Sudlice, martti | 20.11.2019 16:41

Goth’n’Rollová stálice z Helsinek nejen, že slaví 30 let působení na scéně, ale v rámci „West End Tour“ zavítala po dlouhých deseti letech i do Prahy. U toho jsme rozhodně nemohli chybět.

Sudlice: Po útrpné cestě zpožděným vlakem na Smíchov se k nám před nádražím přidal černě oděný klučina z Brna s tím, že jde taky na „tu akci“, jenže neví kudy kam. Tak jsme se ho ujali a zhruba v polovině vycházky směrem k Meet Factory z hovoru vyplynulo, že žádné „Voči“ ani The 69 Eyes nezná a že přijel na benefici pro Kliniku, která tou dobou už běžela v Eternii. Tož šup, čelem vzad a my pak sami doklopýtali přes zarostlé chodníky na místo dění. Pamatuju si, že se před deseti lety stála podél Abatonu fronta jak na iPhony a dnes nic. Hlouček spořádaných fanoušků vměstnaných za skleněné dveře vyhřátého předsálí působí ospale, ale během hodiny se klub příjemně zaplní alespoň z poloviny. Kde jsou všechny ty natěšené finofilky? Dospěly a ztratily zájem? Odstěhovaly se do Helsinek...?

Support v podobě německé smečky Lacrimas Profundere startuje přesně o osmé. Soubor goticko metalových písní a tanců je ryzím recyklátem HIM, The 69 Eyes a Manowar. Živou show táhne především benjamínek Julian Larre. Čistý zpěv v hlubších i středních polohách střídá s frenetickým řevem a moc pěkně se na něj kouká. Jasný lovískový typ sršící energií, kterého si musíte na první pohled zamilovat. Nažhavené publikum podává výtečnou zpětnou vazbu, ale všem je jasné, na koho se tu dneska čeká.

Lehce po čtvrt na deset z backstage nedočkavě vykukuje Bazie a hvězdy večera záhy za mohutného aplausu vstupují na pódium. Jyrki se usmívá jak měsíček na hnoji. Já taky a ještě hodně dlouho budu. Otvírákem setu je nakopnutá „Two Horns Up“, která je i prvním songem na aktuální desce West End. Po zvukovém debaklu v roce 2009, kdy v prostoru Abatonu nebyl téměř slyšet zpěv, je tentokrát už od samého začátku vše vybalancované a kapele nebrání nic v hitové smršti. Jen během „Betty Blue“ nastal zádrhel s vypadlým mikrofonem. Stage technik okamžitě přiklusal s náhradním, Jyrki chytil nit a jelo se dál. Na kapele je znát skvělá sehranost, a ač pánové už nejsou nejmladší, vyzařuje z nich čirá radost a maximální pohoda. Žádné arogantní macho pózy, ale nadhled a vřelost. Jyrki mezi songy srší vtipem, hyperaktivní Jussi řeže do bicích s typickou urputností a hraje se hlavně s důrazem na kytary. Syntetické party zůstávají spíše v pozadí.

Kapela do nás nasypala 14 songů v základním setu, plus tři přídavky. Kdo má rád alba jako „Paris Kills“ a „Blessed Be“, ten si musel pochorochtávat blahem, protože se hrálo hlavně z nich a samozřejmě z novinky West End. Nepřišli jsme ale ani o über goth kus „Wasting The Dawn“, baladickou „Borderline“ a „Feel Berlin“, během níž se basák Archzie očima omlouvá za to, že tentokrát do textu nevložili Prahu. Myslím, že jim pro dnešek odpustíme. Když sledujete kapelu kontinuálně mnoho let, tak se vám její tvorba nesmazatelně otiskne do života. Už při prvních tónech „The Chair“ tak zažívám ránu do palice, stojím v druhé řadě a pláču text spolu s kapelou: "kick the chair right down, under me, leave me hanging alone in misery..." Tentokrát to není z krásy, ale z vděku vůči prozřetelnosti. Na přemíru sentimentu a mudrlantství není čas. Už následující „Cheyenna“ vrací zpátky do reality. Jeden z nejvtipnějších momentů přichází před prvním přídavkem, kdy rozjívený dav dokonale zmate Jyrkiho, který by málem vynechal dva tracky a skočil rovnou na obligátní závěr v podobě „Lost Boys“. Naštěstí si to včas uvědomil a zaskotačili jsme si ještě na „Framed In Blood“ a „Dance D’Amour“.

Jako nefestivalový typ, musím za závěr poděkovat Pragokoncertu za to, že je konečně po všech těch Masters of Rock a Metal Festech přitáhl také do klubového prostředí. Ostatně, i kdybychom je viděli zase až za deset let, znamenalo by to, že svět je ještě v pořádku. Nebo jak říkal Jyrki: „Povězte o nás svým synům a vnukům a vzkažte jim, ať se přijdou podívat, až zase budeme ve městě… Because Helsinki Vampires will be here forever!“

martti: Fenomenální, nerozlučnou helsinskou smečku, která, jak sama praví její frontman Jyrki, „zachránila gothic rock“, jsme viděli před něco málo víc než rokem na megafestivalu Mera Luna v německém Hildesheimu. Avšak z několika důvodů, mezi které patřil blíže neodůvodněný časový skluz, silný vítr a mizerný zvukař, jsme si jejich set příliš neužili. A tak když se objevil termín jejich pražského koncertu, dlouho jsme neváhali, a i když cena nebyla nejmenší a předkapela zatím neznámá, šli jsme do toho. Ještě k té ceně – pár dní před koncertem jsem na portálu, nabízejícím zlevněné lístky na různé koncerty, zahlédl lístek na „Oči“ za polovinu výchozí ceny, což mě poněkud rozladilo. Dal jsem tak alespoň info kamarádům, kteří s nákupem lístku stále váhali, a výsledkem bylo to, že jsem odměnou za dobrý tip neutratil večer za pití ani korunu :-)

Ale zpátky do Meet Factory, jednoho z mých nejoblíbenějších pražských koncertních sálů vůbec. Na místo dorážíme těsně před začátkem předkapely, z které se vyklubali staří známí, němečtí Lacrimas Profundere. S odstupem času mohu říct, že k 69 Eyes byli dobrou volbou, i když možná trochu moc metalovou. Tuhle kapelu jsem po očku sledoval ještě s vokalistou Christopherem Schmidem, což nás vrací před rok 2007. Do té doby nahráli několik solidních rock/metalových věcí s doomovým nádechem, které mě nejvíc bavily i na pražském koncertě – namátkou „Again It’s Over“, „My Velvet Little Darkness“ a samozřejmě nemohla chybět „Ave End“, při které bylo původně relativně chladné obecenstvo, troufám si tvrdit, již rozehřáto dostatečně. Mladičký a maličký to původem Mexičan, Julian Larre, který se za mikrofon v LP postavil teprve minulý rok, podle mého kapelu výborně oživil – zaujal nás již minulý rok právě na Mera Luna, a v Praze své pěvecké i jiné kvality jistě potvrdil. Možná trochu škoda, že se víc nedrží v hloubkách, a snaží se kompatibilně se snad celou německou scénou jít tu a tam i do growlu, ale budiž mu odpuštěno – zřejmě je to „trendy“ (aneb Chris Harms z LOTL by mohl vyprávět). Jako mávnutím kouzelného proutku byla třičtvrtěhodinka za námi a musím říct, že byla velmi příjemná.

A večer příjemně plynul i nadále. Jeho uvolněnost stvrdila i hlavní hvězda večera, která se procházela mezi „prostým lidem“ v předsálí Meet Factory, a dokonce na oslovení reagovala zamáváním :-) Na druhou stranu – nic není jen tak, Jyrki je chorobný narcis a možná si jen potřeboval trochu polechtat ego. Lehce po čtvrt na deset nastupuje kapela na pódium, oděna takřka kompletně do křiváků se skeletem á la Lost Boys. V tom jim bude určitě horko a brzo to sundají, říkali jsme si – inu, nesundali, imidž je holt imidž. Začátek (pominu-li intro z Fantoma opery) obstarala dle předpokladů „Two Horns Up“ – jak se dalo očekávat, byla to jízda i bez Danniho, jako by si ho snad pustili z playbacku. „Never Say Die“ zraje jako víno – byly doby, kdy jsem přemýšlel, jestli současnost kapely definuje víc tahle věc nebo „Lost Boys“ – a dnes „Never Say Die“ vyhrává na celé čáře.

Stále příjemná, avšak už lehce vykrádající sama sebe, je i „Black Orchid“, po které jde na řadu „Perfect Skin“. Nechápal jsem její zařazení do playlistu ani v době vydání alba Angels, a teď ho nechápu o to víc. Nuda, nuda, šeď, šeď. Ještě že je tady pohlazení po duši i pro uši, stará dobrá „Betty Blue“, která ihned člověka přenese do doby Paris Kills, kdy ještě Jyrki nosil, resp. mohl nosit síťované tričko s latexovým křížem. Dopředu prozradím, že právě teď budu naposled škarohlídem, zato však pořádným. Koho, proboha, napadlo dát po sobě dva cajdáky, tedy „Borderline“ následovanou „Hell Has No Mercy“? Na druhou jmenovanou jsem se i přes její spíše chilloutovou orientaci upřímně těšil, avšak dohromady s „Borderline“ to dalo cca 11minutovou uspávající pauzu. Dramaturgické faux pas, nemohu jinak.

Pánové si nás začali udobřovat léty prověřenou „Crashing High“, a nutno podotknout, že od této pecky to už pak utíkalo hodně rychle. Jednoduchá a chytlavá „Cheyenna“, kterou si vlivem koncertu broukám i při psaní tohoto reportu, nesmrtelný opus „Wasting The Dawn“, další z novinkových hitovek „27 & Done“, definice goth’n’rollu v podobě „The Chair“, nejen pro milovníky německé metropole zpěvná a skočná „Feel Berlin“ a hlavní část setu je zakončena něčím, bez čeho by snad kapela ani nebyla z pódia propuštěna, reminiscencí na to, co se asi odehrávalo za očima Brandona Lee, když pomalu umíral ve wilmingtonské nemocnici jen 17 dní před svatbou se svou vyvolenou, Elizou Hutton…

Skladba, kterou „Oči“ otevírali nejeden koncert, „Framed in Blood“, je prvním z přídavků večera dnešního, a člověku začíná po chvilce zasnění docházet pochmurná realita, a sice že se koncert pomalu ale jistě blíží ke svému konci. Měsíční svit sice skrz střechu do Meet Factory neproniká, i tak se ale snažíme protancovat se nocí za doprovodu „Dance d’Amour“, dalšího z nesmrtelných hitů kapely. A po troše toho skákání na závěr se tak trochu zlomyslně pánové na pódiu najednou sami stávají Lost Boys…a jde se domů.

Závěrem snad poděkování pořádající agentuře, že kapelu (nikoliv poprvé a nikoliv snad naposled) dovezla – za mě by byl do budoucna skvělý nějaký ten „vintage set“, jak to dělají např. In Strict Confidence, tedy sestavit playlist ze skladeb dejme tomu do roku 2002, a klidně by mohl být i kratší. Troufám si zároveň s potěšením konstatovat, že Jyrki je po jakémsi přechodném období (zase) ve formě – tedy zejména pěvecké, a tak nějak obecně vizuálně – ve formě taneční nebyl nikdy a v této oblasti je tendence spíše sestupná :-) Tak live long and prosper, Helsinki Vampires!

The 69 Eyes tracklist:

01. Two Horns Up
02. Never Say Die
03. Perfect Skin
04. Betty Blue
06. Borderline
07. Hell Has No Mercy
08. Crashing High
09. The Chair
10. Cheyenna
11. Wasting The Dawn
12. 27 & Done
13. Feel Berlin
14. Brandon Lee

Encore:
Framed In Blood
Dance D'Amour
Lost Boys