Sepsal: Pavel Zelinka

Sobotní den na Wave Gotik Treffen začal pro CZS osazenstvo poněkud netradičně - jízdou do 120 km vzdálených Drážďan, vyzvednout a tím pádem i zkompletovat letošní redakční výsadek. Do festivalových modráků jsme se tedy navlékli poněkud později, ale týmový duch byl posílen na nejvyšší možnou míru. A to bylo důležité. Vzhůru do boje.

Už z rozložení dnešních epicenter bylo jasné, že dojde k rozdělení týmu na deathrockovou a elektronickou část. Jako osiřelý elektronik jsem v Agra hale ještě prošvihnul vystoupení dvojky Jäger 90 a domácího kvarteta Cyborg Attack, řecký projekt Vasi Vallise Reaper(www.myspace.com/reapermusic), který po rozpadu předchozího projektu NamNamBulu vsadil zatím nejvyšší kartu na sólové vize rovně střežených EBM vypalovaček s drobným náznakem trancově stadiónových sklonů. Dvojice klávesáků v pozadí dala válečně zmalovanému frontmanovi volné ruce v zaklínání davu, které doplňovala spíše náladová "hořící" zadní projekce. Poctivý leč v mých očích přeci jen částečně stereotypní setík. Osobně jsem velmi těšil na boční projekt Eleny Alice Fossi, něžnější poloviny italské darkwave legendy Kirlian Camery, nazvaný Spectra Paris(www.myspace.com/spectraparis). Jeho debutová deska Dead Models Society (Young Ladies Homicide Club) přinesla melodicky výživnou temně popovou nadílku, a tak jsem byl zvědav, jak zmíněný materiál zafunguje naživo. Odpovězme si bez obalů otevřeně, velmi dobře. Čtveřice měla sice ve svém středu nesmělé novicky na pozici kytaristky a basačky, ty ale doplňovala precizní klávesačka a houslistka Dalila Bianco z kapely M_Y_A, ale především charismatem přetékající a intonačně bezchybná Elena v lesklém sexy oblečku. První skladbou početné publikum omotala okolo prstu a vodila si ho karmínově sametovými cestičkami s uhrančivým diktátem. Škoda jen velmi amatérské zadní projekce pokulmávanící za hudební složkou na obě končetiny. Po vymezené 40minutovce (která stejně jako den předtím Das Ich nedovolila už ohlášený přídavek) a přestavbě pódia jsme byli nuceni do jiných končin nezávisle elektronického spektra.

Na řadě byla totiž belgická legenda Signal Aout 42 (www.myspace.com/SignalAout42) Jacky Meurissese existující od poloviny 80. let, která po téměř desetileté pauze znovu šlápla do pedálů. Jejich loňské dvojalbum Transformation je velmi promyšleným kouskem tvrdší elektroniky, na hony vzdálený spotřebním "tvrďákům" především německé provenience. Dlouhé kompozice s postupným gradováním umocňují sloganovité nejednoznačné texty, jež výstavním panděrem obdařený předák obdařoval mrazivě ironickým podtónem. Jeho "You are so beautiful" spíše než těšilo vyvolávalo lehké mrazení po zádech.

Po jejich bloku ale hala začala pomalu praskat ve švech, protože se na své vystoupení připravovala mexická dvojka Hocico (www.myspace.com/hocicoh), která poctivou, více než patnáctiletou vyšplhala až na samotný vrchol popularity u EBM posluchačů, srovnatelný snad jen s ikonami Front 242 či Nitzer Ebb. Už nástupem překvapili a uhranuli více než desetitisícový dav éterickými kouři, aby posléze za připravené perkuse naklusal Mayský šaman a postupně se k němu přidali další tanečníci, všichni v tradičních vysokých čelenkách, maskách a suknicích. Teprve po úvodním zaklínání se postupně uvolnilo místo po Erka a Rasca a show mohla naplno propuknout. Pánové vsadili na novinkové album Memorias Atrás a neudělali špatně. CD je znovu solidní porcí aggro-tech vypalovaček s dobře vyváženým poměrem agresivity a melodické uhrančivosti. Poctivý padesátiminutový set utekl jako voda a na hlavním pódiu WGT festivalu byl připraven další headliner festivalu, švédské trio Covenant (www.myspace.com/covenant). Z tvďárenských kožených oblečků rychle do elegantních večerních obleků s vestičkou, kravatou a především snahou rozhodit mezi posluchače smířlivou synthypopovou atmosféru. Kapela spustila hodně zostra, což v praxi znamenalo, že největší hit Bullet vpustila do posluchačů hned jako položku číslo dvě, nadchnula využitím netradičních světelných efektů, nový člen kapely Daniel Myer (jinak Haujobb, Architect, Destriod a tisíc dalších projektů) dodal mnoha skladbám živou perkusivní jiskru a vše zdálo být v naprostém pořádku. Jenže téměř hodinu a půl dlouhý set má zcela jiná pravidla než nabušených 40 minut vyhrazeného festivalového šílení. Silná atmosféra jakoby proplouvala mezi prsty a nezachránila jí ani nečekaný tradicionál zazpívaný Eskilem á capella, první hitovka Theremin původně z roku 1994, ani trancově vygradovaná závěrečná pecka One World One Sky. Škoda.

Nebyli bychom to ale my, abychom si už v kompletním CZS složení nepočkali na popůlnoční překvapením, kterým se protentokrát stala domácí parta Northern Lite (www.myspace.com/northernlite). Z původně techno dua se postupně rodí hudebně jedinečná rockové naladěná čtverka a i tento koncert nám tuto doměnku jasně potvrdil. Parta okolo nenápadného zpěváka Andrease Kubata spojuje naprosto odlišné a nesmírně propracované techno spodky s kytarovým dvojstřežím v různých poměrech. Jednou se dočkáme Underwordovsky šlapajícího klubového trháku (Cocaine, Im So Glad), podruhé mírně potemnělých rádiovek (Alien Girl, Please) a potřetí rock´n´rollových nakopávaček (Girl With A Gun nebo My Other Self). O to větší škoda, že medvídek Andreas nebyl evidentně ve své kůži. Pomalu se kolébal po pódiu, co písnička co jedno cigárko a teprve druhá polovina setu ho dokázala probrat z mrazivé letargie. Nové CD Super Black si přesto pořiďte, stojí opravdu za to! Půl třetí na hodinkách po rozsvícení v hale jasné napovědělo, čím by se našinec měl zaobírat v následujících okamžicích. Ano, scénář belhání ke stanu a rychlý vpád do spacáku byl naplněn. Horší to už bylo se spánkem, neb DJ team okolo Cyruse Fletchere alias Retrosica tentokrát vyšroubovala produkci výrazně do červených, které mě, na rozdíl od kolegů znemožnila klidnější spánek do druhé poloviny festivalu.

---

Sepsal: Ezechiel

Upřímně řečeno, při psaní reportu z Wave Gotik Treffen není vůbec snadné začít. Pro návštěvníka, který jede na tento festival poprvé, se WGT vyznačuje obrovitostí, ke které se v české kotlině jen velmi těžko hledá příměr. Asi i proto, že na normálních "masových" festivalech typu Rock for People, nebo Sázava lidi v podstatě bez problémů zapadnou do koloritu města, a rozdíly mezi starousedlíky a dočasnými návštěvníky se lehce setřou. A taky proto, že jich nebývá kolem pětadvaceti tisíc.

Ne, nemá smysl zapírat, moje první setkání s největší gothic událostí na světě bylo pro mou maličkost něčím jako výletem za Alenčino zrcadlo, míchané Jiříkovým viděním, a tak pořádně nevím, odkud ten velký a nazdobený koláč vlastně nakousnout.. A to jsem si myslel, že už jsem za ta léta na Castle Party viděl dost. Jak bláhové! Možná se divíte, že se takhle rozplývám až ve druhé části reportu z WGT, ale díky ne zcela příznivým okolnostem jsem na lipské hudební orgie dorazil až o den později, takže jsem svým kolegům mohl páteční vystoupení Das Ich, či Sigue Sigue Sputnik jen tiše závidět.

Naštěstí ani druhý den festivalu hudebními lahůdkami nešetřil. Pravdou však zůstává, že roztroušenost jednotlivých míst konání společně s jistou neznalostí terénu pro nás byla lehce omezující, neboť se nám díky tomu několikrát podařilo přijít s křížkem po funuse.

Na co si však člověk rozhodně nemohl stěžovat, bylo krásné, teplé a slunečné počasí, které povzbuzovalo moře černooděnců v živém přelévání v ulicích města, a tak byla k vidění neuvěřitelně pestrá přehlídka zahrnující vše od zpunčochovaných a zasíťovaných deathrockerů a military uniforem neofolkařů, přes latexové fetish modelky a postavy jako vystřižené z historického filmu, až k psychobilly chlapíkům se zelenými "kartáči" na hlavě a "obyčejným" lidem v černém tričku a kalhotách. Pěkné počasí inspirovalo mimo jiné i jakousi kapelu k tomu vytáhnout akustické nástroje, malé bubny a před vstupem do areálu Agry si uspořádat malý koncert. Naše kroky však vedly jinam - jen pár zastávek tramvají (rovněž obsazenou nejrůznějšími vystylovanými individui) od výstaviště a centra dění (ačkoliv rozhodně ne centra města) - do parádního klubu (přetvořené cihlové tovární haly) Werk II, kde dnes probíhá deathrock/darkwave masakr.

Jako první chod nás uvítala nizozemská postpunk formace Götterdämmerung ovlivněná zvukem new wave. Stačilo několik málo minut jejich setu, abychom se ujistili - Werk II jsme zvolili správně. Rotterdamská trojice s automatickým bubeníkem jakoby vracela čas do dob před dvaceti lety, čemuž nahrávala i věkem ošlehaná tvář a charisma frontmana Guida von N.

Třičtvrtěhodinka utekla jako nic, a na pódiu se přichystali vysoce cenění postpunk/deathrockeři Tragic Black z amerického Utahu, kteří dokázali, že slovo "punk" v jejich hudbě opravdu stále žije. Tím nemám na mysli jen pečlivě natužená barevná číra a celkovou image, ale i muzikantské výkony. Energie se sice hrnula z pódia měrou vrchovatou, narážela však na instrumentální blok, a tak zvukař raději stáhnul z finálního zvuku kytary a basu, čímž omezil výsledek jen na hlavní zpěv a bicí. Asi i proto se kotel spíše jen tak pohupoval, nežli aby pařil v očekávaném pogu. A to i přesto, že jsme se od Tragic Black dočkali i pár překvapivě tanečních rytmů.

Tragic Black - Bodies on the Avenue (live at WGT 2008 - by CZ Sanctuary)

Na jinou vlnu jsme nás zavezly až námořnické chorály dvojčlenného projektu The Dirty Weather Project, za kterým stojí dvě velké postavy americké scény - Frank Vollmann, zpěvák Frank the Baptist a Lucas Lanthier, leader projektu the Deadfly Ensemble a legendy nové vlny deathrocku Cinema Strange. Jejich pocta starým pirátským písním, prezentovaná pouze dvěma zpěvy a akustickými kytarami vábila jak mýtické Sirény a tak i rozdivočení návštěvníci strnuli jako zhypnotizovaní. A není se co divit, neboť i píseň zpívaná "a capella" měla sílu, kterou častokrát nevládnou ani spolky daleko početnější či hlučnější.

The Dirty Weather Project - Spanish Ladies (live at WGT 2008 - by CZ Sanctuary)

Pro mne osobně se stalo vystoupení The Dirty Weather Project jedním z největších hudebních zážitků celého letošního WGT, a tak mne ani nemrzelo, že jsme nestihli přejet na Skeletal Family, nebo mexické úderníky Hocico.

Místo toho jsme se přesunuli blíže k místu našeho stanování, neboť v Agře právě vrcholil set synth/future popové elektroniky z chladného Švédska, prověřené dvaadvaceti lety hraní. Ano, řeč není o nikom menším, nežli o formaci Covenant Eskila Simonssona a Joakima Monteliuse.

Covenant live at WGT 2008 (by CZ Sanctuary)

Musím však přiznat, že ani přes nesporné kvality se mi na jejich notu nějak ne a nedařilo naladit. Asi ve mne stále ještě doznívaly vzdálené dozvuky písní starých mořských vlků. Ty spláchlo až pár pivek (0,4 za 2,50 :-/) a nahlédnutí do "afterparty místnosti", kde roztáčel DJská kola Peter Spilles z Project Pitchfork. Ani tam jsme však nepobyli dlouho a dali šanci v Německu velmi populární domácí formaci Northern Lite v hlavním sále. Ta představila sice dobře zvládnutou, ovšem nic zásadně nového nepřinášející electrorockovou směsku s téměř techno spodky a anglickými texty. Přesto jsme srdnatě drželi standardu až do konce, kdy jsme před afterparty dali přednost přesunu do kempu, dopití zásob alkoholu a nabrání energie na další den.

Pro lepší představu o letošním Wave Gotik Treffen chystáme i videoreport, ve kterém najdete rovněž několik hudebních ochutnávek dokreslujících náš psaný report. Jen vás prosíme o trpělivost - nafotili jsme a natočili veliké množství materiálu, a tak nám chvilku potrvá, než jej zpracujeme - děkujeme za pochopení.