Recenze: Saigon Blue Rain - Oko

Francouzskou dvojici, tvořící duši kapely Saigon Blue Rain, jste mohli v nedávných měsících potkat v našem hlavním městě. Zdá se, že jim pobyt u nás prospěl, protože jejich novinka je tím nejlepším, co dosud vydali.

Saigon Blue Rain - Oko
Vydal: Icy Cold Records, (39 min)

Jak popsat rozdíl mezi staršími nahrávkami Saigon Blue Rain a jejich novinkou? Vraťme se společně do školních škamen a vzpomeňme na časy, kdy se nám líbila sousedovic Jaruška. Edit. Jasně, že jsou tu mezi námi i tací, kteří pořád třebas do nějaké té venkovské školy chodí a třeba zrovna jednu takovou hezkou, milou a nevinnou spolužačku mají. A najednou se k vám z města přistěhuje nová spolužačka. Jmenuje se Ophelia a je daleko protřelejší, zkušenější a mnohem víc sexy. A přesně takový rozdíl je mezi novou a starší tvorbou Saigon Blue Rain.

Po takřka filmově pompézním úvodu jste bez varování vrženi do klubu plného zmítajících se těl v mlžném oparu. Pryč je unylé rozjímání křehkého hlásku, Ophelia odhaluje hlubší polohy svého hlasu a v oparu osmdesátkových synťáků svádí k tanci a požívání. Nutno říct, že si dvojice s každou skladbou vyhrála a onen klubový vibe má víc než polovina alba.

 


Saigon Blue Rain - The Mort

 

Hitovku "Mort", jejíž videoklip byl pořízen na jednom z pražských Batsavů, střídá skladba "Visions", která  exceluje dunivou basou a gradací, která mi připomíná vrchol mého oblíbeného soundtracku filmu "28 dní poté". Titulní "Oko" dává Ophelii prostor k našeptávání ve francouzštině a místo tanečního parketu se následkem požití roztékáte po místní kožené sedačce.

Změna přichází až s "Pantomime", která je jakousi vzpomínkou na časy minulé. Ophelia si víc zazpívá a skladba zurčí v ozvěnách nálad Dead Can Dance. Vy máte při té příležitosti možnost se rozhodnout, jestli vás interesuje protřelá dračice Ophelia, nebo jestli se vrátit k naivní a čisté Marušce. Z podobného těsta je upečená i romantická "Dublin Bay", jinak strávíte většinu času ve víru nespoutané párty.

 

 

Speciální odstavec jsem si nechal pro poslední track "Le Mal Secret". A to z jednoduchého důvodu. Je překrásný. Epická skladba má strukturu postrockového songu. Pozvolný vybrnkávaný úvod, klavírní pohlazení, postupně gradovaná energie, která vrcholí ve chvíli, kdy hladivý hlas Ophelie střídá hysterický křik a vše postupně spěje k finální bouři a úžasné pasáži, kterou pracovně nazývám "postrockový Pink Floyd". Tohle se moc povedlo a vidím tu jistý dozvuk kořenů zasazených první deskou "What I Don´t See", která taky pracovala s kytarou a podobnými náladami.

Ale v roce 2023 Saigon Blue Rain zní mnohem dospěleji. Nahráli barevnou desku, která vzruší, pohladí i dojme. Přitom mohli udělat osm variací na úvodní skladbu a v dnešní době, která miluje odkaz 80s, by sklidili úspěch. K tomu se neuchýlili a i když místy zní úplně jinak, pořád je ve skladbách najdete. Jenom jsou dospělejší a lepší než kdy dřív.

Hodnocení: 85%

 

 

Tracklist:

01 Seul Au Milieu Des Miroirs     
02 The Mort     
03 Visions     
04 Oko     
05 Dolls Dresses     
 06 Pantomime     
07 The Quarry     
08 Dublin Bay     
09 And I Die     
10 Le Mal Secret

mohlo by vás také zajímat