Druhé ohlédnutí za letošním svátkem gotiků v saské metropoli.
NEDĚLE
Nephilim: WGT má jednu ohromnou nevýhodu - je prostě nemožné stihnout všechna vystoupení, která byste rádi viděli. A tak všechny pokusy vidět co nejvíc vašich oblíbenců končí lamentováním nad programem ('kurvaprácetoprostěnemůžustihnout!') a s těžkým srdcem musíte zvolit jednu z nabízených alternativ. Ale k tomu až později.
I nedělní program startujeme ve Stadtbad. Francouzsko-česká dvojice Years Of Denial už nějakou dobu platí za veličinu na poli experimentální taneční hudby, a tak i když otevírají program této stage, je plno. Což v případě Stadtbad znamená poctivých několik stovek posluchačů. Zpěvačka Barkosina má na sobě dlouhé upnuté sako, černé brýle a společně s přísným výrazem ledové královny připomíná Zuzanu Slavíkovou ze kdysi populární soutěže 'Nejslabší! Máte padáka!'. Na úvod setu mě trochu irituje nedostatečná hlasitost, vše se naštěstí včas spraví a tak můžeme vychutnávat minimalistické beaty doplňované charakteristickými synth linkami, o které se v pozadí stará Jerome Tcherneyan. Monotónní set doplňuje Barkosina módním nezaujatým vokálem ála 'hlášení odjezdů vlaků na nádraží' a přitom používá nenápadně nápadné propriety jako krajkovou síťovinu se dvěmi růžemi či sytě rudou šňůru kolem krku. Vizuálně hypnotické a skvěle doplňující hudební produkci. Největší ohlas pochopitelně vyvolává hitovka "Dancing With Demons", která už se dávno stala klubovým hitem. Prvotřídní vystoupení.
Pavel Zelinka: V neděli vyrážím na pouť po hudebních slastech WGT nejprve za kolegy do Stadtbadu. Ti poté, co vstřebali temně energický set Years of Denial, hodlají změnit lokál. Já si ale přišel vychutnat jinou elektronickou dvojici - Semiotics Department Of Heteronyms, zkráceně SDH. Klíčové postavy barcelonské synth/industriální scény - Andrea P. Latorre a Sergi Algiz - ve své tvorbě míchají synth-popovou melodiku, posypanou EBM a technem. A podobnou směs vysypali i na návštěvníky jejich lipského koncertu. Na rozdíl od temně živočišných Years of Denial bylo v jejich setu více světla, ale zase méně jiskry. Ne snad, že by Andrea zpívala falešně. Přesto jejich setu chyběla špetka energie, která by mě na začátek dnešního menu pořádně nakopla.
Nephilim: Prostory klubu Haus Leipzig nemám příliš v oblibě, především z toho důvodu, že zde při větší návštěvnosti panuje pokaždé nechutné vedro. Claus Larsen a jeho dravější dítko Klutæ je ovšem dobrým důvodem, proč toto martyrium dobrovolně podstoupit. K mému překvapení ale není tak plno, a tak se vždy decentním kolegou Dantesem zaujmeme pohodlnou pozici za zvukařským pultem s kalíškem bílého vína. Claus se v posledních letech udržuje v dobré fyzické kondici a s přehledem kočíruje publikum, které svým skvěle poskládaným setem postupně dostává do varu. Naše návštěvy baru pro další a další kalíšky s vínem nás postupně přibližují k pódiu a tak když zazní obvyklá otázka z pódia "Would you like something from Leæther Strip?", už komíháme těly někde okolo druhé řady. Dvojice klasik "Strap Me Down" a "Kiss My Deutschland" (která zní v Německu pokaždé daleko lépe než kdekoliv jinde) pochopitelně sroluje ponožky všem přítomným ve vysokých botách a je jen škoda, že z časových důvodů nedošlo i na prezentaci Japonských těl. Další parádní vystoupení dánského kralevice, jedinou drobnou výtku mám k hlasitosti - tohle je totiž typický příklad produkce, která musí burácet!
Karin Park - Out Of The Cage (live at WGT 2024)
Bon Harris - Ice Machine [Depeche Mode cover] (live at WGT 2024)
Tiamat - Cain (live @ Wave Gotik Treffen 2024)
Pavel Zelinka: Zatímco od koncertu Bona Harrise jsem neměl žádná očekávání, na mé první koncertní setkání se švédským synthpopovým projektem Ashbury Heights jsem se nepokrytě těšil. Poprvé jsem se vydal do prostor Westbadu, a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že klub je vprostřed vystoupení Frozen Plasma beznadějně zaplněn a desítky, možná až stovky fanoušků čekají venku před vchodem, aby se dostali na vystoupení poměrně sporadicky vystupujících Švédů. Novinářský pas mne naštěstí posunuje dovnitř klubu za zážitkem, který nakonec mé vysoké očekávání ještě předčí. Ani ne tak brilantním soundem, nebo dokonce dechberoucím osvětlením či projekcí. Roztřesený gif s nápisem kapely neurčité barvy naopak řadím mezi jediný zádrhel koncertu. Co mne ale uzemnilo, bylo nasazení spolu s brilantními pěveckými, a v případě hromotluckého kytaristy/klávesáka i instrumentálními výkony trojice. Když k tomu přidáme nálož těžkotonážních hitů, kterými projekt disponuje, je výsledkem euforická hodinovka, kterou si užívají plnými doušky fanoušci i samotní muzikanti. Z Anderse a Tei F. navíc sálala pohoda, takže došlo na interakci s předními řadami, focení s publikem a v řadě momentů i na nečekané „točení řepou“, které by ocenili i pravověrní metaloví fanoušci. Kdo by to čekal u synthpopové kapely, že? Došlo i na přídavky a já už měl, odcházejíc z koncertu, o vrcholu festivalu jasno.
Ashbury Heights - Anti Ordinary (live at WGT 2024)
Přesto, na rozdíl od řady spolubojovníků, ještě cítím, že vynechat druhý letošní festivalový noční speciál by bylo škoda. Tím speciálem bylo vystoupení populárních postpunkerů, Britů Editors, na které bylo po půlnoci zvědavých poměrně velké množství festivalových návštěvníků. Ti zaplnili Agra halu nejméně ze tří čtvrtin , a že bylo co poslouchat a na co koukat! Editors nedávno přijali do svých řad temného elektronika a producenta Benjamina Johna Powera, a tak jejich poslední deska nazvaná "EBM" opravdu má na řadě míst hutný, industriální odstín. A podobný sound částečně tahá do svých live setů. Zážitek z jejich setu mám přesto podobný jako u na WGT už dvakrát vystupujících White Lies. Brilantní zvuk, maximálně využitá světla, profesionální výkon všech muzikantů. U Editors ještě musím přidat výrazně živelnější výkon zpěváka Toma Smithe a také větší kadenci hitů. Posluchač se ani nenadál a 18(!!!) položkový koncert s hity jako "Munich", "Smokers Outside The Hospital Doors" a především efektně prodlouženým "Papillon" měl za sebou. Třetí festivalový den se věru podařil!
Editors - Papillon (live at WGT 2024)
Meta Meat - Animal (live at WGT 2024)
Topographies - Rose of Sharon (live @ Wave Gotik Treffen 2024)
Jejich krajané Social Station muziku uchopili za podobný konec, na postpunk ovšem naroubovali podstatně více větví, od darkwave přes new wave až po dreampop. I když je pod pódiem znatelně víc lidí než na páně Tolhursta mladšího, vše sráží do kolen nečitelný zvuk, který nás po několika skladbách katapultuje nejprve do předsálí a následně donutí ke změně lokálu.
Pavel Zelinka: Zatímco vystoupení Meta Meat bylo v dobrém slova smyslu barevným zážitkem, především co se týče všemožných nastolených nálad, následující set islandského projektu Aska, byl na druhou stranu maximálně minimalistickým. Kristófer Páll Viňarsson, který označuje svou hudbu jako angst-pop, si vystačí s minimálním rejstříkem zvuků a hluků, které doplňuje jednoduchými melodiemi a ještě jednodušší rytmikou. Podobně jednobarevný je i jeho vokální výkon, někde mezi deklamací a zpěvem. Z jeho hudby mezi dark ambientem, chladnou elektronikou ála Boards Of Canada a industrialem čouhá islandská kamenitá krajina. Krátké podzimní i jarní dny, sníh, vítr, moře a samota. Tohle byl zážitek pro úzký okruh posluchačů.
To v kruhovém Pantheonu na mne znovu vyrukovala temná elektronika kombinovaná s výraznými rytmy, a tentokrát i silnou blízkovýchodní estetikou. Členové proměnlivého belgického spolku Kiss The Anus Of A Black Cat se spojili s iráckým perkusionistou Saifem Al-Qaissym a svoje vlivy proměnili v projektu Use Knife do hudby, která fanouškům může připomenout průmět hudby projektů Muslimgauze a Fundamental. Silný dojem umocnila originálně vyřešená stage, na níž byli muzikantí umístění za poloprůhledné záclony, na které byla promítaná graficky jednoduchá, ale originální projekce.
Nephilim: Tradiční ukončení WGT bývá pro řadu návštěvníků většinou v sevření mohutných zdí Moritzbastei. My sem ovšem přicházíme docela brzy, okolo půl desáté. V klubu se totiž chystá na pódium švédská electro divoška Emma Nylén, kterou svět už dvě dekády zná pod jejím pseudonymem Emmon. Jištěna dvěma kolegy za synths, energickou projekcí a velice dobrým zvukem, dodala severská dračice průřez svou kariérou, při které zcela zaslouženě dostala prostor nejaktuálnější tvorba. Za všechny zmiňme partybanger "Machines" nebo electroclashem načichlou "Skin", ochutnávku z (v době koncertu ještě nevydaného) letošního EP "Xception". Laťka nastavena obstojně vysoko, uvidíme, zda se její parádní výkon v Lipsku podaří překonat na srpnovém Prague Gothic Treffen.
Emmon - Machines (live @ Wave Gotik Treffen 2024)
Pavel Zelinka: Na závěr festivalu jsem se přesunul tam, kde jsem tento ročník začal, tedy v největší hale Agra. Čekalo mne první live setkání s Welle:Erdball. Ti byli náhradou za belgickou partu Viva la Fete, která pro nemoc musela odříct svou účast na poslední chvíli. Domácí fanoušci tuto změnu evidentně přivítali. Hala byla naplněna k prasknutí. Mám rád největší hit kapely "Starfighter F-104G", zbytek jejich tvorby mne trochu míjí. Vím ale, že kolegové Ezechiel i Nephilim jejich vystoupení dříve adorovali, tak se nechám překvapit. Jenže nakonec u mne, bohužel, k žádnému prozření nedošlo. A to se kapela snažila. Intenzivně komunikovala s publikem, vrhala do něj nafukovací balónky, vlaštovky, bublinkovou pěnu. Okolostojící fanoušci si se čtveřicí zpívali vespolek, ale se mnou jejich tvorba nic neudělala. Pro mne sympatické osmibitové studiové kouzlo v živém provedení vyprchalo a jako němčinář analfabet si nedokážu vychutnat texty kapely. Zkrátka, ne vždy je posvícení.
I Kirlian Camera je letitá formace, která svou elektronickou hudbou zaujala nemalé množství gotického publika našich západních sousedů. Jenže i když svou původně výrazně melancholickou darkwave hudbu, přizpůsobují synthpop mainstreamu, stále si uchovávají svou vlastní tvář reprezentovanou mimo samotnou hudbu sympatickým vousáčem Angelo Bergaminim a stále uhrančivou a velmi pohlednou zpěvačkou Elenou Alice Fossi. Kapela je známá neustálým přepracováváním svých nejznámějších skladeb, což předvedla i v Lipsku, kdy ve výrazně nabušenější podobě představila trvalky "Blue Room", "Eclipse"nebo "Nightglory". Vedle toho Italové potěšili i příznivce Depeche Mode svou coververzí singlu "Wrong", kterou najdeme na letošní albové novince "Radio Signals For The Dying". I další novinky se vedle kapelních trvalek vyjímaly dobře, a tak koncert představil čtveřici jako kapelu, pro kterou není problém obsáhnout i velké pódium a utáhnout svou tvorbou tisícové publikum.
31. ročník WGT je za námi. Jak jsme před dvěma roky zaznamenali výrazný propad návštěvnosti, v letošním roce jsme měli pocit, že počet návštěvníků nižší nebyl. Pro své zaměření na nová jména nebo více okrajové žánry, než ostatní velké žánrové festivaly, sem spíš jezdí větší množství fanoušků ze zahraničí. Jejich poměr se s přibývajícími ročníky zvyšuje.
Letos jsme také zaznamenali největší počet českých účinkujících. Vedle Petry Hermanové a Nemuer, které jsme navštívili, musíme ještě připojit koncert Deloraine ve středověké vesničce, vystoupení Years Of Denial se zpěvačkou Barkosinou Hanusovou nebo projekt Autopsia, který má své kořeny už více než tři dekády v Praze. Máme z toho radost a věříme, že to nebyl jen momentální záblesk, ale souvislejší a intenzivnější trend.
Naše česká skupinka si maximálně užila své dojezdy po festivalových dnech na Forever Young stage a i díky vydařenému počasí, které v Lipsku v době festivalu vládlo, můžeme zhodnotit letošní ročník jako vydařený. Těšíme se moc na příští rok, že se v termínu mezi 6 a 9. červnem 2025 v Lipsku zase objevíme a 32. Ročník Wave Gotik Treffen si zase do sytosti užijeme.
Komentáře
Přidat komentář