Tuhle kombinaci kapel pro vás prostě nemohl zmapovat nikdo jiný než Kootcha.

Moc se mi do toho nechtělo, protože jsem o Vidlích už tolikrát napsal všechno, co se dá vyšťourat, ale nedá se nic dělat. Je to bohužel jediná zahraniční hvězda, která se k nám pravidelně vrací a je schopná prodat alespoň to Rock Café. Dle očekávání se sešla celá stará electroparta, ale mohutně doplněná roztodivnými postavičkami, které jsem zatím na P.P. neviděl. Dokonce jsem tam potkal žižkovskou partu hip-hoperů, kteří byli nadšení jak na Cypress Hill, takže „Pitchfork connects“.

Stěžovat si budu jen na začátku, pak už vám tím nebudu kazit náladu. Vzduchotechnika jak v atomovém krytu, ale dýchat se tam zase nedalo! Ten nechutnej Budvar je elementární zlo a poslední, leč tradiční hejt – bože, ten odpornej zvukař by už fakt měl pracovně zdechnout. Nikdy bych nevzal žádný kámoše na koncert do Rock Café, protože pravděpodobnost, že to ten prouhatej námořníček s chlupama z čůráka na bradě nazvučí tak příšerně, že budu chtít odejít, je veliká. Cítím k němu čirou nenávist, neb mě připravil o tolik skvělých začátků koncertů, že bych ho nechal poslouchat rok v kuse „Dlouhou noc“ od našeho kulturního dědictví H. Vondráčkové. Často mi přijde, že to dělá schválně a i proto ho tak bytostně nesnáším. Při druhé „Frau Dust“ jsem mu vztekle utíkal strčit pěst do útrob, protože byl slyšet pouze zpěv, naštěstí už na místě stál Sanctuaří boss Zelí, který mu přišel říct (slušněji než já), že je to ekl a ať táhne do pekla. Pravda je, že od té doby to až do konce hrálo jak z praku.

Support byl konečně pořádný český námrd. Schwarzprior, tři divné postavy z industriální Ostravy, které umění spláchlo sem k nám do Práglu. VJ Pleha s upřímně pedofilním výrazem, kterému sere pes do postele. Na první pohled psychicky poškozený frontman Motal, který mi mocně připomíná Q. Tarantina, o němž doktoři říkají, že kdyby nemohl svou frustraci vybíjet točením filmů, seděl by v San Quentinu jako masový vrah, čekající v cele smrti na popravu. Stejně tak Tomáš svými komiksy utíká oprátce. Poslední satanova děvka je principál Schwarz. Temná postava vzezření Antona Szandora La Veye za keyboardy, odpudivé, sjeté stvoření evokující Cthulhu. Prostě lépe tu už vypadat nemůže.

Kapela se od prvního potomka „IDDQD“ výrazově neposunula nikam. Snad jenom Tomáš má daleko větší jistotu ve zpěvu než dřív a Radek poctivě rozšířil svou projekční show. Miluju tu syrovou nihilnost, která z táhle herky smrdí, takže jsem rád, že zůstávají na místě. Celé jsme si to zase užili v obrácených křížích, v městech pod radiací, s Alphaville, s láskou a chcaním a DOOMem. Asi bych snesl větší kotel, ale lidi si evidentně nechávali v tom megavedru síly na headlinery. Já čekal jenom na: „Jsem nemoc, jako nemoc jdu, jako nemoc vypadám“, což je pro mě singlový hit příští desky a jejich  vůbec nejsilnější píseň. Pro co jsem přišel, jsem dostal. Tvrdou, nesmlouvavou elektrárnu s neskutečně dekadentními texty a špičkovým vizuálem.

V příštích měsících se s nimi moc na koncertech nepotkáte, protože Edgar vydává svojí sólovou desku, kteréžto základ byly hudební podkresy pod SM Project Sultána a Majkelíny. Tudíž musí dát Schwarzprior na čas k ledu. Letos se s nimi můžete ještě potkat společně s Brunem Ferrarim na Frei Platzu v květnu v Opavě. Nejvíc mě rozesmáli po show, neboť je Pitchfork vyhodili z backstage, protože míra jejich sněžení byla na korektní Němčourky moc.

SCHWARZPRIOR

1. intro
2. Frau Dust
3. Samovznícená
4. IDDQD
5. Klíč
6. Nemoc
7. Smrt Láska Chcaní
8. Jaro Léto
9. Móda Extravagance Manýry
10. Vidět vodu ze dna
11. Mám Hlad
     

Tentokrát s sebou Project Pitchfork nepřivezli tu olbřímí výpravu jako vždy, žádné LEDkové panely za kapelou, jenom home-made světla, která připomínají chirurgické lampy z operačních sálů. Hmmm, tohle jsem si myslel, ale nebyla to pravda. Kapela si pořídila nové LED panely s větším rozlišením a všechny je dopravila k nám, ale jednotlivé segmenty jsou o něco širší a ani při nejlepší vůli jejich technika se to do RC nevešlo, škoda. To, že Peter vyměnil svůj letitý, designový, kovově-dřevěný stojan na mikrofon za nechutné bakelitové svítící vidle nepochopím, ale z úhlu logistiky to nějak poberu. K mé nezměrné radosti nechali Nooka a Léa ve zkušebně a z tria bubeníků dorazil pouze Achim, který shodil Leninský vous a konečně vypadá jako Středoevropan.

Pro mě je už opravdu těžké, být z Pitchfork nadšený jako když mi předloni Haujobb zahráli s Jean Lucem De Meyerem (Front242) „We Must Wait“ naživo. Po patnáctém koncertu jsem to už přestal počítat a i když jsou pro mě největší hvězdy a Peter nejzářivější electrostar v Reichu, jsou dnes jejich koncerty jak píchání na misionáře. Jasně, že na špičkového misionáře, ale žádný polykací orálek, análek, 69ka, latex nebo jiné zajímací prcáníčko. Bavil jsem se ohromně, ale začíná mi tam už něco chybět. Ani poslední dvě desky za moc nestojí, přál bych jim nějaký nový impuls, který by tomu vrátil punc originality. Je strašně moc znát, že je to primárně Spillesova kapela, jeho muzika, aranže, texty, postoj a možná mě to už v určitých momentech nudí. Chápu, že se nedá od roku 91 neustále překvapovat, ale něco by se mělo stát.

Společně s principálem Spillesem dorazili i oba klávesáci, Peter Jansen a Dirk Scheuber, který je skvělým příkladem, jak vám může chlast ovlivnit život.  On mě v devadesátých letech bavil víc než frontman. Výborně vypadal, byl pořád na kaši v obležení krásných holek, ale pak přišla downward spiral a chlast si vybral svojí daň. Z Dirka se stal divně protivnej vopruzák, na kterého se na pódiu nešlo ani podívat. Nejdřív ho z pozice hudebního leadera a backvocalisty vystrčil Jansen a poté ho odvezli z pódia rovnou do odmašťovny (zaskakoval Daniel Myer).

Mysleli jsme si, že už ho neuvidíme, ale antabus asi zafungoval, neboť se Dirk nejenom vrátil do PP, ale natočil pod hlavičkou Scheuber dvě výborná alba, jezdí svoje koncerty a opravdu se mu daří. Udělal mi velikou radost, že se dokázal zvednout z prachu a je na něm vidět, že je v pohodě. Nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale Dirk byl tentokrát nejmilejší z celého bandu, což je pro někoho, kdo je poměrů znalý, neuvěřitelné.

Spoustu lidí brblalo, že PP nemá žádný merchandising. Jsně, že má, ale jsou vychcaní jak židovská obec. Zjistili, že už mají málo zboží na prodej a druhý den koncert v Dresdenu, takže se na nás logicky vykašlali a odvezli si to prodat dráž do Alter Schlachthofu. Je to trochu divné, ale my nejsme jejich primární cílová skupina, ta je pouze v analogově digitální Germánii. Na druhou stranu  spoustu lidí bylo nadšeně překvapených, jaké pogo se při některých peckách rozpoutalo v hledišti. Na to, že jsme už skoro všichni okoralí stářím, nám kotlení stále jde. Potěšila mě nejenom jazyková vybavenost při reakcích na Peterovy invektivy, ale hlavně textová gramotnost při samotném zpěvu. Chvílemi to vypadalo jako by hráli doma v Hamburku.

Málokdy se stává, že jeden z vašich nejbližších kámošů má v den koncertu narozky a tenhle fakt dost ovlivnil celý průběh. Díky tobě, Patriku, mám konec poněkud v mlze, takže „Souls“ byla, to vím, ale jestli jsem stál v kotli, nebo u baru už fakt netuším. Já si tentokrát šel jen pro hitovky, nechtěl jsem se zbytečně zabývat blátem mezi, takže můj playlist večera byl jasný „Conjure“, „Timekiller“, „Alpha Omega“, „Rain“, „IO“, „K.N.K.A.“, „Beholder“ a „Souls“. Tohle jsou nesmrtelné hity, které jsou nesmazatelně vypálené v mém bolavém srdci.

PROJECT PITCHFORK

1. Akkretion
2. Conjure
3. And The Sun Was Blue
4. Timekiller
5. Titanes
6. Alpha Omega
7. An End
8. Mute Spectators
9. Volcano
10. Rain
11. Drone State
12. There Is Much More
13. Terra Incognita
14. In Your Heart
15. IO
16. Pitch-Black
17. K.N.K.A.
18. Beholder

encore I

19. I Am
20. Acid Ocean
21. Existence v4.1

encore II

22. Souls
23. Onyx
24. Rescue
     

mohlo by vás také zajímat

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Před Project Pitchfork v Praze zaduje mexická smršť Amduscia

Project Pitchfork vypustili do světa první singl ze závěrečného dílu trilogie

PO 5 LETECH VÁM PŘIVÁŽÍME PROJECT PITCHFORK. NAVÍC S NOVOU DESKOU.