Trilogie Magických nocí trubadúrů byla završena a my jsme byli při tom.
Před dvěma lety jsem z Kralup nad Vltavou odjížděl se smíšenými pocity. Na jednu stranu si člověk cení obětavosti a nadšení organizátorů, na stranu druhou lituje místy nedotaženou finální podobu. I tak bylo na třetím ročníku Magické noci trubadúrů několik lákadel, které nakonec rozhodly o tom, že jsem na místo činu, tedy do místního kulturního domu KaSS Vltava, vyrazil znovu.
Kvůli péči o "dobrdlaka", který naši osádku čekal v Praze, jsem tentokrát nemohl absolvovat celý (možná až příliš) opulentní program. Dle slov některých známých stála za to hlavně divadelní představení a zajímavá debata s bratry Štěpánovými, která byla vedena v přátelském duchu a příjemné atmosféře. Moje rozporuplné pocity se jako deja vu vrátily už při průchodu jakousi vstupní bránou, posprejovanou nápisy HNF, GOTH atd. Dobrý nápad však srazilo právě rozpačité provedení a jak se zdá, je to pro tenhle večírek poměrně symbolické.
Hned zkraje je však třeba vyzdvihnout výběr zahraničního hosta. I když nejsem nějaký velký fanoušek studiovek polských Deathcamp Project, živě byl jejich set skvělý. Povedl se bezchybný zvuk a bylo znát, že je kapela v laufu a živé hraní si užívá s velkým nadhledem. Void navíc nejspíš i díky hraní s undertheskin získává za mikrofonem na jistotě a jeho projev se mi moc zamlouval. Nemohla chybět hitovka „Fuckin´ Deathrock“, ale mým osobním vítězem se pro tentokrát stala vyloženě koncertní skladba „Too Late“. Poláci posunuli rázem dojem z akce o stupeň výš a rozhodně měli hrát před „Třináctkou“.
Právě hudba tuzemské legendy sloužila jako kulisa k tanečnímu vystoupení, které pod obřím měsícem publiku předvedl soubor sympatických děvčat. Je hrozně jednoduché, aby se podobné číslo zvrhlo v trapas, ale to se v tomhle případě nestalo a je třeba krom pohybových schopností ocenit třeba zdařile zahrané grimasy strachu ve tvářích i těch nejmenších nebo závěrečné vytí. Hezká práce.
Bratrstvo Luny, jakožto hostitel, mi už takovou radost neudělalo. Jejich na můj vkus až příliš teatrální a poněkud nesourodé tvorbě jsem nikdy na chuť nepřišel, ale i tak musím říct, že mě posledně jejich koncert před domácím obecenstvem docela pozitivně překvapil. To se tentokrát nestalo, a ač se muzikanti, Satyr, Pierot i tanečnice mohli přetrhnout, celkově show postrádala na lehkosti, se kterou se představili třeba zmínění Poláci.
Po chvíli jsem se přistihl, že jen čekám, kdo na scénu přijde v příštím songu, aniž bych vnímal, co vlastně zrovna kluci hrají. Stejně jako dříve hrající Carpatia Castle i Bratrstvo křtilo nové CD a tentokrát se role jeho kmotra ujal nesmělý, ale o to roztomilejší, Pavel Štěpán. Je určitě dobře, když se snaží kapela na pódiu lidi bavit a zpestřovat svou hudební produkci, ale někdy zkátka platí, že míň je víc.
Náladu jsem si napravil místním guláškem, který byl opět vynikající a výstavou fotografií Urbex teamu. Říkal jsem si, jestli by nebylo lepší využít horní prostory kulturáku k nějaké DJské párty, ale čert ví, zda by to bylo technicky možné. Jako debatní kuřárna však posloužily taky dobře.
Rád bych napsal, že po Bratrstvu hrálo XIII. století. Ale on hodinu nehrál nikdo. Petr evidentně nebyl spokojený se zvukem a což o to, neremcal bych – technické trable jsou technické trable a ty se zkrátka dějí. Horší bylo, že lid ztrácel trpělivost a trousil se pomalu do svých domovů a tak na hlavní hvězdu, která začala v jednu ráno, zůstala sotva polovina sálu.
Aby toho nebylo málo, po postupném nástupu všech členů kapely dorazil i sám frontman, jenže když hrábl do strun, nestalo se vůbec nic. A tak se začínalo znova. Tohle se opravdu nepovedlo, ale i když zvuk nebyl nejlepší a musel se ladit ještě během „Kabarette Voltaire“, nakonec se vše podařilo uvést do funkčního stavu. Hodně prostoru dostala aktuální deska „Intacto“, ale hlavním tahákem byl samozřejmě „Transylvanian Werewolf“. Toho podpořily housle a cello a výsledek stál za to a byl lékem na ty okolní nešvary a odměnou všem srdcařům, kteří vytrvali.
Nakonec i třetí Magická noc skončila v červených číslech, ale otázkou je, zda se po její předchůdkyni dalo při podobném modelu čekat něco jiného. Pravdou je, že se jedná o akci pro poměrně specifické publikum a s trochou větší mírou dramaturgické invence by se asi opravdu dalo mluvit o něčem výjimečném. Takhle pro mne kralupská noc zůstala sic příjemným večerem, leč naneštěstí několik lahůdek utopila v přílišném množství omáčky bez výraznější chuti a vůně. Jestli bude opravdu poslední ukáže teprve čas.
Další fotografie od Tomáše Vrkoče najdete v naší fotogalerii.
Komentáře
Moc pěkně shrnuto, bohužel mi nezbývá, než souhlasit :) S dovolením se podělím o pár svých postřehů.
Byla to má první akce v tomto duchu, takže to pro mě jistě byl nezapomenutelný a zajímavý zážitek a nemůžu říct, že jsem zklamaná, i když jsem asi čekala trochu něco jiného.
Co mě zarazilo nejvíc, časový harmonogram akce jsme se dozvěděli až na místě. Neměla jsem tušení, jak to bude probíhat a facebook tvrdil, že konec bude v jednu ráno, takže začátkem koncertu XIII. století v 0.30 jsem byla velmi nemile překvapena a na poslední chvíli jsme museli dělat změny v plánech na odjezd, abychom si to nemuseli nechat ujít.
Na Výsměch? jsme dorazili pozdě a v sále bylo na mě docela mrtvo, tak jsem zbytek jejich koncertu strávila prozkoumáváním budovy. Výstava se mi líbila, i když jsem jako nekuřačka nebyla nadšená jejím umístěním, ale dalo se to vydržet.
Divadelní představení bylo rozhodně zajímavé, i když některé části byly na můj vkus moc zdlouhavé a stále opakující se hudba mi brzy začala lézt na nervy, ale to je asi otázka vkusu. Rozhodně chválím nápad, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se vlastně děje, ale když se tak stalo, dost jsem se bavila. Za ten večer to rozhodně bylo příjemné zpestření.
Koncert skupiny Carpatia Castle mě moc bavil. Po hudební stránce nemůžu hodnotit, ale show měli výbornou. Potěšil mě způsob, jakým pojali křest nové desky Černé století a že jsem si mohla odnést její promo CD.
Deathcamp Project mě velmi příjemně překvapili a jejich koncert jsem si užila asi nejvíc, i když mě před tím příliš nezaujali.
Na taneční vystoupení jsem byla hodně zvědavá a musím přiznat, že dost skeptická… Neuměla jsem si představit, co by se na písničky XIII. století dalo tancovat. Děvčata ale překvapila, byla jsem nadšená a vystoupení ve mně zanechalo hodně silné dojmy. Rozhodně mě to dostalo do správné nálady na koncert Třináctky, na který jsem si ale musela ještě hodně dlouho počkat…
Koncert Bratrstva Luny jsme skoro celý vynechali, přišli jsme na posledních pár písniček. To nebudu hodnotit, není to úplně můj šálek čaje.
Chvíli po tom, co skončili, jsme se už přesunuli do přední části sálu, abychom měli jistotu dobrých míst… Ta jsme sice urvali, ale za tu cenu bych si to možná raději užívala někde v relativním klidu z povzdálí. Okolo nás byly rvačky, pořád se někdo někam strkal a nebylo to příjemné. Navíc jsme nečekali, že tam budeme stát skoro hodinu a půl, takže nejen že mi pití došlo a celý koncert jsem měla sucho v krku (protože jsem měla strach, že když se hnu z místa, budu ušlapána a nedělala jsem si naděje, že mám šanci na to dostat se pak zpět), ale ještě před začátkem se mi povedlo skoro vystřízlivět, čehož teď docela lituji – hádky a strkanice bych jinak asi brala v mnohem větším klidu.
Atmosféra v sále houstla. Dokud jen probíhala zvuková zkouška, dalo se to snést a pochopit. Jenže po ní jsme čekali ještě chvíli, která se mi zdála nekonečná. Když pak hned na začátku nastaly další komplikace, měla jsem chuť sebrat se a odejít. I sám Petr Štěpán vypadal dost nervózně. Naštěstí to podruhé tak dlouho netrvalo a jak začaly znít první tóny, většina těch nepříjemných pocitů ze mě spadla. Přiznám se, chvíli jsem pak ještě měla strach, když ke konci koncertu praskla Petrovi struna u kytary, že se to bude opakovat, naštěstí to přešel.
Werewolf mě ale dostal, byl to skvělý zážitek. Pro mě teprve tehdy nastal ten okamžik, kdy jsem si řekla „Dobrý, stálo za to sem jet“. Asi za to může hlavně to vědomí, že to bylo něco neopakovatelného.
Koncert skončil před třetí ráno, na můj vkus hodně pozdě a rozhodně o dvě hodiny později, než s čím jsem úplně původně počítala. Pro příště už raději nevěřit informacím na facebooku.
Co rozhodně musím vyzdvihnout, jsou noviny Trubadúr. Je to skvělý nápad a i provedení se povedlo, oceňuji, že byly rozdávány zadarmo.
A další věc, která mě příjemně překvapila: účinkující normálně chodili mezi publikem. Jednou jsem si náhodou všimla, že stojím asi metr od Petra Štěpána, a člen Deathcamp Project se na mě v předsálí jen tak usmál a pozdravil mě. Z velkých festivalů na to vůbec nejsem zvyklá, tam by muzikanti byli ušlapáni a umláceni.
Celkově vzato… Z propagace, rozhovorů a toho všeho jsem měla představu o jinak vyřešené akci a o jiné celkové atmosféře. Ale vracela jsem se s příjemnými dojmy, i když si myslím, že na akci bylo hodně co vylepšovat. Jsem zvědavá, jak to bude další roky – rozhodně bych i přes to všechno jela znovu.
(Mimochodem, doporučuji něco udělat se zalamováním textu v komentářích, přidalo by to na jejich přehlednosti a věřím, že i na čtenosti :) půl hodiny jsem se snažila přidat tam ty mezery, ale ze strany uživatele na to bohužel mé programátorské schopnosti nestačí...)
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.