Recenze Triarii – Exile

×

Chybová zpráva

Komentář, na který odpovídáte, neexistuje.
Triarii_-_Exile_cropNa novou nahrávku Triarii jsme čekali dlouho. Po třech letech ticha, které kapela šikovně maskovala reedicemi a limitovanými vinyly kratší stopáže přichází na řadu „Exile“ EP a s ním i koncert, který Triarii odehrají v sobotu 24. března v pražském klubu K4.







Triarii – Exile
Vydavatel: Eternal Soul rec. (www.eternal-soul.de)


Když v roce 2005 vpadl Christian Erdmann se svým projektem Triarii na scénu, nepřinesl pravda na martial industriální scénu nic nového, ale brzy posbíral vavříny ze všech stran. A po právu. Jak to? Vše zajímavé, co bylo do té doby v této hudební oblasti vymyšleno, totiž poskládal na jednu kupičku, a vdechl „best of“ kompilaci život v podobě vitálních a maximálně bombastických skladeb, které navíc velmi charismaticky prezentoval v dvou či tříčlenném složení na koncertech po celé Evropě. Jeho pojetí hudby vycházející ze silných válečných pohnutek smutné první poloviny 20. století je svým způsobem dotažením tvaru, o který se snažili In Slaughter Natives, Test Dept. nebo z novějších Sophia, a nutno podotknout, že mrazivě úspěšným. To znamená, že v hudební formě přenáší na posluchače plnou vahou možnost manipulovatelnosti člověka davem, mašinérií, která má extrémně silnou atmosféru a synergii přetvořit ho do tvaru, který systém potřebuje.

 

Triarii

 

Letošní sedmiskladbová novinka stále plnou vahou nasedá na svojí vlastní minulost. Přesto se u Triarii leccos změnilo. Ohlédnutím v plné míře směrem nazpět je snad jen Emperor Of The Sun, která přináší všechny ingredience projektu v podobném skupenství. To znamená vojenské víření (podpořené ještě v pravidelných intervalech výstřely z lafety, hutné orchestrální samplování a deklamativní vokál, přinášející poselství o vlastním mesiášství. Ovšem další položky EP už takové nejsou. Titulní Exile překvapí melancholickou náladou postavenou na táhlé smyčcové melodii, následující Iron Fields zjemňuje základní flétnová melodie, Heimkehr zase éterický ženský vokál a závěrečnou Solemn Vigil můžeme vzít za svého druhu něžnou baladu, která sice burcuje do boje, ale zároveň chápe hořkost, kterou tím přináší. 

Triarii na nové desce pracují stále se stejnými elementy, ty ale skládají dohromady v jiných poměrech než na předchozích deskách a navíc přináší do vlastní tvorby prvek jakési hořkosladké sebereflexe. Zda se v tomto uchu bude odvíjet i pomalu přicházející koncert se můžeme pouze dohadovat. Jisté ale je, že třicetiminutové EP "Exile" je znovu vysoce nadprůměrným nosičem na martial industrial scéně které potvrzují výjimečný talent Christiana Erdmanna.


Hodnocení: 85 %

 


Triarii – Exile promo

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Erdmann de facto přišel s křížem po funuse, neb přinejmenším mně se už to vojákování se sochami na obalu omrzelo.

Nicméně nelze mu upřít použivání velmi kvalitních zvukovejch zdrojů a samplů, takže ve výsledku se sice nejedná o nic novýho, přičemž to ale nejde odmávnout jako kopii nebo o provařování zajetejch metod, protože na to je tvorba Triarii příliš kvalitní. Důvodem je i to, že zvuk nezní tak amatérsky jako u některejch polskejch marciálních projektů nebo Von Thronstahl (VT je IMHO neskutečná sračka).

Exile se téměř posouvá až směrem někam k neoklasice, přičemž zmínění ISN nebo Sophia jsou sice zvukově dost blízko, ale ideově přeci jen jinde. Triarii staví na historizující militantnosti snad ještě víc explicitně než ranej Der Blutharsch, ale zárověň nesklouzává k parodii sebe sama.

Co si nalhávat, marciál je dnes už v úpadku, ale Triarii patří k jeho pohrobkům, který mají zatím stále co říct.
Osobně Exile hodnotím taky 80 až 85 procenty.

Přidat komentář

Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.


Zadej správnou odpověď.
randomnessec13