Report z "Temného MDŽ" – Tying Tiffany a Hieros Gamos

×

Chybová zpráva

Komentář, na který odpovídáte, neexistuje.

tyingtiffanylive_sI když to může znít začátkem března možná trochu přehnaně, mnoho návštěvníků, kteří v pátek 8. března zavítali do Chapeau Rouge, označilo už teď vystoupení italské Tying Tiffany za "koncert roku". Proč, to se dozvíte v reportáži, kterou pro nás napsal Demi Mortuus. Děkujeme!





 

Tying Tiffany, Hieros Gamos
Chapeau Rouge, Praha, 8.3.2013

Koncerty jsou různé. Někdy jde člověk jen tak ze zvědavosti. Jindy se těší, protože ví o kvalitách vystupujících a tím pádem je víceméně zaručen příjemný večer. Někdy zase může jít jen o čistě společenskou záležitost. Budou tam kamarádi, panáky, ženský... No a pak jsou koncerty srdcovek. Každý má nějakou tu svou léčitelskou či nakopávací slabost, kterou poslouchá, když se mu jinak zrovna nic poslouchat nechce. Písničky zná zpaměti a pak najednou onen léčitel/ka stojí před vámi. To byl pro mne tenhle případ. A evidentně jsem nebyl sám.

Chapeau Rouge se ukázalo být ideální volbou pro koncert tohoto formátu. Interiér klubu vypadá útulně i když není zrovna plno. Před samotným koncertem se stihla i nějaká ta zelená, pokec, nákup a člověk se navíc mohl vymočit na politiky rokující v močkorýtku, což taky nikomu náladu nepokazí.

Čtyřicetiminutový set Hieros Gamos byl rozhodně příjemným předkrmem. Proti hlavní hvězdě večera jsou dramaturgicky sice z dost odlišného světa, ale to nikomu nijak zvlášť nevadilo. Kdo někdy viděl živě Lahkou Múzu nebo tento projekt Gudrun a 677, bude mít jasnou představu. V jejich případě hraje minimálně stejně důležitou roli jako hudba taky vizuál (ano, ten má komplet na starosti Gudrun, to  říct musím....tři roky juda jsou tři roky juda!). 677 u kláves vytváří hypnotické plochy, jež rozřezává a probodává Gudrun svým specifickým a mocným hlasem, který dokáže promlouvat i beze slov více než důrazně. Hlavně ty její nejvyšší výšky jsou dosti fascinující.

Dá se říct, že jsou velmi originálním zjevením a dokážou přihlížející vtáhnout do svého latexem potaženého světa. Nechyběla samozřejmě ani performerka P.Rawe (P.Ráwě ukrytá za značně okovanou maskou), které ony strnulé pózy notně slušely. Několik podnapilých individuí se s ní pokoušelo „kooperovat“, ale slečna to ustála s grácií a HG tak získali zasloužené ovace. I  na rychlý přídavek se dostalo.

 


Hieros Gamos - V Źiarivom Exile 


No a co dál? Někdy člověk nemůže být za každou cenu objektivní. Klub se ponoří do tmy a po pár úderech do perkusí je to tu. „People come and hold me, people from the woods, I do fear inside, the people can´t stop me, everything I know is dark, You know is dark“. Dle očekávání na úvod zaznívá vážná „New Colony“ a droboučká Tiffany si okamžitě získává většinu přítomných. Sympaťáci s kytarou a za bicími zdatně sekundují a začátek je tak notně majestátní a silný. S vokály vypomáhá i kytarista Lorenzo a hyperaktivní Tiff se pomalu rozpohybovává.

„There´s a story in the wire, for the people I don´t recognize“. Kopie počátku poslední dlouhohrající desky pokračuje a tak zaznívá „Dark Day“ a příjemné zvuky v songu sápe zoufalé „no one to blame“ v refrénu. „Piece of mind, I´m a Storycide, well now, it´s all over, You act like a fool“. Předposlední album „Peoples Temple“ se poprvé připomíná díky poklidnější „Storycide“. Tiff si na krabičce přepíná efekt a její zkreslený řev se bezvadně střídá se smířeným a čistým projevem v refrénu.

„Everybody is dangerous, I am drownin“. Žádné šetření s hitovkami se nekoná. Všichni ožívají a celé Chapeau Rouge je rázem rozhopsané a naplněné energií, kterou neváhá drobná Italka předávat publiku. To si s ní nadšeně zapěje i do mikrofonu a aby toho nebylo málo, tak se znovu kroutí s efektem. „Whyyy? Still in my head, still in my head???“ je natolik intenzivnější a naléhavější než na desce. Tiff ždímá hlasivky, potácí se po pódiu a frenetický závěr nás posílá do klidnějších vod „3 Circle“. Klidnějších co se tempa týče. „I don´t wanna be Your ghost, now we´re living in a zombie world“. Krom toho tempa tu není klidného nic. Nervní projev a řev v průběhu songu je prožitý naplno a v závěru se skřeky znovu pomáhají i přední linie.

„Do You see me? I am eager to see You. Are You ready to listen? I´m bleeding and need You to kiss Me, I believe in the universe, I hear the sound of the mission bells, where can I go now? Who will I be now?“ Neskutečně jímavý refrén pomalé novější věci „Universe“ zase onen emonášleh zpomaluje, Tiffany se drží za hlavu a je úplně jedno jestli jí někde něco občas ujede. Tady jde o něco úplně jiného. O bezprostřednost s níž je všechno předkládáno publiku. O rock´n´rollovou živelnost a schopnost ze sebe na scéně dostat co je třeba a předat to dál.

 

Tiff


„She Never Dies“ znovu všechny přítomné rozpohybuje, Tiffany se v průběhu koncertu ocitá nad hlavami fandů a užívá si svou plavbu po Chapeau Rouge. „All I wanna do is for tonite, burning fires, let be Jesus being my spy, human liars“. Dokonalá energetická bomba „Lost Way“ udržuje nastolené tempo a rozhání všechny možné chmury v sále svou chytlavostí. Jsou chvíle, které by prostě končit neměly! „Borderline“ je po tom všem značným uklidněním a je možné se trochu vydýchat při poklidném elektrovlnění. „Every time You see a sunshine is a miracle“ zachovává onu umírněnou náladu i nadále. Tiff se během „Miracle“ rozverně schovává ve dveřích do šatny a užívá si koncert jako všichni přítomní.

„I lost myself inside again, I lost myself outside again“ zaznívá v snivé „Sinistral“ a připravuje půdu pro nový singl „One Second“. „Living in my dream, fight for my cause, but is so hard“. Nádhera, krása, hypnotické osobní kouzlo vložené do slov a tónů. Žádná legrace to není, to vůbec ne. A člověk tomu zkrátka věří.

Remix „One Breath“ následně značně přibrousí a kytarové hradby buší do lidí. Podobnou divočinu skýtal i hodně svérázný Nirvaní cover „School“ a to, že při „Show Me What You Got“ skákal lid v jedné vlně je asi zbytečné rozebírat. Co se starších věcí týče, zazněla (i dík přídavku) tuším rozverná „Wake Up“, poklidná „State of Mind“ a psychopatická „Shake a Snake“. Tiffany se dá těžko zařadit do nějaké hudební škatulky. Je svá a to pražskému publiku prokázala i při osobní konfrontaci.

Je možné, že jsem se v pořadí skladeb někde sekl, neboť jsem si tentokrát nedokázal absolutně nic zapsat a místy byl poněkud mimo čas a prostor. Prosím tedy za trochu shovívavosti, ono to totiž bylo naprosto úžasné a proto taky tenhle výlev. Někomu se to třeba může zdát přehnané, ale pro mne se jednalo o jednoznačně nejpovedenější koncert v probíhajícím roce. Když ji milujete, není co řešit! Že jo Nephe?!!!

Fotky najdete v naší fotogalerii a video na našem Youtube profilu


mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Podepisuju všechno, co je výše napsáno. Vynikající koncert! Kdy ji uděláme znova? :zzz

Přidat komentář

Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.


Zadej správnou odpověď.