Druhý pohled na uplynulý EBM víkend, tentokrát ohlédnutí za nedělním koncertem v Paláci Akropolis.
Pokud se vypravíte na koncert kapely, která byla vaším idolem v období dětství/dospívání, provázela vaše středoškolská léta, a pak se vám na dlouhé roky vytratila z užšího záběru, nejspíš si kladete dvě zásadní otázky:
1. Bude mne to ještě po těch letech zajímat, oslovovat, vyvolávat podobné pocity jako tehdy?
2. Mají na to ještě – nebudou karikaturou sebe sama?
Co když si tedy jdu jenom „odfajfkovat“ legendu (dokud je možnost ji vůbec vidět), se kterou jsem zatím neměl tu čest naživo, ale dnes už je dávno za zenitem… I takové myšlenky mi běhaly hlavou před vystoupením belgických nestorů electronic body music Front 242. Po 80minutové show ovšem bylo jasno. Odpověď na obě výše položené otázky zní „ano“: Stále dokáží svou sugestivní muzikou zapůsobit a oslovit. A pořád na to mají – i coby (neuvěřitelní) šedesátníci!
Tvrdá/temná elektronická scéna jako celek ostatně v posledních letech prožívá velký comeback a koncerty stylotvorných otců-zakladatelů, kteří si užili období své největší slávy na přelomu 80. a 90. let, se to jen hemží. Nemluvě o kapelách o generaci až dvě mladších, jež na ně navazují. Uspořádat takovou lehce nostalgickou EBM show se tak rovná téměř sázce na jistotu. Není výjimkou, že se pro velký zájem publika uskuteční rovnou dvojkoncert – nedávno si takového „dabla“ hned dvakrát vyzkoušeli The Young Gods, nyní tedy opanovali na oba víkendové večery pražskou Akropolis Front 242. Sympatické navíc je, že si takové akce stále drží klubovou atmosféru a proporce, a nekonají se v žádných ratejnách pro tisíce lidí.
Zajímavostí lednového dvojkoncertu byli také dva odlišní předskokané – pro každý den jeden. Zatímco o sobotním večeru padla volba na přeci jen o chlup mladší brněnské Depressive Disorder, v neděli se rozehřátí podia ujali relativně nedávno reaktivovaní tuzemští veteráni Gun Dreams v čele s nestárnoucím Miroslavem Papežem (který v mezičase stačil udělat kariéru s The Nihilists). Retro linka večera je tedy kompletní – i kazeta s „Totemem“ rotovala v mém walkmanu v první půli 90. let… Z těch asi tří vět, co Mirek za celou dobu pronesl, vyplynulo, že pachatel se vrací na místo činu po čtvrtstoletí. Pěkný set, délkou tak akorát, znovu ukazující, že v porevolučních letech tu vyrostlo pár jmen, jež se staly důstojnou odpovědí na západoevropskou a zámořskou vlnu obdobných kapel. A minimálně u tří kousků, v lehce inovovaném zvukovém kabátu, jsem měl pocit, že GD i dnes dovedou uhodit hřebík na hlavičku, a rozhodně nejsou jen revivalem sebe sama.
V podstatě totéž se dá říci a dvakrát podtrhnout také u hlavních hvězd večera. Ty na sebe nenechávají příliš dlouho čekat a po půl deváté se tahle belgická mašina rozjíždí rovnou z nuly na sto, žádná zahřívací kolečka. Od začátku na sebe samozřejmě strhává pozornost dvojice frontmanů – svým projevem, pohybem, charismatem. Výborně se doplňují: rtuťovitější, pohybově nadaný Jonckheere (hodina a půl jeho specifického go-go dancingu v jeho věku – všechna čest!) a přeci jen introvertnější De Meyer. První jmenovaný se znělým vokálem padlého anděla, druhý ponuře deklamující hlasem lehce přiškrceného pekelného kyborga. Den a noc, bílá a černá, ale povětšinou dva odstíny černé – tmavý a tmavší. Zezadu jištěni od mašinek Codenysem (ke kterému si jeden či druhý frontman občas odskočí odpočinout za druhé klávesy) a již stálým koncertním bubeníkem Timem Krokerem. Že je tenhle cirkus umocněný skvělým světelným parkem a stroboskopy, asi netřeba zdůrazňovat. Stejně tak samozřejmou součástí je výborná cyberpunková velkoplošná projekce, které dává vyniknout vysoký strop stage v Akropolis. A do třetice – výtečný zvukový design je už snad poznávacím znamením tohoto prostoru.
První vrchol pro mne přichází s „Quite Unusual“, atmosférickou záležitostí dávající vzpomenout na osmdesátkový darkwave. Podobně sugestivní a snad ještě více hypnotizující je i „Together“, snad jediný pozdnější kousek v setlistu, lehce evokující NIN. Jako dokonalý kontrast potom působí taneční dupáky jako „Im Rhythmus Bleiben“ či „Body to Body“ (… aneb „Cvičme v rytme“). Jedno bez druhého by nefungovalo tak dobře, ale Front 242 v prostřídání jednotlivých poloh osvědčili cit pro dramaturgii a gradaci koncertního setu (ono je také po těch čtyřech dekádách z čeho vybírat). Starší kousky dostaly nová šťavnatější aranžmá, mnohovrstevnatější, často doslova zvukové brnění. Přesto je stále v základu cítit onu kontinuitu – že kapela přebírala štafetový kolík od Kraftwerk a později i Depeche Mode, aby ho na začátku 90. let pro změnu předala nastupující generaci v čele s Prodigy a Uunderworld (a mezitím samozřejmě byla hybatelem dekádu trvajícího a rostoucího hnutí EBM/industrial/darkwave).
Koncert se blíží ke svému finále. Nesmějí chybět vypalovačky, na které všichni čekají: „Headhunter“ s ikonickým refrénem (a vzpomínkou na neméně ikonický Corbijnův černobílý surreálný videoklip s obřími vejci) nebo „Welcome to the Paradise“. Za mne ovšem palec nahoru za „Happiness“, která naznačovala, že ve své době už byli Front 242 jednou nohou i v rave music, respektive ji předznamenali. A býval bych se nezlobil, kdyby se toho z alba „05:22:09:12 Off“ (věrného to průvodce a soundtracku mých gymnaziálních velkých přestávek) vešlo do playlistu víc, třeba některá verze „Animal“ (a ještě lépe kdyby odněkud z kufříku vyskočila Kristin Kowalski a odzpívala si naživo své tehdejší party, ale to ponechme v rovině dětských tužeb).
Deset minut před desátou je vymalováno. Je jasné, že Front 242 nejen nepatří do starého železa, ale pořád se mohou směle řadit k těm kdo vedou a určují tón. Jasně, úhel pohledu se trochu mění: Zatímco kdysi to bylo to „nejvíc“ futuristické a pokrokové v hudbě, co jsem si dovedl představit, dnes už pro mne v jejich muzice převažuje spíš závan retra a nostalgie, podobně jako při poslechu starých hardrockových klasik. Přesto je tenhle drsný elektronický old school překvapivě něčím stále živý a živostaschopný, i když by se mohlo na první dojem zdát, že žijí hlavně z dávné slávy (od poslední řadovky už je to bratru 17 let). Jejich hardware a software se však úspěšně aktualizoval i dvacet let po začátku nového milénia a naživo nemají problém strhnout masy. Podobně jako generační souputníci Laibach nebo The Young Gods stále dokáží nabídnout sugestivní spektákl pro všechny smysly a svým způsobem zrají jako víno.
Teď už tedy jenom ten nový materiál, o jehož přípravě se kapela delší dobu opatrně vyjadřuje, ale jaký je skutečný stav věci, ví Bůh (a snad aspoň i Codenys…). Tak snad z toho nebude čekání na Godota…
P. S.: Známkou toho, že původně velmi uzavřená subkultura má v kapelách jako Front 242 přesah mimo své hranice, je i zájem mainstreamových médií (ČT, Prima, iDNES) o reportáže z koncertu. A ač to možná u některých ortodoxních fans vzbudilo jisté kontroverze a výsledné pojetí nemuselo být vždy nejšťastnější, za sebe říkám – jen houšť možnostem propagovat „jiné“ kulturní proudy navenek. Koneckonců, stačil i jen letmý pohled na skladbu publika, aby bylo zřejmé, že tohle není úzce zaměřená akce pro nějaký okultní kroužek zasvěcenců, nýbrž že zavzpomínat přišla i řada „obyčejných“ lidí, jejichž adolescenci a kulturní zrání provázela třeba právě tahle lehce podvratná elektronická alternativa.
Komentáře
Já bych si taky přál, aby Fronti hráli víc věcí z trojice alb z roku 93, ale skoro to vypadá, jako by se dodnes k týhle části svý tvorby moc nehlásili (po tom, jaká se ně v tý době snesla kritika od mnoha fans a médií). Běžně dají jen Happiness, který mi nikdy nepřipadalo jako kdovíjaká pecka oproti ostatním perlám na těch albech, dřív bylo občas slyšet Religion, Crapage a pak před dvaceti lety při Reboot tour ještě Melt v příšerný rapovací aranži bez těch samlovaných vokálů. Ani setlist Live Code z roku 94 nevypadá úplně jako turné k aktuálním albům. Kdybych měl někdy příležitost, tak by mně docela zajímal názor kapely na tuto etapu jejich kariéry. Ono ani na párty se mase lidí tolik nezavděčíš, když zahraješ něco z Fuck Up Evil nebo Evil Off ve srovnání se staršíma trackama.
Zato Together hrají na koncertech už asi od roku 2006 a postupem času se z toho stala nejlepší příležitost, kdy si skočit na bar pro nový pivo. Pulse je jediný album, který jsem si nikdy nekoupil a kdyby neexistovalo, tak si toho moc lidí nevšimne (výjimkám čest)...
Koncerty byli výborný.Co bych rád slyšel živě tak Until Death s Fron by Front.První pecka od 242 kterou jsem slyšel a absolutně mě ohromila. Druhý track bych někdy chtěl živě z Off a to Serial Killers Dont Kill Their Boyfriend nebo Girlfriend.Má či mají neuvěřitelnou sílu.
Jinak sem si v Akropoli všiml inzerátu že někdo shání MC Front242-Tyrrany for You.Mám ho.Já naopak sháním MC Shalom-Brány Vzkazů. Nedělám si legraci,opravdu.
Sorry za chyby.Např.Front by Front. Ještě k mainstreemovám médiím.Taky je nemusím,obvlášt ČT,tam mám odhlášené konc.poplatky.ČT Hnůj platit nehodlám,ale k věci.Na jednu stranu je dobře že tzv.menšinová hudba je občas byt jen na chvilku prezentována v těchto médiích.I kdyby to zaujalo třeba pouze 3 možné nové fans v republice,byl by to uspěch.Ebm si zaslouží propagaci.Dost lidí tenhle styl nezná,a věřím že by se našlo ještě více fans,kdyby propagace Ebm byla větší.Ale ta větší u nás nebude,tak můžem být rádi za občasné střípky.Už propagace co byla a udájně má být v uterý 21.1.na ČT Art 20.20 je velký uspěch.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.