Demi Mortuus | 11.10.2021 14:49

Když jsme se se sanctuáří crew před tímhle koncertem dohadovali, kolik čekat lidí, zjistili jsme, že vlastně těžko říct.

Poslední koncert před covidem proběhl koncem února 2020 (XIII. století spolu s Children on Stun) a to už je nějaká doba. Po návratu do (skoro)normálu je situace pro pořadatele nadále dost nečitelná a návrat na klubovou scénu tedy byl plný očekávání.

Na jejich promýšlení měl člověk spoustu času během příjezdu na Strahov, protože cesta zasekanou Prahou byla tuze výživná. Posunovat se desítky minut po metru a přitom pozorovat nekonečnou řadu světel před sebou, se zdá být poměrně účinnou metodou k sebetrýznění.

Tuhle sebemrskačskou libůstku si užili i autem cestující Twin Tribes, ale naštěstí měli dostatečnou rezervu na to, aby nedopadli jako balík s merchem, který si na pražský koncert poslali, a který v pátek večer odpočíval někde v Itálii.

Saigon Blue Rain - Still You

Veselou náladu způsobil v šatně taky Franck ze Saigon Blue Rain, který se zvědavě přišel podívat na námi právě obdivovaný stoprocentní vinyl Chain Cult a zapojil se do hovoru češtinou, kterou by mu záviděl lecjaký český premiér. Není tedy náhoda, že se polovina kapely dočasně přesunula do Prahy. Tenhle chlapík tu totiž má rodiče a bez problému si s vámi poklábosí naší mateřštinou.

A jak to jemu a Ophelii šlo na pódiu? Je jasné, že basu a druhou kytaru postrádali, živé muzikanty zkrátka nenahradíte. Nicméně je třeba říct, že si s dietnější nástrojovou nabídkou poradili se ctí. Franck střídal klávesy a kytaru a koncert tím alespoň získal na pestrosti. Osobně si mě kapela nejvíc získala dosud posledním ípíčkem „Songs for the Boys“ a tuhle nahrávku dvojice střihla celou. Takže já si nemohl přát víc.

Stejně jako povedený živák „Live in Hespebay 2020“ celý koncert odpálil dvojzápřah hitové „Solange“ a náladové „Lady Bird“, kterou se Ophelia pokusila rozpohybovat pohazováním hlavou. Takhle prudký pohyb bych s jejími podpatky dokončil až v nemocnici. Další novinku „Still You“ mám hrozně rád, ať už díky parádnímu soundu kytary, nebo skvělému refrénu a energii.

Ze starších věcí nemohla chybět taneční „BPD“, křehká „We Ask for Pain“, „Incubus Mine“, která se živě tuze povedla a dík silnému refrénu skvěle gradovala, nebo temnější „The Unknown“. Radostný jásot z publika vyvolal taky cover kultovního songu „Goodbye Horses“, který jsem snad poprvé slyšel za střízliva. Vrcholem večírku pro mne byl doják „Anamour“. „Sweet, she shouldn't be. Sexy, she shouldn't be“ zní se všemi těmi „š“ od Ophelie hrozně roztomile a refrén na mě opět fungoval dokonale. Nakonec jsem vlastně od Saigon Blue Rain dostal víc, než jsem čekal a jsem zvědavý, až je někdy uvidím v plné sestavě.

Twin Tribes jsou momentálně na pomyslném vrcholu darkwave scény a bez debat šlapou na paty i prominentům She Past Away, kterým je nutné uznat kredit za specifický sound, který Joela a Luise evidentně ovlivnil. Kluci si však jdou vlastní cestou, která vede hororovými a temně fantaskními světy. Vtipné je, že obě kapely jsou díky svému původu tak trochu „exotické“ a jejich image tím získává na atraktivitě a jakési neokoukanosti. Nejsem si jist, jestli se něco takového ještě dnes může říkat či psát, ale zkrátka je to tak.

Jinak se v jejich případě o nějaké pestrosti živého vystoupení příliš mluvit nedá. Máte prostě na scéně dva týpky s bílým makeupem a v kožených bundách, jeden má kytaru, druhý basu, oba se kroutí do chytlavé rytmiky vlastních hitovek a zpívají. To je tak nějak všechno. Naštěstí však za tuhle dvojku mluví hlavně jejich hudební tvorba a charisma.

Twin Tribes - Shadows

Twin Tribes vystříleli hitovky z obou dlouhohrajících alb a už od „Shadows“ se spolu s nimi pohupovala i celá Sedmička. Grády vše nabralo s novější hitovkou „Heart and Feather“ a nutno říct, že všemu hodně pomohl taky zvuk. Zvonění „kjůrovských“ kytar bylo natolik uchu lahodící, že by mi snad stačilo, kdyby na ni někdo celý večer jenom brnkal, basa brumlala přesně tak, aby to člověku rozcvičilo pajšl a neživý bubeník do toho řezal dostatečně důrazně, aby roztančil i barmany.

Z debutu došlo i na „Tower of Glass“ s magickou flétnou, či na „Portal to the Void“. Prvních deset vteřin téhle skladby zní absolutně jako taktéž texaský Mr. Kitty a já mu tak věnoval tichou vzpomínku, kterou vzápětí narušilo svižné rejdění jeho krajanů. Album „Ceremony“ bylo připomenuto třebas i pomalou věcí „Obsidian“, která je maximálně hypnotická a díky ní jsem Roberta Smithe hledal pod stoly v klubu ještě hodinu po koncertě. Hitovka „Fantasmas“ samozřejmě musela přijít v závěru a i přes zavíračku v deset hodin si publikum vydupalo přídavek.

I přes nejistá očekávání nakonec dorazila více než stovka platících, za což všem přítomným patří velké díky a myslím, že obě kapely se publiku odměnily ze všech sil. Pokud mám pálit do vlastních řad, potom mi tuze chyběla mlha. Ono to s ní na Sedmičce díky nízkému stropu není jen tak, ale zejména Twin Tribes by určitě slušela. Nu což. Mlhový deficit doženeme 30. října na Batsave!