Sudlice, martti | 06.11.2019 13:20

The 69 Eyes v sobotu 9. listopadu v prostorách pražského klubu MeetFactory odehrají koncert coby součást "West End Tour" k nedávno vydané desce a třiceti letům působení na scéně. Ještě než si natřete nehty černým lakem a vytáhnete křiváky ze skříně, mrkněte na naší recenzi.

The 69 Eyes - West End
Vydal: Nuclear Blast (48:46)

Pohled Sudlice

Tři roky po létacím albu „Universal Monsters“ tu máme jubilejního nástupce „West End“ zabaleného v minimalisticky výmluvném artworku od popartového umělce Jiriho Gellera. Protože helsinští vampýři slaví albem tři dekády existence, nezůstane tentokrát jen u hudby, ale do macatého digipacku je přibalen i Blu-ray disk dokumentující celou dosavadní existenci kapely. Nejdřív se ale mrkneme na samotnou hudbu.

Hned první song „Two Horns Up“ startuje pěkně z ostra. Ještě aby ne, když si v něm zahostoval Dani Filth, lídr dusk metalové veličiny Cradle of Filth. Zhruba před deseti lety by taková spolupráce byla (nejen) mým vlhkým snem, v současnosti už ale tolik nerozpálí a navozuje spíš nostalgii. Žádné velké umění, nicméně jako zábavný odpich pekelné pece funguje track skvěle. Zato „27 & Done“ coby vzpomínka na Kurta Cobaina, Jima Morrisona a další hudební velikány, které spojuje stejný věk úmrtí, hudebně vůbec nebaví. Lehce romantická „Black Orchid“ dává pocit ztotožnění a vrací album zpět do hry. Baladický cajdák „Change“ podsouvá pocit, že ten soundtrackový riff už jste někde slyšeli. Filmovou inspiraci kapela zapřít nedokáže ani tentokrát. Rytmicky nakopnutá, zábavná „Burn Witch Burn“ srší energiií a nekulhá za ní ani fajnová „Cheyenna“ oděná ve staré dobré klasice s vygradovaným kytarovým sólíčkem.

Metalový odpal „The Last House On The Left“ dává tušit, kdo na tomto songu kolaboroval. Kadence v pořadí Wednesday 13, Calico Cooper a Dani Filth sype zběsilé tempo horror punkového hitu. Vyklidnění přichází s „Death & Desire“ s otřepaným rýmem na slova fire a desire, kterému se dá je těžko ubránit. „Outsiders“ překlápí misku vah zpět k energičtějším partům. Špetka orientální esence v „Be Here Now“ působí svěže. Trochu mi ale schází ono nevyslovitelné něco, co vždycky dokáže přitáhnout pozornost. Neuchopitelná esence tajemna tentokrát chybí. Poslední naději vkládám do „Hell Has No Mercy“ a skoro je to tam! Píseň s duší. Na slzy sice nedojde, ale přece jen se trefila do černého.

Čistokrevného gotika „West End“ asi úplně nepotěší, ale pokud vám nejsou cizí občasné výhybky do metalových a hard rockových končin, pak budete maximálně spokojeni. V kontextu dosavadní tvorby jde o nejtvrdší desku The 69 Eyes, která je však citlivě vybalancovaná jemnějšími polohami, aby si na své přišli opravdu všichni. Po produkční stránce jde o brilantní počin s vymazleným zvukem a citem pro detail. Ač deska svým konceptem odkazuje ke konci světa, podává vše nesmírně zábavnou, až horror punkovou formou. Při poslechu se rozhodně nudit nebudete. Zda dokážete najít příležitost, ke které si „West End“ pustit, je už jen a jen na vás.

Hodnocení: 80%

Ať už patříte mezi skalní fanoušky, kteří helsinskou bandu sledují dlouhodobě nebo jste na jejich vlnu naskočili teprve nedávno, určitě byste neměli minout dokumentární film "30 Years Of Rock'n'Roll", který vyšel spolu s albem "West End". Film dlouhý tak akorát na mísu popcornu a dvě desperada přináší shrnutí historie kapely od "garážových" počátků v roce 1989 a první úspěchy v Hollywoodu, přes přerod v gotickou veličinu až po současnou vyzrálost. Frontman Jyrki69 mimo jiné zavede diváka k branám vůbec první zkušebny v nitru Helsinek a pak dál na hřbitov, kde Ville Valo coby duch Jima Morrisona exhiboval v klipu k singlu "Wasting The Dawn".

Bubeník Jussi69, kytaristé Timo-Timo a Bazie spolu s basákem Archziem prozradí okolnosti nahrávání jednotlivých alb a navrch přidají pár vtipných historek. Samozřejmě nesmí chybět ani neodmyslitelný šestý člen v pozadí, producent a klávesista Johnny Lee Michaels, který stojí právě za inklinací kapely ke gotickému stylu. Klidný, klasicky dokumentární střih filmu přináší, kromě kapely samotné celou řadu hostů, od Daniho Filtha, který zde vzpomíná na své první setkání s Jyrkim kdysi dávno v Helsinkách, přes producenta Matta Hydea až po Briana Perea, hlavu Cleopatra Records a mnohé další. Finofilové zajásají nad jazykovou pestrostí. Ve filmu zní prvotně angličtina, ale mnoho výpovědí je i ve finštině. Tyto části jsou pak opatřeny anglickými titulky.
Celkově jde o nečekaně seriozní vhled do historie kapely, která by mohla být synonymem stálosti a nesmrtelnosti.

Pohled martti

The 69 Eyes slaví 30 let na scéně, a jelikož jistě není nikdo, kdo by o nich alespoň neslyšel, představování kapely by bylo taháním dříví do lesa. Na úvod tak snad jen drobnou poznámku, že i když nic kromě muziky samotné standardně nehodnotím, tak musím uznat, že kvalita klipů má u 69 Eyes vzestupnou tendenci. Mají drajv a už to prostě nevypadá tak, že bych to zvládl udělat třeba i já za pár šupů někde v pronajaté garáži. Co se však mnou velmi očekávaného alba týká, tak ty balónky na bookletu, to je slabota, pánové.

Hosty se to na aktuální desce „očí“ jen hemžilo a poprvé s nimi máme tu čest hned v úvodní „Two Horns Up“. Jde bezpochyby o reminiscenci na hardrockové začátky kapely – říkal jsem si, co to Jyrki nasadil ve druhé sloce za zajímavou, cool polohu hlasu, a hle – on to je skrček Dani Filth od „Kredlů“. K této kapele nechovám nic jiného než totální despekt, ale musím uznat, že song má super grády a ani se nedivím, že slouží jako otvírák k aktuálnímu turné se zastávkou 9. listopadu i v Praze.
„27 and Done“ opěvuje Cobaina a Hendrixe, rockery, kteří to zabalili až příliš brzo a zároveň oslavuje samotnou kapelu, která tu káru táhne víc let, něž kolika se právě v úvodu zmiňovaní interpreti dožili. Jyrkiho ansámbl opět potvrzuje, jak u nich totálně platí, že v jednoduchosti je síla, i když slyšet padesátiletého chlápka zpívat „Let’s all die young“ je trochu…zvláštní. Na stejné vlně se nese i následná „Black Orchid“, i když máte pocit, že to všechno jste už od nich slyšeli, zlobit se na ně prostě nemůžete. Zajímavé je, jak od úvodního songu deska postupně ubírá plyn, ale jak známo, všechno se děje z nějakého důvodu – a tím důvodem může být třeba „změna“.

Kdo by to byl býval čekal, že vrcholem alba bude ploužák – ano, je to tak, podobně jako v případě „Hunger“ z alba „Back in Blood“ (která taky začíná klavírem!) zde ještě výrazněji ční nade všemi právě „Change“. Nemá totiž „soupeře“ v podobě takových „Lips of Blood“ nebo „Night Watch“. Nádherně procítěné, Jyrki ve své nejlepší (tedy co nejhlubší) poloze, nástroje se jen mihotají v pozadí. Pamětníkům se možná vybaví i např. „Sister of Charity“. Geniální.
A jde se upalovat čarodějnice aneb „Burn Witch Burn“. Po předchozím zasnění se kapela zase láká na parket a na svižnou jízdu, přičemž deska příjemně plyne dál i v následující skladbě „Cheyenna“ o indiánské motorkářce.

„Last House on the Left“ už jde kvalitativně dolů, jelikož je extrémně převokálovaná (kromě Daniho ještě Duke of Spook z Wednesday 13 a dcera Alice Coopera), což se vší silou snaží zachránit snad až trochu přeslazená „Death and Desire“. Další dva songy jen podtrhují fakt, že druhá půlka alba je očividně slabší, a pozornost se tak upíná k tomu, co přinese poměrně dlouhé outro. „Hell Has No Mercy“ je velmi zvláštní song: je songem na rozloučenou, životní bilancí s vědomím, že pro každého z nás si zubatá jednou přijde. „Tříakordový“ track, který jsem původně ani nedoposlouchal, má však velmi zajímavou, bluesově melancholickou linku, na což ale člověk musí mít tu správnou náladu, takovou tu podzimní – však víte.

A něco na závěr? Jsem na rozpacích. Rozhodně se v podobě „West End“ nejedná o průšvih, jaký se kapele povedl albem „Angels“. Vlastně je to docela dobré řemeslo. A možná v tom je právě ten problém. Že je to řemeslo – sázka na jistotu, která zaručí dobré (nebo alespoň ucházející) prodeje. Desce jako celku podle mě chybí duše. Jako by se v určitých skladbách a pasážích zkoušela prodrat na povrch, ale nakonec pod ním zůstala uvězněna. Nezbývá tedy než se těšit na koncert 9. 11. v MeetFactory s očekáváním především dřívějších poctivých 69 Eyes.

Hodnocení: 75% (z důvodu těžké nostalgie)