) a "Question of Time" (Depeche Mode) mají švih a nečekaně skvělé pódiové pojetí. Čtyřicet minut čisté zábavy a do Pardubic (Letňan, Valencie a dalších míst Evropy) posílám řádně ztopořený palec nahoru. Bravo!

Agnis live at WGT 2024

Pavel Zelinka: Z památníku mířím do divadla za dalším českým zástupcem - trojicí Nemuer, která zaujala mezinárodní publikum svou novou, na starý Egypt zaměřenou desku "Going Forth by Day". Ještě před koncertem se k nám dostaly znepokojující zprávy, že Michael Zann a spol. nebudou moci provést koncert-obřad podle vlastních představ, protože v prostorách městského divadla, kam byl koncert situován, je zakázáno používat otevřený oheň. Nakonec došlo ke kompromisu a Nemuer v devět hodin večer předstoupili před téměř kompletně zaplněné velké hlediště Schauspielhaus Leipzig. Je třeba přiznat, že na trojici byla poznat, především v rámci prvních skladeb, jistá nervozita. Ta ale postupně z tria opadla, a jejich set, kdy Michael se nedoprovázel pouze na starodávné severské nebo egyptské nástroje, ale také na elektrickou kytaru, se pomalu rozjel jak paganský sentinel. Podobně jako frontman Nemuer, řadu nástrojů vystřídaly i Katarína Pomorská a Máša Vrána, které jistily Michaela z obou stran. Každopádně koncert vygradoval až k dalším ovacím vestoje, čemuž pomohl i velmi dobrý zvuk a vynalézavá práce se světly.

Nemuer - Obey Me, My Heart (live at WGT 2024)

Nebyl čas ani krajanům po koncertu pogratulovat a bylo potřeba prchat dále. Kdo by si také nechal ujít návrat francouzské coldwave legendy Martin Dupont? Naštěstí koncert probíhal pouze pár křižovatek od divadla v Haus Leipzig, takže jsem přišel pouze o pár taktů první skladby. Alain Seghir se už při nahrávání návratové desky obklopil bývalými členy dalšího velkého jména coldwave historie - Rise And Fall Of A Decade. V tomto složení čtveřice vpadla i na lipské pódium, kdy ale velký entusiasmus po první skladbě zbrzdila nepříjemná zpráva, kterou mi v následujících dnech několik dalších vystupujících potvrdilo - zřejmě z finančních důvodů - kapely neměly možnost absolvovat standardní zvukovou zkoušku, ale pouze tzv. line-check - to znamená, že se potvrdilo zapojení všech nástrojů, a zvukovka "probíhala" během prvních skladeb jednotlivých setů. K této praxi nesáhli organizátoři všude, ale právě, u přeci jen technicky komplikovanějších Martin Dupont, vyhodili dobře nastartovaný set z kolejí. Naštěstí rtuťovitý Alain se nenechal šlamastikou otrávit, a tak se po pěti minutách jelo se stejným zaujetím dál. Pokud bereme The Chameleons za The Beatles postpunku, pak ten samý příměr musíme použít na coldwave scéně pro Martin Dupont. Mimořádně melodické, přitom stylové skladby z 80. let se dobře pojily s novinkami loňského návratového alba "Kintsugi". Navíc kapela má živé hraní v malíku, a když k tomu přidáme suverénní vokály Alaina i Sandy Casado, kteří se navíc během hraní různě špičkovali, pak se pro mne na konci druhého festivalového dne vyklubal další vrchol letošního ročníku WGT.

Martin Dupont - Just Because (live at WGT 2024)

Nephilim: Headlinerovskou pozici v sobotním Moritzbastei pro sebe uzurpovala švédská trojice Abu Nein. Tajemné seskupení kolem charismatické pěnice Ericy Li Lundqvist produkuje magií prodchnutý darkwave, který naživo zní významně dynamičtěji a plastičtěji, než na studiových nahrávkách. Erica navíc disponuje sytým a erotikou nasyceným vokálem, se kterým s přehledem opanovala našlapaný sál. Kapela předvedla průřez dosavadní tvorbou a došlo i na živou premiéru zbrusu nového singlu "Unwanted", který je předzvěstí třetí desky, chystané na letošní podzim. Ještě předtím ale Abu Nein zahrají na letošním ročníku Prague Gothic Treffen a aktuálně pro vás chystáme exkluzivní rozhovor s kapelou. Rozhodně se máte nač těšit!