samgarr, Zini Black | 20.11.2024 13:13

Pár střípků z drážďanského svátku chladné hudby.

Přicházíme do jedné třetiny setu Kalte Nacht. Enigmatický hlas zpěvačky Myrto je jedna z ingrediencí, co dělá tenhle projekt zajímavým, takže je trochu škoda, že zejména v hlubších polohách zaniká v hudbě. Rychlý výpad na druhou stage ukazuje, že Sydney Vallette táhne v Drážďanech za kratší provaz, takže zpět na Kalte Nacht, kde se zrovna servíruje hit "Innermost Desire?" Nikosova rychlá basa maže všechny nedostatky a koncert začíná fungovat. Během pomalejší, ale o to více výhružné "Humans Are Mistakes" už je publikum plně v moci Myrto a odměňuje zpěvačku bouřlivým povzbuzováním po každém songu. Máme se na XX. PGT na co těšit!

Rendez Vous drtí návštěvníky hned z kraje - silový vokál zpěváka a zatěžkané kytary s garážovým zvukem řežou dav ve velké hale festivalu. Nutno zmínít, že některé návštěvníky tenhle až panterovsky mocný nástup trochu zaskočil. V téměř klasické rockové sestavě včetně živých bicích jsou na festivalu výjimkou, ale stačí zabloudit na EP Distance a je tu ten dance punk, který Rendez Vous udělal jméno. Zpěvu v eponymní "Distance" se ujímá basák stejně jako v singlové "Sentimental Animal". Rázem energie z pódia cvičí s celou slušně zaplněnou velkou halou festivalu.

Z malé haly kontrují Soft Vein - náhrada za nevystoupivší Nürnberg. A hned jak vkročíme do sálu, vítá nás hutná vlna syntetických basů a sound pevně zasazený mezi temné 80s EBM a darkwave nebo goth klasiku. Justin, hlavní postava projektu, schovaný za masivní vrstvou ech, se svíjí u mikrofonu a občas si odběhne k Moogu nakroutit extra porci syntetizátorové dobroty. Tohle je, pánové a dámy, ideální kapela pro Cold Hearted Festival.

Rue Oberkampf, kapela, která nás dostala hned na prvním ročníku CHF. Ikonický jehlan začíná pulzovat s intrem songu "Hope and Fear", zpěvačka Julia deklamuje "When nothing's left but hope and fear" a je jasný, že tady jsou karty rozdány hned od začátku. Mohutný zvuk velké haly festivalu diktuje tanec a publikum ho rozhodně neodmítá. Z technoidniho podupávání na každou dobu vytrhává třeba synthpopovější "Deine Augen". Ale banger "Kalt" nás mohutným subbasem vrací zase zpět do tanečna.
Jen škoda, že celému setu, potažmo prostoru, chybí jakási sevřenost, tohle prostě musí být tělo na tělo. Zlatý Fuchs2 na XIX. PGT! Navíc si festivaloví osvětlovači asi zrovna při Rue Oberkampf uvědomili, co všechno za hračky mají na stage a ta chvílema zářila jak polskej skleník. My chceme jehlan, mlhu a strobo!

Zvědavost si ovšem žádá i návštěvu druhé stage. Deus Ex Machina, producent Gonzalo Schwindt a zpěvačka u mikrofonních stojanů ovšem naživo nemá co nabídnout. Nepřesvědčivý Gonzalo přešlapuje u mikrofonu za doprovodného halekání zpěvačky. Hudebně ničím zajímavý moderní darkwave kompletně "z pásky". A dle výrazně prořídlého publika pod pódiem nejsme jediní, komu se tenhle výkon nepozdává. A tak za marné snahy zpěvačky roztleskat publikum (jako na letním festivalu Pohodinda u vody 2007) odcházíme zpět na Rue Oberkampf.

Twin Tribes je rozhodně jedním z nejočekávanějších headlinerů festivalu, soudíme nejen podle toho, že snad půlka návštěvníků měla na sobě něco z jejich merche. Je to klišé, ale nedá mi to a zmíním turecké souputníky Twin Tribes - She Past Away. Zatímco tvorba TT mi na deskách splyvá, SPA je pro mě daleko zábavnější. Na koncertech je to přesně naopak - TT si evidentně vystupování užívají. Vybrnkávání melodií na kytaru střídá odbíhání ke stolu s klávesami. Hitovky "Shadows" a nebo "Fantasmas" publikum po prvních tónech vítá s až frenetickým nadšením a to zpěvák Luis Navarro odměňuje úsměvy na všechny strany. A musíme konstatovat, že na žánrových koncertech nevídáme létat podprsenky úplně často.

Linea Aspera je projekt Zoè Zanias a Ryana Ambridge, který stál u zrodu aktuálního zájmu o cold/minimal wave. Co si budeme povídat, ne vždycky Zoè koncert hlasově sedne, tentokrát to ovšem bylo jinak. Lehké zakolísání v prvním songu zpěvačku nerozhodilo a pokračuje naprosto suverénně. Až se chvílemi zdá, že obrovské festivalové pódium je jí malé. Viditelně si užívá reakce publika a v metalickém zelenomodrém outfitu tancuje a pobíhá po stage. Na emotivně podanou "Solar Flare" navazuje "Synapse" ("... don't look at me it hurts... " opravdu zabolelo!) a publikum zpívá se Zoé slovo od slova. Ikonickou "Malarone" nemá ani cenu komentovat. Před posledním songem si zpěvačka dovolí krátký protiválečný proslov a zazní i heslo "From river to the sea". Těžko říct, zda končící set nebo zmíněné heslo způsobilo, že se několik lidí rozhodlo opustit sál. No nic, tohle rozhodně bylo jedno z nejlepších vystoupení Linea Aspera a navíc jsme mohli slyšet nejméně jednu novou věc, spokojenost!

Kite - aktuální hvězda synthpopového nebe nemohla uniknout v posledních letech žádnému fanouškovi synth muziky a tak se dalo očekávat, že sestoupí i na Cold Hearted Festival. Už od úvodní "Remember Me" bylo jasné, že tady jsme opravdu na úrovni festivalových headlinerů. Mohutný zvuk, stage doplněná o pětici světelných konstrukcí vizuálně evokujících něco mezi letištním reflektorem a vybavením laboratoře ze sci-fi filmu, dotahovala atmosféru na maximální level. A Nicklas už dávno není ten ušlápnutý synťákový nerd, kterého někdo donutil zpívat. Efektivně odhazuje bundu, pobíhá s mikrofonem a kličkuje mezi stojany synťáků. Setlist se nese v rytmu tanečnějších kousků (jako je "The Rhythm") a i "Dance Again" je podána skoro agresivně tanečně. A to je asi jedna výtka k setu Kite - trochu nám tam chyběla ta melancholická rozervanost, která je pro ně tak typická.

Přes sedm festivalových hodin na nohou se pomalu ozývá a tak strategicky těsně před koncem Kite míříme do šatny a sychravou ulicí zpět na hotel. Uvidíme se zase 15. 11. 2025, pište si do diáře!