H. | 27.01.2015 20:28

Paprsky Inženýra Garina & Eine Stunde Merzbauten

23.1.2015, KC Kaštan, Praha

V pátek 23. ledna se v Praze 6 odehrál menší industriálně-hlukový večírek, který ovšem nakonec nebyl tak malý, jak jsem předpokládal. Ne snad, že by se v domu U Kaštanu sešly stovky lidí, ale vzhledem k poměrně malým prostorům bylo dost plno a dostat se k baru pro pivo byl v některých momentech docela těžký úkol. Nicméně na koncertech samozřejmě není nejdůležitější to, co se děje na baru, nýbrž to, co se děje v sále a na pódiu. Večer nabízel celkem dvě jména - domácí industriální veličinu Paprsky inženýra Garina a hlukový revival band Eine Stunde Merzbauten, který se sice tváří jako docela nové jméno, ale všichni zasvěcení vědí, že vznik téhle chásky nemá na triku nikdo jiný než Radek z Napalmed, což je (vlastně byla) zase noisová domácí veličina.

Jako první byly na svůj výstup nachystány Paprsky inženýra Garina, avšak ještě předtím, než k tomu došlo, proběhlo čtení básní, jemuž dělali podmaz dva členové Paprsků. Nevím, jestli má vůbec cenu, abych to nějak hodnotil, jelikož asi nemám dostatečné vzdělání (nebo cokoliv jiného, co je na to potřeba), abych hodnotil poezii… což ale vlastně nemám ani u hudby, tak je to asi jedno. Tak či onak, nemůžu tvrdit, že bych v tom vodopádu metafor takhle z voleje a bez času se zamyslet viděl nějaký hlubší smysl, ale na druhou stranu zase nejde říct, že by to byla nuda. Tomu napomáhalo i to, že ono čtení netrvalo moc dlouho a po třech nebo čtyřech (už si nevzpomínám přesně) kouscích byl úvodnímu výstupu konec.

Už během poslední básně na pódium nastoupily Paprsky inženýra Garina, přednašeč se přesunul do publika a čtení plynule přišlo ve vystoupení, které - vzpomínám-li si správně - začalo hutnou skladbou "Nepokoje". Dál už jsem ale - snad jedině s výjimkou "Na čí?", kterou fakt nejde nepoznat - jednotlivé písničky příliš nevnímal, protože co si budeme povídat, na koncerty Paprsků inženýra Garina člověk nechodí proto, aby si poslechnul nějaké oblíbené hitovky. Jejich koncerty jsou spíš o celkové atmosféře toho industriálního randálu všech přítomných plechů a barelů, kde je vizuální zážitek na stejné úrovni jako jeho audio kolega.

Ono pro někoho, kdo Paprsky inženýra Garina ještě neviděl a jde na ně poprvé, musí být docela sranda už jen pohled na pódium, kde kromě bicích, dvou kytar, baskytary a vokálu nechybělo ani několik sudů a barelů a spousta různých plechů, do nichž v některých momentech třískalo skoro všechno, co mělo ruce, aby později nastoupilo i kladivo nebo úhlové brusky, které při vůni páleného plechu zasypávaly pódium i přední řady lidí sprchou jisker. A aby toho náhodou nebylo málo, při (tuším) třetí skladbě se na poměrně malé pódium vměstnal desátý muzikant, který do industriální kakofonie přidal saxofon. Všechny monotónní rytmické plochy podporované deklamujícím vokálem i těch několik melodičtějších momentů fungovaly na výbornou, psychedelická atmosféra se dala krájet, muzikantské nasazení z toho sálalo (kecy, že bouchání rourou o plech není muzika, si schovejte pro svoji babičku!) a proti tomu všemu už byla černobílá projekce jen takovým bezvýznamným bonusem, který člověk stejně pomalu ani nestačil vnímat. Přibližně hodina uběhla jako nic, byla však vysoce intenzivní…

Co si budeme povídat, celý večer byl především o Paprscích inženýra Garina - ty byly skvělé a po konci jejich vystoupení by mohl člověk s klidem odejít dostatečně intelektuálně nasycen (pozor, tohle nebyla ironie!), protože už viděl to stěžejní. Přesto jsem samozřejmě zůstal, jelikož jsem byl zvědavý i na Eine Stunde Merzbauten, byť moc dalších takových nebylo a zatímco během Paprsků inženýra Garina byla v sálu hlava na hlavě, během setu Eine Stunde Merzbauten zůstala většina těch hlav na baru. A i mnozí z těch, kdo třeba přišli ze zvědavosti z vedlejší místnosti nakouknout, docela rychle utekli…

Samotné Paprsky inženýra Garina nejsou úplně lehká hudba a jistě to není pro každého, přesto když to posloucháte, jsou to stále písničky s nějakou strukturou a vývojem. Eine Stunde Merzbauten je ovšem úplně jiný level, pojem "skladba" v jejich slovníku nenajdete a jejich performance je nemilosrdným noisovým terorem, přičemž ten teror je myšlen v podstatě doslova. Čtyřčlenná sestava ve složení vokál, vokál, banjo (jo, fakt banjo!), pult+vokál a velká spousta krabiček a efektů se s ničím a nikým nesrala a ze zvukovky plynule přešla do absolutního marastu. Stěna hluku neměla ani začátek, pomalu ani konec ne a místa k odpočinku neměla určitě. Eine Stunde Merzbauten jeli totální výplach a ani na vteřinu v něm nepolevili… inu, není divu, že před tímhle náletem lomozu nejeden člověk utekl. Snad jen banjo-master na svůj nástroj drnkal se stoickým klidem, jeho kolegové však do svých mikrofonů řvali s viditelným nasazením… Radek se většinou věnoval spíš čudlíkům, ale občas si i on vzal do ruky krabičky a začal do ní vřeštět, což navíc často doprovázel skákáním na své dva spoluřvouny.

Upřímně by mě zajímalo, jestli to mají pánové alespoň částečně nějak sehrané, anebo Eine Stunde Merzbauten předváděli čistou hudební improvizaci, ale spíš to vypadalo možnost číslo dva - s tím, že jediná domluvená věc je signál pro konec. Signál přišel po nějaké půlhodince a takřka ze vteřiny na vteřinu přešel absolutní zvukový brajgl do naprostého ticha. Dál už zbývalo jen zatleskat, proboxovat se na bar vrátit sklenici od piva a vydat se na cestu domů…

Fotky byly vypůjčeny z Bandzone profilu Paprsků inženýra Garina (autor: Martin Šolc), video M4cH4n