Jak to vypadalo letos v polském Bolkówě, dějišti největšího středo- a východoevropského festivalu věnovaného černé subkultuře? O tom už pojednává první ze série letošních reportů z jubilejního 25. ročníku Castle Party, a to hned dvěma různými pohledy.

ČTVRTEK 12. ČERVENCE

Nephilim: Ať je v červenci vedro nebo sychravo, slunečno nebo deštivo, bezvětří nebo vichrno, prodloužený víkend v Bolkówě si prostě ujít nenechám. Letos jsme se dočkali prakticky všech zmiňovaných variant počasí a k tomu dostali návdavkem vrchovatý talíř hudebního eintopfu s řadou ingrediencí. Pojďme si je připomenout pěkně popořadě.

Redakční Šemík tentokrát vyráží směrem k polským hranicím ve čtvrtek dopoledne. Organizátoři sice na poslední chvíli anoncovali ještě 'pre-warmup' na středeční večer, ale pětice domácích kapel se nám nezdála být dostatečným lákadlem. Podobně jako loni s obavami sledujeme postupně klesající rtuť teploměru, která se v příhraničí ustálí okolo třinácti stupňů Celsiových a navíc se spustí docela parádní slejvák, který nás provází prakticky až do Bolkówa. Necelé tři hodiny cesty proběhnou bez komplikací (co si budeme namlouvat, někteří takové štěstí neměli, že Jardo?), takže někdy po poledni už zvesela nakupujeme Soplicu v bolkówské Biedronce. Choulostivější část výpravy potom vyráží směrem ke kamennému ubytování, zatímco já pokládám základy československého ležení postavením svého plátěného Karlštejnu pár metrů od bazénu. Na něj je v letošním roce obzvlášť smutný pohled, protože není z důvodu dlouhodobého sucha v Dolnoslezském vojvodství napuštěn.

Tou dobou už dostávám zprávy o řádně rozjeté party v námi organizovaném busu z Trutnova. Po neplánové zastávce (viz obrázek níže) konečně zmožená výprava doráží, staví stany, pořizuje pásky na pařáty a hudební orgie mohou začít.
 

Dr. Love (Qx-Rh85) v nesnázích (foto připojeno na vlastní žádost hudebníka - pozn.aut.)

Stejně jako v minulých letech se čtvrteční program odehrál pouze na menší stage. I tady ovšem došlo ke změně, protože kostel, který k tomuto účelu v minulých letech sloužil, aktuálně prochází rekonstrukcí. Veškeré dění z něj se proto přesunulo do Kulturního centra, sídlícího ve stejné budově jako někdejší (a dnes už uzavřený) klub Sorento. Kulturní centrum je honosný název pro bolkowský kulturák, unifikované krychle zhruba ve velikosti absentujícího kostela. Mno, uvidíme.

Čtvrteční menu zahajuje domácí coldwave/postpunková formace Psychoformalina. Kapela s téměř tak dlouhou historií jako samotný festival už sice v minulosti na Castle Party hrála, ale já zatím neměl tu čest. Ale upřímně - o moc jsem nepřišel. Z produkce čtveřice si pamatuju prakticky jen holohlavého zpěváka s obličejem pomalovaným maskou ála benátský festival, provádějícím podivné klátivé pohyby. Díky poznámkám v telefonu pak ještě alternativně psychedelickou projekci a neplánovanou (?) pětiminutovou pauzu uprostřed setu. Na co ovšem rozhodně zapomenout nemůžu, je příšerný zvuk, který mistr šavlí až do konce vystoupení nespravil. Pojďme rychle na další položku.

Psychoformalina - Marsz (live at Castle Party 2018)

Druzí na řadě jsou wroclawští Aviaries, kteří sami sebe označují jako new wave/post punk. Naživo je ale cítit vlivů daleko víc, od chladných rytmů ve stylu Red Lorry Yellow Lorry, přes zvuk raných The Cure až po shoegaze a postrockové experimentální pasáže. Lidí znatelně přibylo, možná ale i proto, že se venku opět mocně rozpršelo. Zvukař konečně poladil sound na snesitelnou hladinu a odměnou mu byl minikotlík vedený kotelmajstrem Jančim. Kapela prosvištěla prakticky vše ze své jediné eponymní desky ("Cold", "What You Breathe In") a navrch přihodila hypnotický singl "Deaden", který vyšel před pár týdny. Aviaries potěšili a mile překvapili!

To už ale pódium patří třetím Polákům v pořadí, warszawským Past. Díky redakčním kolegům mám jejich tvorbu docela dobře naposlouchanou a soudě podle nahuštěného sálu nejsem sám, kdo si je oblíbil. Čtveřice vedená excelentní zpěvačkou Gosiou předvedla parádní postpunkovou jízdu. V jejich tvorbě slyšíme deathrockový náboj a polsky zpívající frontwoman místy připomíná Siouxsie, což v kontrastu s nezúčastněným projevem zbytku kapely přivádí do extáze už dobrou polovinu sálu. Past mají kromě parádního debutu v záloze ještě neméně dobré zbrusu nové album "Sama", rozhodně se po něm zkuste podívat. Laťka v bolkowském sále je zatraceně vysoko.

Tu ovšem svým setem první zahraniční vystupující v mých očích sotva podlezl. Italská čtyřka Christine Plays Viola věnuje velkou pozornost selfpromu na sociálních sítích a na pódiu si dává záležet především na tom, aby 'to dobře vypadalo'. To bylo ale všechno. Možná s tím mám problém jen já, ale frontman Massimo s obrovskými kruhy v uších mě svým epileptickým pohybem vyloženě irituje, navíc je oproti předchozím spolkům zatraceně znát absence živého bubeníka. Rozhodně ale musím pochválit parádního kytaristu Fabrizia. V sále je docela živo, ale já dávám přednost chlazenému Książ před kulturákem a klábosení s kamarády navzdory sílícímu dešti. Sami CPV si ale podle všeho bolkówský pobyt užili naplno, což už se asi méně líbilo uklízečce, která po nich musela uklízet důkladně zeblitý pokoj.

Pokud mám být upřímný, z desek mě The Last Days of Jesus nikdy moc nebavili. Naživo je to ale úplně jiná káva. To, co se odehrálo během čtvrtečního večera během jejich vystoupení, můžu zhodnotit jediným polským slovem: ZAJEBISTE! Slovenští bratia totálně rozbili narvaný sál svou živelností a nasazením, které mi v tu chvíli nejvíc připomínalo punkovou dravost Ramones. Zpěvák mary0 se na pódiu snad narodil a jeho image šíleného klauna chrlícího tuny grimas do publika rozpohybovala přítomné osazenstvo k mocnému kotlení, ke kterému se připojila velká část přítomné české equipy. I když vím, že tohle bude zítra bolet, propařím se až do samotného závěru. Je sice teprve první den festivalu, ale už teď pasuji TLDOJ na zlatý hřeb letošní Castle Party. Kapela v životní formě a můj hlas je pro zbytek víkendu v tahu.

Propocené triko nechám trochu provlhnout polským slejvákem (sakra, proč je ten bazén prázdnej, když tu takhle prší!) a zpátky na značky. Hudebně se ale posuneme do výrazně zachmuřenějších poloh, protože přichází řada na německé klasiky The House of Usher. S kapelami vyznávajícími pravověrný gothic rock je to vždycky těžké, protože u řady z nich berete jejich image, texty i hudbu jako určitý druh pózy. U Domu Usherů je to jinak - díky dlouholetému přátelství se zpěvákem Jörgem mohu potvrdit, že on je skutečně tím rozervaným introvertním básníkem, kterého na pódiu představuje. Jeho svébytný originální rukopis a rozmáchlé, až floydovské opusy určitě nesedí každému, ale já jim to žeru i s navijákem. Pětice přijela představit svou aktuální desku "Roaring Silence" a zanechala u mne v útrobách hřejivý pocit, že tradiční goth sound ještě nevymřel, byť jeho představitelé (jako v případě Usherovců) už nejsou nejmladší. Ve vytleskaném přídavku pak zazněl cover "Dancing With Tears In My Eyes" od Ultravox. A ještě jedna úsměvná douška na závěr: Během celého koncertu se Jörg mocně napájel nápojem z tetrapacku, ze kterého se posléze vyklubalo...mléko!

The House of Usher - Dancing With Tears In My Eyes (live at Castle Party 2018)

Tak a konečně je Castle Party kompletní, protože mi do ucha někdo zařve "Paaaardubice!". Přichází všudezdejší veličina DJ Mirage, který mi dává napít nevalně chutnajícího chmelového drinku (Jak sračka? Osum devadesát!) a potom se přesunujeme nazpět do sálu na poslední živý chod večera.

Čtvrtečním headlinerem je německý soubor Golden Apes, který jsme měli možnost vidět v České republice hned několikrát. Poprvé se ve větší míře dostává ke slovu projekce, zpěvák Peer deklamuje s obligátní cigaretkou v ruce, temnota projevu by se dala krájet. Tentokrát u mne ale Opičáci v přímém souboji s předchozími Usherovci prohrávají, právě kvůli již zmiňované uvěřitelnosti. Obecenstvo se nicméně baví obstojně, lidí i přes pokročilejší hodinu zůstává v sále dostatek. To už se ale víc věnuju obnovování starých známostí před klubem a nezřízené konzumaci nápojů. Prší střídavě hodně a střídavě ještě víc. Tohle bude dlouhý festival.

-----------------------------------------------------------

Barbora: Během let jsem čtvrteční zahajovací večer festivalu úspěšně ignorovala a obyčejně se veselí účastnila až od pátku. Letos je ale čtvrtek veden jako plnohodnotný oficiální den, a tak jsme tady, v místním kulturním domě, kam se přesunula malá stage i veškerý after-party program z tradičního prostoru odsvěceného kostela, na který jsme byli po léta zvyklí. Prostor působí na první pohled vzdušněji a za největší plus lze považovat větší pódium.

Ani mne, bohužel, neminula polská Psychoformalina. Zpěv dlouhána v úzkých černých kalhotách s poglitrovanou hlavou se zatím v celém prostoru zbytečně rozléhá. Zblízka je sice jeho projev o něco méně hrozný, pořád má ale za sebou pár postarších pánů šmrdlajících se v kytarách a budících dojem kapely na úrovni Argemy revival. Praskání v reprobednách by pravděpodobně zkazilo i mnohem lepší show, takže zvedám krovky a dekuju se ven, kde nahlas pochybuji o správnosti rozhodnutí festival o dnešní performance prodloužit.

Během mých úvah se na podiu chystají lokální Aviaries a parket sálu se postupně zaplňuje, což vyvolává otázky, jak se sem všichni dnešní návštěvníci vejdou. Přestože vydatná konzumace alkoholu by asi zatraktivnila zážitek i z koncertu oné Argemy revival, já na shoegaze (ani s vlivy post-punku) nikdy moc nebyla, takže se spíš než poslechu hororově rezonujícího vokálu klávesáka věnuji prohlížení lidí kolem sebe. A musím konstatovat, že Castle Party je malý, ale dobře vypovídající vzorek gotické scény, protože kolem sebe vidím z každého stylu kousek. Comeback rozhodně slaví, po cyber-goth módní vlně, pseudready, které se objevují překvapivě často a ve všech kvalitativních kategoriích od úrovně “záchodový mop” až po ty moje. Kladu si otázku, zda musí mít shoegaze vždycky modrou světelnou show, aby mi ještě víc připomínalo křik sirén někde v podvodních jeskyních, kde člověku zalehnou uši a tlakem na mozek se zužuje vnímání. Ještě pořád dost kovový zvuk navíc výrazným způsobem obrušuje moji trpělivost. Obecně se zatím nejsem schopná naladit na Castle Party mode. Ambice pořadatelů udělat ze čtvrtka plnohodnotný festivalový den považuji definitivně za přehnanou a zcestnou, rozčiluje mě vzdálenost nejbližších toi-toiek a určitě nejsem jediná, kdo by festival raději zahajoval s něčím vtipnějším, nenáročným, co se hodí jako příloha k Soplici.

Naštěstí jsou tu střídající Past. Kapela mi od začátku docela připomíná Skeletal Family - skvělá zpěvačka v tričku BOY London s kvalitním ječákem, oldschool post-punkové kytary a uvolněná prezentace. Rozjíždějící se česko-slovenskou ostudu pod podiem záměrně nekomentuji, kotel začíná být vesele akční, a dokonce se odvážou i na ploužáky, nejen na regulérní party songy. Nemám nejmenší představu, jak znějí Past z desky, ale naživo je to, dnes poprvé, zábava.

Set střídajících Italů, bohužel/bohudík promeškávám čekáním na placki zemiakove, od kterých vzhledem k tomu, jak dlouho to trvá, očekávám kromě všeobecné spásy taky světový mír, konec bolesti nohou a nápravu počasí. To už je ale čas na set slovenských The Last Days Of Jesus, pročež se se zbytkem výpravy přesouváme zpět do sálu, kde se od začátku servíruje slušná porce rock n’rollu. Pozitivně hodnotím nejen zvuk, ale i outlook kapely, na který se lze v tomto případě spolehnout. Známé rytmy rozpohybovávají každou končetinu v obecenstvu a konečně mám pocit, že jsem nepřijela zbytečně. Baví mě každý jeden detail, od mikrofonu, kterým připomínají Elvise, přes buřinku jako z Mechanického Pomeranče až po klávesáka, v kterém spatřuji jasný otisk Learche z Addams family. Dohromady to totiž skvěle funguje a většina české crew se zapojuje do poga pod podiem, odkud se ozývají nadšené výkřiky a každý den je najednou Halloween!

To ovšem rázem přestává platit s následující kapelou, která pro mne představuje maximální turn-off. Vzduch těžkne, uvnitř je jako v prádelně a všechno smrdí jako mokrej pes, kterej si pochcal tlapky. The House of Usher nemají žádnou šanci mě zaujmout, tudíž se rychle rozhoduji jejich slot využít pro odpočinek před poslední show a následnou afterparty. Sedám si na zem vedle toho času již spícího Jančiho, který zjevně o plnohodnosti dneška pochyboval nejméně a naopak vypil svoje maximum.

Půl dvanáctá konečně přináší berlínské Golden Apes, kteří by mě normálně nenalákali vůbec nikam, jelikož jsem si zatím z žádného jejich koncertu neodnesla jakýkoli uchopitelný či zapamatovatelný dojem. V tomto případě ale odkládám své electro vyznání a ženu se na parket, jelikož vážně doufám, že mě trocha goth-rockových kytar přiměje, když už nic víc, tak alespoň přestat zívat. Jakkoli je tohoto cíle nakonec dosaženo, energetickou bombu, kterou svrhli Last Days Of Jesus, už zkrátka nepřekonají. Ve svém stavu mezi únavou a znuděností totiž naprosto ignoruji většinu tradičních hodnot a vnímám vše z trochu jiné perspektivy, tudíž mě zaujme i taková ptákovina, jako když zpěvák svým hlubokým hlasem zpívá “...'cause I miss you” zatímco se mazlí se stojanem na mikrofon. Ke konci setu už se nedokážu ubránit podezření, že nejsem sama, kdo se vrtí do rytmu čistě proto, aby neusnul.

Jakkoli nenadšená jsem z prvního dne byla, jde ale stranou ve chvíli, kdy nacházím svůj stan zaplavený vodou. Promáčený spacák hned první noc se mi nějak nezdá ideální a zatím nedokážu úplně ocenit ani fakt, že bych mohla do svého plátěného obydlí přesunout pro letošek zrušenou pool party. Zároveň zjišťuji, že jsem z ruky ztratila pásku, a tedy vstupenku na zbytek festivalu. Trošku si zoufám a v obavách o svou blízkou budoucnost si do kabelky balím nejcennější majetek, kterým je momentálně powerbanka, netopýří polštář a zázračně suché pyžamko, a vydávám se vstříc svému osudu s jedinou nadějí, že možná než se vdám, bude líp.

Zatímco tancuju v Hacjendě, spřádám plány na to, jak bych to tady všechno nejraději zapálila, kdyby to ovšem už nebylo vytopený. Když mi dojdou tancovací síly, přesouvám se do vrchního lokálu, kde si skupina namol vylitých Poláků pouští z jukeboxu Rammsteiny - asi protože nikde blízko není žádná párty nebo hudba, těžko říct. Úrovní mi to ze všechno nejvíc evokuje dojezdy v nonstopu na Perštýně, na paměti mám ale základní pravidlo pro přežití, kterým je, když to nemůžeš porazit, tak se k tomu přidej, takže se samozřejmě za chvíli přistihnu při vykřikování refrénu a nezastaví nás ani opakované výpadky proudu, z kterých jsem neprávem osočovaná já a moje schopnost magneticky přitahovat neštěstí. Někdy v této fázi potkávám svého zachránce s neodolatelnou nabídkou suchého spacáku, ale zároveň překonávám touhu spát, takže na místě nakonec vydržíme do brzkých ranních hodin, jak se ostatně v Hacjendě sluší a patří.

Jestli jsem měla nějaký kecy o tom, že čtvrtek nebyl plnohodnotný festivalový den, tak to teď beru všecko zpátky. Zážitky ze čtvrtku se nakonec ukázaly jako zcela plnotučné, a to máme pořád před sebou pátek, sobotu a neděli.

...pokračování brzy....

Další fotky najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Report z Castle Party 2024 – sobota, neděle

Report z Castle Party 2024 – čtvrtek, pátek

Report z koncertu The Last Days of Jesus a Varsovie

Lineup třicáté Castle Party je kompletní