Erdmann de facto přišel s křížem po funuse, neb přinejmenším mně se už to vojákování se sochami na obalu omrzelo.<br /><br />Nicméně nelze mu upřít použivání velmi kvalitních zvukovejch zdrojů a samplů, takže ve výsledku se sice nejedná o nic novýho, přičemž to ale nejde odmávnout jako kopii nebo o provařování zajetejch metod, protože na to je tvorba Triarii příliš kvalitní. Důvodem je i to, že zvuk nezní tak amatérsky jako u některejch polskejch marciálních projektů nebo Von Thronstahl (VT je IMHO neskutečná sračka).<br /><br />Exile se téměř posouvá až směrem někam k neoklasice, přičemž zmínění ISN nebo Sophia jsou sice zvukově dost blízko, ale ideově přeci jen jinde. Triarii staví na historizující militantnosti snad ještě víc explicitně než ranej Der Blutharsch, ale zárověň nesklouzává k parodii sebe sama.<br /><br />Co si nalhávat, marciál je dnes už v úpadku, ale Triarii patří k jeho pohrobkům, který mají zatím stále co říct. <br />Osobně Exile hodnotím taky 80 až 85 procenty.
