Moc pěkně shrnuto, bohužel mi nezbývá, než souhlasit :) S dovolením se podělím o pár svých postřehů.
Byla to má první akce v tomto duchu, takže to pro mě jistě byl nezapomenutelný a zajímavý zážitek a nemůžu říct, že jsem zklamaná, i když jsem asi čekala trochu něco jiného.
Co mě zarazilo nejvíc, časový harmonogram akce jsme se dozvěděli až na místě. Neměla jsem tušení, jak to bude probíhat a facebook tvrdil, že konec bude v jednu ráno, takže začátkem koncertu XIII. století v 0.30 jsem byla velmi nemile překvapena a na poslední chvíli jsme museli dělat změny v plánech na odjezd, abychom si to nemuseli nechat ujít.
Na Výsměch? jsme dorazili pozdě a v sále bylo na mě docela mrtvo, tak jsem zbytek jejich koncertu strávila prozkoumáváním budovy. Výstava se mi líbila, i když jsem jako nekuřačka nebyla nadšená jejím umístěním, ale dalo se to vydržet.
Divadelní představení bylo rozhodně zajímavé, i když některé části byly na můj vkus moc zdlouhavé a stále opakující se hudba mi brzy začala lézt na nervy, ale to je asi otázka vkusu. Rozhodně chválím nápad, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se vlastně děje, ale když se tak stalo, dost jsem se bavila. Za ten večer to rozhodně bylo příjemné zpestření.
Koncert skupiny Carpatia Castle mě moc bavil. Po hudební stránce nemůžu hodnotit, ale show měli výbornou. Potěšil mě způsob, jakým pojali křest nové desky Černé století a že jsem si mohla odnést její promo CD.
Deathcamp Project mě velmi příjemně překvapili a jejich koncert jsem si užila asi nejvíc, i když mě před tím příliš nezaujali.
Na taneční vystoupení jsem byla hodně zvědavá a musím přiznat, že dost skeptická… Neuměla jsem si představit, co by se na písničky XIII. století dalo tancovat. Děvčata ale překvapila, byla jsem nadšená a vystoupení ve mně zanechalo hodně silné dojmy. Rozhodně mě to dostalo do správné nálady na koncert Třináctky, na který jsem si ale musela ještě hodně dlouho počkat…
Koncert Bratrstva Luny jsme skoro celý vynechali, přišli jsme na posledních pár písniček. To nebudu hodnotit, není to úplně můj šálek čaje.
Chvíli po tom, co skončili, jsme se už přesunuli do přední části sálu, abychom měli jistotu dobrých míst… Ta jsme sice urvali, ale za tu cenu bych si to možná raději užívala někde v relativním klidu z povzdálí. Okolo nás byly rvačky, pořád se někdo někam strkal a nebylo to příjemné. Navíc jsme nečekali, že tam budeme stát skoro hodinu a půl, takže nejen že mi pití došlo a celý koncert jsem měla sucho v krku (protože jsem měla strach, že když se hnu z místa, budu ušlapána a nedělala jsem si naděje, že mám šanci na to dostat se pak zpět), ale ještě před začátkem se mi povedlo skoro vystřízlivět, čehož teď docela lituji – hádky a strkanice bych jinak asi brala v mnohem větším klidu.
Atmosféra v sále houstla. Dokud jen probíhala zvuková zkouška, dalo se to snést a pochopit. Jenže po ní jsme čekali ještě chvíli, která se mi zdála nekonečná. Když pak hned na začátku nastaly další komplikace, měla jsem chuť sebrat se a odejít. I sám Petr Štěpán vypadal dost nervózně. Naštěstí to podruhé tak dlouho netrvalo a jak začaly znít první tóny, většina těch nepříjemných pocitů ze mě spadla. Přiznám se, chvíli jsem pak ještě měla strach, když ke konci koncertu praskla Petrovi struna u kytary, že se to bude opakovat, naštěstí to přešel.
Werewolf mě ale dostal, byl to skvělý zážitek. Pro mě teprve tehdy nastal ten okamžik, kdy jsem si řekla „Dobrý, stálo za to sem jet“. Asi za to může hlavně to vědomí, že to bylo něco neopakovatelného.
Koncert skončil před třetí ráno, na můj vkus hodně pozdě a rozhodně o dvě hodiny později, než s čím jsem úplně původně počítala. Pro příště už raději nevěřit informacím na facebooku.
Co rozhodně musím vyzdvihnout, jsou noviny Trubadúr. Je to skvělý nápad a i provedení se povedlo, oceňuji, že byly rozdávány zadarmo.
A další věc, která mě příjemně překvapila: účinkující normálně chodili mezi publikem. Jednou jsem si náhodou všimla, že stojím asi metr od Petra Štěpána, a člen Deathcamp Project se na mě v předsálí jen tak usmál a pozdravil mě. Z velkých festivalů na to vůbec nejsem zvyklá, tam by muzikanti byli ušlapáni a umláceni.
Celkově vzato… Z propagace, rozhovorů a toho všeho jsem měla představu o jinak vyřešené akci a o jiné celkové atmosféře. Ale vracela jsem se s příjemnými dojmy, i když si myslím, že na akci bylo hodně co vylepšovat. Jsem zvědavá, jak to bude další roky – rozhodně bych i přes to všechno jela znovu.
(Mimochodem, doporučuji něco udělat se zalamováním textu v komentářích, přidalo by to na jejich přehlednosti a věřím, že i na čtenosti :) půl hodiny jsem se snažila přidat tam ty mezery, ale ze strany uživatele na to bohužel mé programátorské schopnosti nestačí...)
Moc pěkně shrnuto, bohužel mi nezbývá, než souhlasit :) S dovolením se podělím o pár svých postřehů.
Byla to má první akce v tomto duchu, takže to pro mě jistě byl nezapomenutelný a zajímavý zážitek a nemůžu říct, že jsem zklamaná, i když jsem asi čekala trochu něco jiného.
Co mě zarazilo nejvíc, časový harmonogram akce jsme se dozvěděli až na místě. Neměla jsem tušení, jak to bude probíhat a facebook tvrdil, že konec bude v jednu ráno, takže začátkem koncertu XIII. století v 0.30 jsem byla velmi nemile překvapena a na poslední chvíli jsme museli dělat změny v plánech na odjezd, abychom si to nemuseli nechat ujít.
Na Výsměch? jsme dorazili pozdě a v sále bylo na mě docela mrtvo, tak jsem zbytek jejich koncertu strávila prozkoumáváním budovy. Výstava se mi líbila, i když jsem jako nekuřačka nebyla nadšená jejím umístěním, ale dalo se to vydržet.
Divadelní představení bylo rozhodně zajímavé, i když některé části byly na můj vkus moc zdlouhavé a stále opakující se hudba mi brzy začala lézt na nervy, ale to je asi otázka vkusu. Rozhodně chválím nápad, chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se vlastně děje, ale když se tak stalo, dost jsem se bavila. Za ten večer to rozhodně bylo příjemné zpestření.
Koncert skupiny Carpatia Castle mě moc bavil. Po hudební stránce nemůžu hodnotit, ale show měli výbornou. Potěšil mě způsob, jakým pojali křest nové desky Černé století a že jsem si mohla odnést její promo CD.
Deathcamp Project mě velmi příjemně překvapili a jejich koncert jsem si užila asi nejvíc, i když mě před tím příliš nezaujali.
Na taneční vystoupení jsem byla hodně zvědavá a musím přiznat, že dost skeptická… Neuměla jsem si představit, co by se na písničky XIII. století dalo tancovat. Děvčata ale překvapila, byla jsem nadšená a vystoupení ve mně zanechalo hodně silné dojmy. Rozhodně mě to dostalo do správné nálady na koncert Třináctky, na který jsem si ale musela ještě hodně dlouho počkat…
Koncert Bratrstva Luny jsme skoro celý vynechali, přišli jsme na posledních pár písniček. To nebudu hodnotit, není to úplně můj šálek čaje.
Chvíli po tom, co skončili, jsme se už přesunuli do přední části sálu, abychom měli jistotu dobrých míst… Ta jsme sice urvali, ale za tu cenu bych si to možná raději užívala někde v relativním klidu z povzdálí. Okolo nás byly rvačky, pořád se někdo někam strkal a nebylo to příjemné. Navíc jsme nečekali, že tam budeme stát skoro hodinu a půl, takže nejen že mi pití došlo a celý koncert jsem měla sucho v krku (protože jsem měla strach, že když se hnu z místa, budu ušlapána a nedělala jsem si naděje, že mám šanci na to dostat se pak zpět), ale ještě před začátkem se mi povedlo skoro vystřízlivět, čehož teď docela lituji – hádky a strkanice bych jinak asi brala v mnohem větším klidu.
Atmosféra v sále houstla. Dokud jen probíhala zvuková zkouška, dalo se to snést a pochopit. Jenže po ní jsme čekali ještě chvíli, která se mi zdála nekonečná. Když pak hned na začátku nastaly další komplikace, měla jsem chuť sebrat se a odejít. I sám Petr Štěpán vypadal dost nervózně. Naštěstí to podruhé tak dlouho netrvalo a jak začaly znít první tóny, většina těch nepříjemných pocitů ze mě spadla. Přiznám se, chvíli jsem pak ještě měla strach, když ke konci koncertu praskla Petrovi struna u kytary, že se to bude opakovat, naštěstí to přešel.
Werewolf mě ale dostal, byl to skvělý zážitek. Pro mě teprve tehdy nastal ten okamžik, kdy jsem si řekla „Dobrý, stálo za to sem jet“. Asi za to může hlavně to vědomí, že to bylo něco neopakovatelného.
Koncert skončil před třetí ráno, na můj vkus hodně pozdě a rozhodně o dvě hodiny později, než s čím jsem úplně původně počítala. Pro příště už raději nevěřit informacím na facebooku.
Co rozhodně musím vyzdvihnout, jsou noviny Trubadúr. Je to skvělý nápad a i provedení se povedlo, oceňuji, že byly rozdávány zadarmo.
A další věc, která mě příjemně překvapila: účinkující normálně chodili mezi publikem. Jednou jsem si náhodou všimla, že stojím asi metr od Petra Štěpána, a člen Deathcamp Project se na mě v předsálí jen tak usmál a pozdravil mě. Z velkých festivalů na to vůbec nejsem zvyklá, tam by muzikanti byli ušlapáni a umláceni.
Celkově vzato… Z propagace, rozhovorů a toho všeho jsem měla představu o jinak vyřešené akci a o jiné celkové atmosféře. Ale vracela jsem se s příjemnými dojmy, i když si myslím, že na akci bylo hodně co vylepšovat. Jsem zvědavá, jak to bude další roky – rozhodně bych i přes to všechno jela znovu.
(Mimochodem, doporučuji něco udělat se zalamováním textu v komentářích, přidalo by to na jejich přehlednosti a věřím, že i na čtenosti :) půl hodiny jsem se snažila přidat tam ty mezery, ale ze strany uživatele na to bohužel mé programátorské schopnosti nestačí...)