Znáte to. I v našich končinách často muzikanti žehrají na to, jak je těžké prorazit u zavedených labelů, když člověk pochází ze zemí, které jsou pro velkou část světa pořád divokým východem. A pak přijde trojice Bělorusů a během chvíle si i s texty v mateřštině podmaní temnou scénu. Jestli se jí to povedlo i v naší redakci, to se dočtete dál.
Molchat Doma - Monument
Vydal: Sacred Bones, (40 min)
Pohled Demiho:
Molchat Doma za těch pár let existence stihli urazit pořádný kus cesty. Od začátku je cítit, že trojice z Minsku kráčí jasně značenou trasou přímo vpřed. Prvotina „S Krysh Nashikh Domov“ naznačila, že molodci dobře vědí, co chtějí hrát a tehdejší dřevní zvuk jim dodal na autenticitě. V době, kdy se spousta zápaďáckých kapel snaží docílit osmdesátkového soundu, to z nějakého důvodu kapelám z latinské Ameriky a postsovětských republik jde tak nějak samo a bez drahých efektů máte pocit, že jste si právě pustili nějaký polozapomenutý klenot z roku 85. A ejhle – ona je to novinka. Druhé album „“Etazhi“ už kapelu zastihlo v roli undergroundových gerojů. Po všech stránkách se trio posunulo vpřed. Logicky na ně tak label s novinkou „Monument“ spoléhá a kapela je v nové roli. Hype kolem Molchat Doma získal na pořádné intenzitě a nevypadá to, že by se této role kluci zalekli.
Molchat Doma - Discoteque
Obal alba „Monument“ dává jasně na srozuměnou, že dnešní život v Minsku nemůže na člověku nezanechat stopy a místní vnímavý umělec si jen těžko vystačí s nějakými otřepanými hřbitovními žánrovými klišé. Naopak. Kapela vás vezme do víru velkoměsta se všemi světly i stíny a vy na sobě nejednou ucítíte stín obřího Památníku vítězství, který dopadá na Minsk jako otisk minulosti. Na obale jej ještě doplnil srp a kladivo. Pro našince tak mohou být už tohle spouštěče protichůdných emocí, ale to je jenom dobře. Hudba emoce probouzet má. Zároveň je tak možná snazší pochopit úspěch trojice, které zmíněné atributy mohou pomoct získat plusové body v hipster světe, který tak rád jezdí na kole značky Ukrajina. I když to jsme zase kousek za rohem.
Není překvapením, že nahrávka vznikala v době, kdy byla kapela uzavřena v karanténě. Ono to ostatně s většinou současných novinek nebude jinak. Pozitivem budiž mnohem průzračnější zvuk, který se desku od desky posunuje slyšitelně vpřed. Další specifikum postsovětských kapel často bývá neuzavřenost do jedné stylové škatule. Dá se říct, že i tohle platí pro Molchat Doma beze zbytku, protože se dočkáte ryze současných cold wave tanečních vypalovaček („Utonut'“ nebo „Discoteque“), stejně jako depresivních až psychedelicky těžkých postpunkových Joy Division nálad („Obrechen“ či klipovka „Ne Smeshno“).
Molchat Doma - Ne Smeshno
Ruští a japonští umělci jsou navíc proslulí svým citem pro silně melodramatickou poezii, která odráží kulturu jejich domoviny a nejinak je tomu evidentně i u Bělorusů. Vokál Yegora Shkutka přesně tahle kritéria naplňuje, ale je natolik specifický, že si k němu člověk musí najít cestu. Nebo se s ním možná budete trochu prát. Já jsem momentálně někde na půl cesty. Ale i další zvuky ve skladbách hlavně pamětníkům nejednou připomenou staré sovětské filmy, pohádky nebo seriály a určitě nepochybuji o tom, že jde o záměr. Určité groteskně psychedelické party songu „Leningradskiy Blues“ si třeba umím živě představit v některé vykutálené epizodě kultovního Jen počkej, zajíci!. Mou nejoblíbenější peckou se stala parádní didžina „Udalil Tvoy Nomer“ - ta se mnou kroutí mnohem víc, než protěžovaný singl „Discoteque“.
Nemůžu říct, že by mne Molchat Doma svou novinkou vyloženě dostali do kolen. Možná jim v mých očích tak trochu dělají medvědí službu oslavné reakce, které jejich třetí nahrávku předcházejí a zkrátka jsem jen očekával víc. Otázkou taky je, jak se na tenhle materiál dívají národy, na které onen zmíněný stín srpu a kladiva nikdy nedopadl a přítomné kulturní odkazy jsou tak pro ně mnohem exotičtější. Nicméně právě jasně viditelné a slyšitelné kořeny původu jsou atraktivními a originálními kulisami kolotoče, na který vás muzikanti s chutí vezmou. Líbit se vám to může i nemusí, ale jisté je, že nedostanete tisící bezpohlavní plagiát. A to se v dnešní době cení.
Hodnocení: 70%
---------
Pohled Pavla Zelinky:
Když se před dekádou začal post punk znovu vracet na scénu jako relevantní žánr, ke kterému se začínají vztahovat noví rockoví protagonisté, bylo zajímavé, že to bylo rozhodnutí nejen muzikantů ze zavedených zemí západní Evropy nebo Severní Ameriky, ale k postpunku se začaly ve stejnou dobu hrdě hlásit kapely z Latinské Ameriky, Asie (především z Činy), ale i zemí postkomunistického východního bloku. Jedním z nejvýraznějších jmen východní postpunkové ofenzívy je trio Molchat Doma z Běloruského Minsku, které vydáním své třetí řadovky zase postoupilo ve smyslu mezinárodní známosti zase o stupeň výše. Přeci jen americké vydavatelství Sacred Bones, které vydává hudbu Johna Carpentera, Zoly Jesus nebo The Soft Moon, je přeci jen těžší váha než label berlínské Detriti records, kteří vydali předchozí desku „Etaži“, jehož na rukou nosí především postpunkově elektroničtí insideři.
Molchat Doma nejsou rychlokvaškou hudebního průmyslu. V Česku jejich koncerty měly hojnou účast (pravda, alespoň v Praze s výrazným procentem rusky hovořícího publika), loňské vystoupení v Underdogs bylo dokonce vyprodané. Už jen spojením amerického labelu s kapelou z Běloruska můžeme zavrhnout odsudek, že se jedná pouze o regionálně ohraničený zájem veřejnosti. V čem je tedy výjimečnost hudby Molchat Doma? Dá nám v tomto novinka „Monument“ nějaké vodítko? Ano i ne. I nové album Pavla Kozlova, Romana Komogortseva a Jegora Shkutka bohatě čerpá z atmosféry osmdesátých, a případě postsovětského prostoru, i devadesátých let. Melodická, analogová elektronika, jemně vydrnkávaná kytara, typicky postpunková basa a jednoduchý automatický bubeník. A samozřejmě znělý vokál s texty v ruštině. To jsou karty, se kterými trojice hraje od začátku svého fungování a svou tvář nemění ani tváří tvář západnímu publiku. Byl to přece právě tento sound, který zaujal posluchače, tak proč ho měnit, že?
Řada posluchačů se po setkání s hudbou Molchat Doma (ale i dalších žánrových kapel ze stejného regionu) ocitá v rozpacích. Hudba Bělorusů není, na rozdíl například od sousedů Supernova 1006 z Moskvy, nějak zvukově progresivní. Navíc ruština chtě nechtě u řady (asi starších) posluchačů přinese nepříjemné konotace z časů bývalého „nerozlučného spojenectví se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Ovšem právě jisté pravdivější sepětí pochmurné, ale v případě Molchat Doma, i široce přístupné hudby, dá hudbě kapely větší uvěřitelnost. Tomu kapela napomáhá i obaly s architekturou ve stylu socialistického realismu nebo brutalismu. V době, kdy málokdo v západní společnost si může materiálně stěžovat na bídu, je podobná výpověď z Běloruska, navíc v době, kdy zde dochází k velkým vlnám společnosti oproti polodiktátorskému režimu, mnohem uvěřitelnější. Trojice přitom nestojí na barikádě, nemává krví potřísněnou vlajkou. Přibližuje introvertní příběhy, které popisují společnost sice mnohem obecněji, ve výsledku ale dostatečně poutavě, aby k sobě přitáhla nečekaně velké množství příznivců.
Znamená to, že více než o hudbu jde v případě Molchat Doma o okolnosti okolo? Příběh možná celému snažení v současné době hraje do karet, ve výsledku jde ale přeci jen o samotné písničky, tu téměř čistě syntetické, jindy pravověrně postpunkové, které příběh zabalí do dostatečně lákavého balíčku. A je pravdou, že při přijmutí hry tria nemůžeme o žádné položce „Monument“ prohlásit, že by na čtyřicetiminutové desce překážela nebo byla do počtu. Na druhou dobu se asi ani dusavá Discoteque nestane součástí playlistů Batsave. Nebo se mílím?
Hodnocení: 70%
Přidat komentář