Demi Mortuus | 04.10.2021 15:15

Francouzská, a na chvíli taky tak trochu česká, dvojice, se brzy představí pražskému publiku po boku Twin Tribes a my jsme si s Ophelií a Franckem popovídali o minulosti, současnosti, o stěhování, ale taky o bipolární poruše či násilí páchaném na ženách...

For ENGLISH CLICK HERE.

Sanctuary.cz: Ahoj Saigon Blue Rain. Brzy se představíte pražskému publiku po boku Twin Tribes, těšíte se?

Ophelia: Samozřejmě! Twin Tribes je jedna z kapel na současné scéně, kterou máme hodně rádi. Navíc jsme během posledních dvacet let v Klubu 007 navštívili koncert několika undergroundových kapel, takže tenhle podnik je pro nás tak nějak kultovní.

Sanctuary.cz: Jak jste přežili dlouhou pauzu bez koncertování? Chybělo vám hodně

Ophelia: Vlastně jsme se jako většina umělců rozhodli, že tuhle nucenou pauzu využijeme ke skládání hudby a točení videoklipů. Takhle loni vzniklo naše EP "Songs for the Boys"; všechno jsme zvládli během čtyř měsíců, od prvních melodií až po vydání alba. Jsme především hodně nadšení z reakcí posluchačů, takže bylo celkem frustrující nemít možnost album obhájit živě, ale jsme připraveni se této krizi pomstít!

Sanctuary.cz: Můžete pro naše čtenáře trochu zavzpomínat? Vy jste se na úplném začátku jmenovali Stupid Bitch Reject a těsně před vydáním prvního EP jste se přejmenovali na Saigon Blue Rain. Proč to původní agresivní jméno? Plánovali jste tvořit divočejší hudbu?

Ophelia: Jméno “Stupid Bitch Reject” nám u prvních nevydaných songů znělo hodně dobře. Franck i já jsme měli každý po léta rád jiný typ metalu a punku a na prvních skladbách to bylo znát. Ale jak přibývalo vlivů, tvorba songů byla čím dál tím víc plynulá, aniž bychom se drželi nějakých konkrétních žánrů. Prostě jsme dali věcem volný průběh, a tak vznikl Saigon Blue Rain.

Sanctuary.cz: Na obale debutu se skví písmena SBR, která zůstala zachována v obou názvech. Jste hodně pověrčiví? Ponecháte si SBR i v případě, že ještě jednou změníte jméno?:)

Ophelia: Pověrčiví rozhodně jsme! Tahle písmena jsou pro nás magickou kombinací a nikdy je nezměníme, i kdyby mělo přijít jiné jméno :D.

Saigon Blue Rain - The Unknown

Sanctuary.cz: Debut má takový přírodně snivý náboj a odkazuje na kapely jako Cocteau Twins či All About Eve. Změnil se váš přístup k tvorbě hudby od těchto začátků do dnešních dnů, nebo stále vycházíte z těchto kořenů? Dá se říct, že jsou tohle pro vás zásadní kapely a přirozené inspirační zdroje?

Ophelia: Vůbec ne. Tahle přirovnání jsou vlastně docela vtipná, jelikož jsme Cocteau Twins ani All About Eve nikdy neslyšeli, než jsme zjistili, že nás s těmi kapelami lidé srovnávají. Teď je známe trochu víc, jsou to skvělé skupiny, ale upřímně jsem nikdy neplánovali se jim podobat.

Pokud jde o mě, pokaždé když skládáme něco nového, snažím se vytvořit něco osobního; nechávám se vést emocemi, které mi hudba přináší, nebo tématy, které chceme probrat. Tak naše tvorba získává různé odstíny: občas je temnější, občas radostnější, více elektronická, shoegaze, éterická až dokonce popová.

Sanctuary.cz: Druhou desku „Noire Psyché“ jste vydali na vlastní triko. On tehdy label Cold Insanity nějak ukončil svou činnost, nebo se pletu? Jak velká změna byla se o všechno starat sami?

Ophelia: Je to pravda, label Cold Insanity pár let zpátky skončil. Všechny nabídky, které potom přicházely od jiných labelů, pro nás nebyly dostatečně férové, ale naštěstí už jsme v tomhle oboru byli celkem uvědomělí, takže jsme si vybrali vlastní produkci. Tedy kromě "Pink Obsession", kde jsme se rozhodli věřit labelu Dichronaut Records. Je náročné a vyčerpávající se chopit každé role, když zařizujete něco důležitého, ale bez práce nejsou koláče.

Sanctuary.cz: Třetí velkou desku „Pink Obsession“ jste vydali u Dichronaut a dá se říct, že byla tak trochu jiná. Zůstal zasněný feeling, ale občas jste zabrousili do téměř synthpopových vod. Čím ten posun v některých skladbách? Jací jsou vaši oblíbenci v tanečním žánru?

Franck: Když jsme začali pracovat na "Pink Obsession", chtěli jsme se trochu oprostit od temné atmosféry, která provázela "Noire Psyché", naše předchozí album. Chtěli jsme zakomponovat i jiné hudební formy, možná jasněji než dříve. "BPD" ukazuje naši zálibu v synthwave s kapelami jako The Midnight. V kytarových vyhrávkách lze občas slyšet sladkou melancholii na způsob The Smiths, ve "2:16" shoegaze nedbalost. Navzdory tomu je jádro zvuku Saigon Blue Rain nedotčené a barvité. Temnota našeho vesmíru tam stále je, přítomná v každé písni a vyvrcholující v songu "Incubus Mine".

Sanctuary.cz: Někde jsem zaznamenal, že se tohle album lyricky zaměřilo na bipolární poruchu. Byl nějaký konkrétní důvod pro zpracování tohoto námětu a zkoušeli jste maniakální či depresivní stavy naroubovat na hudební party, které náladou odpovídají těmto stavům?

Ophelia: Je to tak. Můj osobní život mne přiměl zajímat se o psychické potíže jako jsou bipolární poruchy. Jsou to fascinující a zároveň zničující choroby, které si zaslouží být zapsány do hudby. Každá skladba odpovídá nějaké fázi: "BPD", navzdory svému chytlavému a tanečnímu rytmu, uvádí album s pocitem lítosti, a stále zřejmá důstojnost a pocit nepřemožitelnosti opouští naši vypravěčku. Jak na sebe skladby navazují, vyprávějí o jiných emocích a zkušenostech a naše postava se ztrácí ve svých vzpomínkách.

“We Ask For Pain” je kampaň proti lenosti a lidské hlouposti, zatímco “Incantation” ztělesňuje tajemnou postavu naší vypravěčky. Naproti tomu se ve skladbách “Pink Obsession”, “The Valley Knows All My Secrets” a “2:16” ozývá nespoutaná sexualita a pozůstatky erotomanie. Dva poslední songy “Incubus Mine” a “Solstice” jsou jakýmsi uvědoměním. Deprese přichází stejně bezohledně jako nekonečná zima, a ponechává růžovou kulisu jako sladkou vzpomínku.

Sanctuary.cz: EP "Songs For the Boys" se lyricky věnuje závažnému tématu násilí na ženách. Sami jej popisujete jako „a nocturnal collection of broken women confessions“. Co ženy vašimi ústy na tomhle albu chlapcům sdělují? Proč zrovna tohle téma? Jde o osobní zkušenosti?

Ophelia: Už nějakou dobu cítím povinnost zpracovat tohle téma, vyprávět svůj příběh a svědectví sesbíraná od žen, kterým muži psychicky nebo fyzicky ublížili. Vynechme Metoo hnutí, je to opravdu námět, který je pro mě důležitý, protože my ženy jsme všechny byly zapojeny do různých úrovní mužského násilí. Chtěla jsem dát prostor ženám, které byly příliš zostuzeny na to, aby se ozvaly, a sama sobě jsem povolila se nestydět za to, kým jsem.

Navíc jsem spokojená s tím, že ženy začínají čím dál tím víc promlouvat k tomuhle tématu, a je načase zvážit fakt, že mužská nadvláda nemá právo existovat. To je zpráva, kterou chci sdělit těm takzvaným mužům, kteří zničili část našich životů a žijí si svoje bez pocitu viny.

Saigon Blue Rain - Live at Hespebay 2020

Sanctuary.cz: Zajímavé je, že v souvislosti s tímto vážným tématem jste snad poprvé ve své hudbě použili zlost. Jak moc nové to pro vás bylo, po zasněných a melancholických skladbách napsat naštvaný materiál? Nebo to šlo v souvislosti se zmíněným námětem samo?

Ophelia: Po depresi vždycky přichází prozření. V jistém období jsem potřebovala tuhle fázi vyhýbání se, snění a možná dokonce popření, abych se ochránila, ale SBR existuje od roku 2012 a přineslo nám spoustu různých zkušeností. S Franckem jsme se shodli na ústředním tématu pro "Songs For The Boys" a bylo jisté, že právě vztek bude jeho stavebním kamenem, jelikož už jsem se cítila dostatečně silná zničit viníky, než abych ničila sama sebe.

Sanctuary.cz: Momentálně bydlíte v Praze, je to tak? Co vás vedlo ke změně bydliště? Jak se vám tu líbí a vidíte to v Čechách na trvalejší pobyt, nebo chcete dál cestovat a poznávat nové země?

Ophelia: Ano, už nás rozčilovala ta represivní opatření ve Francii během covidu. Od známých jsme věděli, že opatření v České Republice jsou méně radikální, takže jsme se rozhodli to zkusit tady. Navíc je to země, kterou milujeme pro její kulturu, mentalitu a atmosféru. Určitě je to jen na chvíli, protože realita nás zase přivolá zpátky do Francie, ale je to příjemná změna.

Sanctuary.cz: Jaký je pro vás osobně největší rozdíl mezi životem v Praze a v Paříži? Ať už v dobrém či špatném směru.

Ophelia: Praha a Paříž jsou jiné jiným způsobem, ale každá má svůj půvab. Ale musím uznat, že Praha je klidnější, což je víc zřejmě právě během covidu, kdy se s lidmi ve Francii zachází jako s dětmi a jsou kontrolováni u vchodu každého kulturního zařízení nebo restaurace.

Saigon Blue Rain - Nutshell

Sanctuary.cz: Podepsala se tahle změna nějak na kapele? Co další členové, kteří s vámi vystupovali živě? V jaké sestavě se představíte na pražském koncertě?

Ophelia: To, že bydlíme v Praze, není vůbec překážkou, protože ostatní členové jsou také velcí cestovatelé. Většinou se vždycky najde způsob, jak se sejít na zkoušky a akce, i když hygienická situace to teď komplikuje. Z toho důvodu budeme na pražském vystoupení jen my dva. Doufáme, že na příští koncerty zase budeme schopni poskládat celý tým.

Sanctuary.cz: Jako Saigon Blue Rain jste taky nahráli covery „Goodbye Horses“ od Q Lazarus a „Nutshell“ od Alice in Chains. Proč právě tyhle songy? Zahrajete některý z nich i v Praze? Prvně jmenovaným většinou končíme naše Batsave parties. :)

Franck: Zvolili jsme “Goodbye Horses”, protože je to na gotické scéně kultovní píseň, a mysleli jsme, že bude zábava ji hrát. Nejdříve ten cover měl sloužit pouze pro živá vystoupení, neměl být nahrán. Pokud jde o “Nutshell”, jsme velcí fanoušci Alice in Chains a chtěli jsme jim vzdát hold. Pro tenhle cover jsme se více věnovali hudebním úpravám, aby byl co nejvíce osobní.

Sanctuary.cz: Díky za odpovědi a uvidíme se v Klubu 007!