Druhá návštěva Petera Hooka v Praze, aneb téměř dokonalá přesnost.

Poslední lednový pátek zavítal do Lucerna Music Baru zakládající člen a basák Joy Division a New Order. Peter Hook dorazil se svým projektem The Light, aby v rámci svého celosvětového tour předvedli v živém setu obě alba Joy Division také českému publiku.

Kromě obou desek „Unknown Pleasures“ a „Closer“ zařadili do programu také výběr několika skladeb z repertoáru New Order. To se mi nakonec jevilo jako skvělý nápad, protože nastavit New Order set jako hudební doprovod pro warm up k tematické party je takříkajíc ideální.

Tedy pokud se vám nejdříve podaří dostat dovnitř přes obrovskou frontu jak u vchodu (která se plazila jako líný had jednu chvíli až k tramvajové stanici Václavské náměstí), tak potom ještě jednu frontičku na šatnu. Tam se dá naštěstí (pokud jste dva) odběhnout na jeden ze dvou horních barů pro pivko. A je tam teplo. Nicméně i tak už je první část celé show, tedy New Order set, v plném proudu.

Našinec je však ve skvělé náladě. Ostatně, je pátek, netrápí ho existenciální starosti ni povinnosti následujícího dne (to přijde až ráno s kocovinou… ale o tom reportáž snad příště). Nemluvě o tom, že když přijmete ten první set jako zahřívačku, tak jste v klidu. Ve foyer, před barem a na schodech pak i vy starý, zapšklý a ostýchavý asociál s úsměvem potkáváte bytosti různých generací a různých společenských vrstev. Staré, mladé i nové známé a kamarády a všichni jsou v perfektní a uvolněné náladě, plně si vědomi toho proč a za čím přišli. Dokonce se nachytám nad úvahami, že ten zvuk v prostoru před barem je docela slušnej a nejen, že dobře slyším, v rámci možností taky dobře vidím a ještě se můžu zdravit a bavit s příchozími přáteli a kolegy.

Jaké bylo milé překvapení, když jsem zjistil, že sloupy oddělující prostor baru jsou osazeny monitory a já pod jedním stojím. Asi to není žádná novinka, ale vzhledem k tomu, že kvality zvuku v LMB nebývaly vždy ideální, to bylo překvapení milé. Ostatně na koncertech v LMB, bývám většinou pod nebo vedle podia, což tentokrát nebylo až tak snadné. Bylo opravdu plno. Jakože fakt plno! Ano, bylo vyprodáno, ale zažil jsem tu i jiné vyprodané koncerty (naposled například poněkud mimo žánrové Zrní) kdy bylo možné si najít dobré místo prakticky kdekoliv. Jediné, co se nelišilo, byla ona zmíněná fronta na ulici a šatny. A ještě jedna rozdílná věc mě vlastně napadá – poslední a pak už dám pokoj, slibuju – a to je publikum. Jakkoliv mám Zrní rád a považuji se do určité míry za fanouška, tak míra děvčat v tučných svetrech, jež nepoužívají kosmetiku a deodoranty, byla na jejich koncertě až děsivá. O chlapcích nemluvě. Prakticky až na mě a mé kamarádky nebylo na co koukat.

Ne tak fanoušci starých dobrých post punkových a new wave časů. Pořád postpunk a pořád new wave, ale v kabátě 21. století. Přehlídka nádherných vystajlovaných devčat a chlapců. Prakticky jste snad nenarazili na nikoho, kdo by nebyl něčím zajímavej a krásnej.  A to je na jeden vyprodanej koncert dost. Zkrátka balzám pro oči. Samozřejmě přišli jsme za muzikou, ostatně jako vždycky. A v případě tohoto koncertu to platí dvojnásob!

Když dohrála poslední skladba prvního setu, tedy „Temptation“, kapela se odebrala na malý, asi 10minutový break. Ne tak my. My se pokusili najít si někde v kotli slušné místo. Marně. Nakonec nás napadlo, že nejlepší bude jít na galerii, a když už jsme tam byli, tak jsme si řekli, že od osvětlovače bude vidět asi přece jen nejlíp. Nejen, že to byl nápad geniální, ale jednoznačně fatální nejen pro zážitek z koncertu, ale pro samotný tento report. Co můžete vydržet, když máte v pohodlí koncert jak na dlani a volnou cestu k baru, ha?

Kapela se vrací a začíná hlavní část večera. Dramaturgicky vsadila na obracené pořadí desek a začíná tedy druhou deskou „Closer“ z roku 1980. Tedy přesněji řečeno singlem „Digital“ z roku 1978. Dobře naladěný sál se nadšeně rozehřívá a společně s Peterem zatím nesměle zpívá „I feel it closing in, day in, day out, day in, day out“. Teprve písní „Atrocity Exhibition“ začíná skutečně album „Closer“ a to už se celým sálem ozývá nadšeně poutavé a podmanivé „This is the way step inside!“ Následuje „Isolation“ a já si začínám uvědomovat dramaturgický záměr. „Closer“ je daleko zralejší deska, do jisté míry dynamičtější a skočnější a na rozjezd koncertu jednoznačně dobrá volba. Pokládám se do atmosféry a nechám se v důvěrně známých tónech unášet dál celým albem, které ukončují dvě pomalé a temné skladby „The Eternal“ a „Decades“. Za jemné synthezátorové vyhrávky a Peterova „Where have thay been, where have they been?“ se rozplývám a pomalu taju. Další set končí a my odcházíme (nečekaně) opět na bar.

Třetí a formálně poslední část, tedy album „Unknown Pleasures“ z roku 1979 začíná tak, jak má svižnou skladbou „Disorder“. Po té už se však postupně plíživými kroky propadáme do melancholie. Hudebně samozřejmě. Ne v publiku a už vůbec ne u nás v „lóži“. Za pravidelného přísunu piv se opravdu upřímně bavíme a opájíme hudbou. Vše se nese v klidnějším tempu a je tak víc času věnovat se i tomu co se děje na podiu.

Peter se kromě zpěvu doprovází na semiakustickou lubovku tuším od Gibsona nebo Hagstromu, která má úžasný hluboký ocelový zvuk tolik charakteristický právě pro Joy Division a rané New Order. Hraje přesně a je vidět, že ho to baví a hraní si užívá. Jenomže na podiu jsou basáci dva. Petera doplňuje na klasickou elektrickou basu od Yamahy jeho syn Jack Bates. Nápad je to úžasnej. Oba kluci jedou synchronně spolu, což dává koncertu zdvojenej hutnej zvuk a zároveň Jack vykrývá Peterovy zpěvové party. Nadchlo mě, že obě kytary mají stylově sladěné do karmínově rudé, čímž vlastně naprosto jasně ten záměr i elegantně přiznávají. Mimochodem, určitě stojí za zmínku, že Jack jel v loňském roce jako basák turné se Smashing Pumpkins.

Kapelu doplňují: na klávesy Andy Poole, za bicími Paul Kehoe a na kytaru David Potts, všichni tři Peterovi spoluhráči z dřívějších projektů, především hlavně z Monaca. A všichni tři mimořádně úžasní.  Nicméně shodli jsme se, že nejvýraznější osobou na podiu byl jednoznačně kytarista a to nejen tím jak hrál, ale i jak to znělo. Tuším, že někde v písni „She´s Lost Control“, kdy jsem se rozplýval nad přesnou rytmikou činelu, jež nahrazuje původní studiový zvuk stříkajícího spreje, se na mně otočil Kootcha z otázkou, zda si myslím, že by to mohlo být dneska stejně dobrý i s Ianem Curtisem. Těžko říct, do jaké míry očekával vzhledem k mému stavu seriózní odpověď.

Nevím, jestli stejně dobrý, nebo lepší. Bylo by to jiný. Curtis byl jiná osobnost, řekl bych komplikovanější a temnější. Mělo by to jistou osobitost a byl by tam znát určitě nějaký vývoj a posun. Kam? To nedokáže posoudit nikdo. Každopádně takhle přesný by to nebylo určitě. Peter Hook je ve skvělé formě, hudební a asi i životní. Je na něm vidět, že se o sebe stará i po fyzické stránce a pod tričkem se sem tam zarýsoval i nějaký sval. Naše rozjařená lóže si zasněně mlaskla.

Plus mínus v této části koncertu jsem promluvil a zároveň nepřímo informoval společnost o stavu, ve kterém se nacházím(e), podivuje se: „Nekecej, že jsme sotva v půlce koncertu? Já myslel, že zahrajou poslední kus a jdem na bar. Fakt jsme teprve v půlce?“ Samotného mě překvapilo kolik písníček Joy Division mám tak zažitých, že je považuju za hitovku. Vážně jsem měl pocit, že už jsem slyšel všechno. Omyl, finále mělo teprve přijít.

Do regulérně poslední skladby tohoto setu jsme doběhli v klidném tempu, zaujatě fascinování prací našeho hostitele Míly Brouma, osvětlovače a rezidenta LMB. Za to, že nám poskytl takový prostor, za jeho trpělivost, za jeho šikovnost, za to, že nás nechal kouknout pod pokličku jeho práce a nebál se nás zasvětit a občas odpovídat i na blbé dotazy, mu patří můj upřímný dík. To mi připomíná, že přesně v takovém okamžiku, kdy se podivujeme Mílovu umění a řešíme, jaké požadavky měla kapela na osvětlení, mě s Kůčou zasypali takovým neskutečným množstvím sofistikovaných technických informací ohledně osvětlení LMB a koncertu samotného, že jsem tajně doufal, že to udržím všechno v hlavě, než si to budu mít čas zapsat do poznámek. Neudržel. Protože koncert už jel v opravdu vysokých energetických a emočních obrátkách a nebylo v mých silách se soustředit na tolik věcí najednou.

Vlastně ve mně obecně sílí subjektivní pocit, že se úroveň LMB zlepšuje. Ovšem měli by zapracovat na odbavení u vchodu a u šaten, protože to je tragédie. Zvlášť, pokud začínají dřív, aby stihli dvě party za jeden večer. Tedy Hookův koncert a osmdesátky. Ačkoliv klobouk dolů před personálem!

Přišlo finále večera. Začíná jednoznačně nezaměnitelnou basovou linkou, pro mnohé milovníky Nine Inch Nails až s fatálním přesahem. Ano, „Dead Souls“. Začínám chvílemi ztrácet vědomí. Průběžně se probírám, abych společnosti sdělil, že „They keep calling me!“ Následuje „Transmission“. Rytmus mě nakopává a vrací zpátky do hry. „Dance, dance, dance, dance, dance, to the radio!“ Křičím a myslím, že i tančím. O ramena opření zpíváme závěrečnou „Love will Tear Us Apart Again“ a myslím, že došlo i na slzy.

Pak přišla tma.

Řeknu to na rovinu. Přišel jsem především na Joy Division. Vlastně New Order zas až tolik neznám, zato obě desky i singly Joy Division znám velmi dobře a rezonují ve mně silně už dlouhá léta. Proto ten můj zdánlivý odstup k té úvodní části. Pro mě byli hlavní show Joy Division. Velice velmi mě zajímalo, jakým způsobem se Peter se zbytkem party samotného provedení zhostí. Na FB jsem dokonce před koncertem popsal své obavy z toho, co můžu od tohoto koncertu očekávat. „Zda oplácávání vysloužilcova ega? Revival band, jak někdo s nadsázkou poznamenal? Každopádně těžko asi něco víc než co skutečně hudba Joy Division byla. Anebo právě to... Uvidíme.“ Ano, PRÁVĚ TO! Po téměř čtyřiceti letech je ta hudba stále živá, okouzlující a oslovuje tolik lidí a tolik generací. V plné parádě a zcela nebo v téměř autentickém podání.

Opět jsem si potvrdil své přesvědčení, že hudba je jen jedna. Pokud je ta hudba a její projev pravdivý, je vlastně jedno jak a kdy ji slyšíš. Zprostředkovaně v sobotu odpoledne se sklenkou v ruce na Radiu 1, nebo kdesi na jihu Čech v podobě stejně přesného podání revivalu Jirky Schelingera, nebo v Lucerně v podání dokonale sehrané party kolem jednoho veterána, kterej v době, kdy já teprve pár let bojoval s prvními krůčky a o své místo na slunci, stál u zrození legendy.

Galerii najdete ZDE.

Playlist:

New Order set:

Ceremony
Love Vigilantes
Your Silent Face
Everything´s gone green
Thrue Faith
Temptation

Joy Division set

Digital
Atrocity Exhibition
Isolation
Passower
Colony
A Means to an end
Heart & Soul
Twenty Four Hours
The Eternal
Decades

Dead Souls
Transmission
Love will tear us apart

mohlo by vás také zajímat

Do Prahy se ve stejný den chystají Laibach i Peter Hook & The Light

Bývalý basák Joy Division Peter Hook se v listopadu vrací koncertně do Prahy

Peter Hook and The Light se opět vrací do Prahy

Peter Hook opět přiveze do Prahy skladby Joy Division