Ezechiel | 21.12.2015 12:32

Pokud jste se někdy aspoň vzdáleně zajímali o estetiku gotické scény, neměli byste tenhle rozhovor minout.

Autor: Christopher Bickel
Překlad: Ezechiel
Fotky: Propaganda / Fred H. Berger

Magazín Propaganda, založený roku 1982 newyorským fotografem Fredem H. Bergerem, byl až do svého posledního čísla roku 2002 nejdéle funkční a nejpopulárnější "kronikou" gotické subkultury ve Spojených státech. Vzniknul původně jako punkový zin, jehož záběr se postupem času rozšířil na všechny „esoterní obsese“ svého zakladatele: post punk, death rock, fetish módu, tělesné modifikace, BDSM, vampyrismus, horory, androgyny i pohanství – všechny tyto samostatně stojící ingredience se tak ocitly v jediném bublajícím kotlíku. V průběhu času začaly tyto nejdříve poměrně nesourodé vlivy tvořit pilíře toho, co dnes známe jako gotická kultura. Ačkoliv Propaganda se sama nikdy neoznačovala za „gotický“ zin, pomáhalo toto médium po USA rozvíjet estetiku nejen klasické gotiky, ale v podstatě kterékoliv černooděnecké kapely s děsivou image.

Kniha „Gotická bible“ Nancy Kilpatrickové označila Propagandu za „jedinou subkulturní publikaci, kterou zná skoro každý gotik na planetě“ (jakkoliv Nancy nejspíš do „planety“ nepočítá například země východního bloku a podobně – pozn. Ez). Vliv tohoto zinu na gotickou scénu zkrátka nelze přecenit. Ve skutečnosti bychom mohli říct, že ke gotickému hnutí v USA zkrátka muselo dojít, neboť Propaganda působila jako oboustranné zrcadlo – odrážela a zároveň promítala temnou hudbu, módu, umění a literaturu svému publiku v citlivém období po studené válce.

Já objevil Propagandu až v raných devadesátých letech, kdy už se zdálo, že je všude. Pamatuju si, že mi učarovalo, jak se nějaký zin, tak úzce zaměřený na relativně malou subkulturu, dokázal vypracovat až do běžných trafik a knihkupectví dokonce i toho malinkatého města v Jižní Karolině, kde jsem žil. To bylo v před-internetové době, kdy byl veliký problém dostat se do takto zásadní distribuce. Výrazné tísnivé obrázky z devadesátkových vydání Propagandy se mi vypálily do hlavy. Modelové a modelky Propagandy se mi tehdy zdáli jako ti (depresivně) nejpřitažlivější lidi planety.

Podařilo se mi přimět člověka, který stál za řadou těchto obrázku – samotného Freda Bergera – aby si se mnou popovídal o magazínu, jeho historii i odkazu nebo kam odešla gotická subkultura ve světě po Propagandě.

Propaganda

MAGAZÍN PROPAGANDA UŽ OD NĚJRANĚJŠÍCH ČÍŠEL SLEDOVAL PUNKOVOU I POSTPUNKOVOU HUDBU A STEJNĚ TAK ALTERNATIVNÍ MÓDU, KTERÁ BY SE STEJNĚ DOBŘE DALA POPSAT JAKO „FETIŠISTICKÁ“. TY JSI TEHDY MAPOVAL TO, CO SE V PRŮBĚHU ČASU STALO ZÁKLADNÍMI KOŘENY GOTICKÉ SCÉNY, JAK JI ZNÁME TEĎ. TO BYLO V DOBÁCH, KDY SE VŠECHNY TYHLE INSPIRACE KLIDNĚ MOHLY PŘIŘADIT PROSTĚ POD HLAVIČKU „POST PUNK“, „NOVOROMANTIKA“ NEBO „DEATH ROCK“. KDY PODLE TEBE DOŠLO K TOMU, ŽE SE VŠECHNY TYTO NESOURODÉ FORMY HUDBY, LITERATURY, UMĚNÍ A MÓDY SPOJILY DOHROMADY, ABY ZFORMOVALY GOTIKU?

Fred H. Berger: Já objevil gotiku, když jsem uviděl Bauhaus v upírském filmu The "Hunger" roku 1983. Tou dobou už Propaganda dva roky fungovala jako hardcorepunkový fanzín. Prvním gotickým vydáním Propagandy bylo třetí číslo v létě 1984. Tehdy se tomu neříkalo „gotika“, byl to prostě „underground“ nebo „darkwave“. Myslím, že se ten pojem „gotika“ začal více používat až koncem roku 1984 pro označení kapel jako Bauhaus, Sisters of Mercy a Siouxsie and The Banshees. A to navzdory tomu, že Andrew Eldritch ze Sisters řekl: „My nejsme gotická kapela“ a Siouxsie se nechala slyšet, že „nic takového jako gotika neexistuje“. Myslím, že tihle umělci nechtěli být škatulkováni a raději se snažili být těmi, kým chtěli být, čemuž zcela rozumím.

Propaganda v osmdesátých letech sledovala hlavně newyorskou undergroundovou klubovou scénu, na které se pohybovaly především evropské kapely. Převážně britské, ale také nizozemské nebo německé jako Clan of Xymox nebo Xmal Deutschland (což bylo stejně spíš darkwave, ne gotika). Newyorské undergroundové kluby typu Danceteria, the Cat Club a The World pořádaly víc módních přehlídek a performancí než koncertů – a spousta z toho bylo fetišistického nebo avantgardního ražení. Rozhodně to bylo experimentální, výstřední a temné – ale nebyla to gotika v takovém tom upírském, melodramatickém slova smyslu.

Americká gotika vyrostla více z deathrockových kapel západního pobřeží, jako byli Christian Death nebo London After Midnight. S tou jsem přišel do kontaktu až roku 1989, kdy se alternativní scéna New Yorku začala štěpit kvůli lidem, kteří se začali věnovat rave a klubové scéně – žánrům, které mne vůbec nezajímaly. Tak nějak jsem tušil, že se něco děje v Los Angeles, a jel jsem na západ, abych se podíval, o co jde. A pak se Propaganda celá naplno ponořila do toho, co byste mohli nazvat „gotikou“ v nejpřesnějším slova smyslu – ankhy a růžence, černé krajky a samet, kápě a korzety – bylo to jako scény z Upíra Lestata. A bylo to celé o kapelách, na rozdíl od New Yorku, posedlého uměním a módou.

Propaganda Lestat

Největším gotickým klubem v Los Angeles byl Helter Skelter, San Diego mělo Soil a v San Francisku to byl House of Usher. Kolem roku 1992 jsem byl ve všech z nich a viděl, že zde výrazně převládal kalifornský styl gotiky, silně ovlivněné punkem. Byl to protiklad newyorskému fetišističtějšímu a avantgardnějšímu varieté nebo londýnské scény kolem Batcave. Propaganda se věnovala scéně západního pobřeží natolik, že nakonec celá země přijala v polovině devadesátých let tuhle scénu za svou coby čistou a typickou americkou verzi gotiky.

GOTICKÁ KULTURA SE VYVÍJELA. NAKOLIK SI MYSLÍŠ, ŽE MŮŽEŠ ZA VYTVOŘENÍ PLATFORMY, KTERÁ POMOHLA USTAVIT ZÁKLADNÍ PRINCIPY TÉHLE SCÉNY? ZCELA EVIDENTNĚ JSI INFORMOVAL O VĚCECH, KTERÉ TĚ OSOBNĚ ZAJÍMALY. ALE KOLIK Z TOHO, CO JSI NAPSAL, SE TI VRÁTILO ZPÁTKY V TOM SMYSLU, ŽE TO POMOHLO UJASNIT DEFINICI „GOTIKA“?

Fred H. Berger: Propaganda psala o dění na punkové, gotické a industriální scéně. Tohle dění jsem pečlivě filtroval podle toho, co se mi líbilo a co mne zaujalo. Některé prvky jsem v magazínu představil právě na základě tohoto subjektivního kritéria. David Bowie a třpytivý glam rock sedmdesátých let mi ukázal androgyny – a to je něco, na co jsem se soustředil většinu dvacetileté existence Propagandy. Ideál, který jsem hledal – a také do určité míry uměle vyráběl – byl pohlavně nejednoznačný, příšerně štíhlý a jako duch bledý tvor, vycházející ze Ziggy Stardusta, ovšem mnohem temnějšího a zlověstnějšího vzezření.

Tato temnota kořenila v určitých věcech, která byly tabu, jako vampyrismus, démonismus, fetišismus, homosexualita a nacismus – věci, které otřásaly mainstreamovou společností. Ale bylo to mnohem víc o estetice zla („zakázaném ovoci“, chcete-li) než o skutečném provozování těchto věcí. Zdálo se mi, že zlo má jakýsi smyslný a stylový náskok před ctností, ale osobně jsem vždycky žil podle Zlatého pravidla „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“.

Propaganda nikdy neobhajovala satanismus, okultismus, nacismus, sadomasochismus nebo homosexualitu – což ovšem nezabránilo některým lidem v tom, aby nás z toho neobviňovali. Tím, že jsem estét, vidím věci z hlediska stylu, ale jsou tu lidi, kteří často nečtou politický či filosofický smysl obrazu. Prohlašuji svou nevinu v jakémkoliv jiném bodu obžaloby než je umění. Ale bylo pár takových, kteří mou obranu argumentem „umělecké licence“ nikdy nepřijali.

Propaganda

I tak ale byla Propaganda v průběhu osmdesátých a devadesátých let největší, nejpopulárnější a nejvlivnější goticko-industriálně-postpunkovou publikací ve Spojených státech. Zavážely jej všechny mainstreamové maloobchodní řetězce a mluvilo se o ní v novinách i magazínech středního proudu. Samozřejmě se pár lidí cítilo uražených a velmi hlasitě to dávali najevo, ale většinou byla Propaganda vnímána jako ikonoklastická a umělecká a ne přímo spojovaná s jakýmkoliv z oněch „-smů“, které měly pošpinit její jméno a na které kritici kvůli většímu dramatickému efektu poukazovali.

PŘEDSTAVA TOHO, ŽE SE ESTETIKA JEDINÉ OSOBNOSTI STANE KULTURNÍ UNIFORMOU, MNE PROSTĚ FASCINUJE. PŘIPOMÍNÁ MI TO ROBA HALFORDA Z JUDAS PRIEST, JEHOŽ OSOBNÍ IMAGE JE V PODSTATĚ PŘEJATÁ Z „THE LEATHERMAN’S HANDBOOK“ (erotický paperback Larryho Townsenda z roku 1972, který je považován za jednu z prvních publikací veřejně pojednávajících o homosexuálních BDSM komunitách – pozn. Ezechiel). JEHO VIZUÁLNÍ STYL ZAČALY KOPÍROVAT CELÉ ZÁSTUPY ODDANÝCH (VĚTŠINOU HETEROSEXUÁLNÍCH) FANOUŠKŮ A NAKONEC SE STAL „UNIFORMOU“ CELÉHO HEAVY METALU OSMDESÁTÝCH LET. DÁ SE ŘÍCT, ŽE SE TVOJE OSOBNÍ ESTETIKA, KTERÁ SE PROMÍTALA DO FOTOGRAFIÍ PROPAGANDY, STALA PODOBNOU „UNIFORMOU“ PRO LIDI, KTERÉ ZAJÍMALA HUDBA, UMĚNÍ A LITERATURA, O NÍŽ SE V MAGAZÍNU PSALO?

Fred H. Berger: No, „moje“ osobní estetika sestávala z amalgámu různých vlivů. Kdybychom je chtěli popsat filmovými pojmy, byla by to souhra Nočního vrátného z roku 1974, Šíleného Maxe 2 (1982) a Hladu (1983). Nikdy jsem neměl v úmyslu definovat, jaká by ta „uniforma“ měla být; jenom jsem fotil to, co se mi líbilo a ono se to prostě ujalo. A ani jsem si vlastně neuvědomoval, že by moje práce mohla mít takový vliv na goth-industriální vizáž, ačkoliv čas od času mi lidi říkali „Ty jsi vytvořil gotický vzhled“ nebo „Propaganda nastavila směr tohohle stylu“. Ve většině případů ale u mne tyhle poznámky vyzněly naprázdno, protože já jsem si poct (a kritiky) nikdy nějak zvlášť nevšímal, protože jsem spíš introspektivní než reaktivní typ člověka.

Nicméně když mi mainstreamový tisk začal dávat zásluhy za to, že jsem „prakticky založil celé gotické hnutí“, rozhodl jsem se změnit směřování magazínu a čím dál víc se zaměřovat na homosexuální estetiku a fetišistické kočky s vizáží feťaček ve stylu „heroin chic“. K tomu došlo v průběhu 90. let a zůstalo to hlavní estetikou Propagandy až do ukončení činnosti magazínu roku 2003 a vypnutí webu o dva roky později. Pokračoval jsem v práci v kruzích zaměřených na homosexuální tématiku a fetiš až do roku 2012, ale nechal jsem toho, když mi konečně došlo, že v tomhle světě blogů, sociálních sítí a sdílení souborů, kde je veškeré intelektuální vlastnictví považování za veřejné a nikdo už za nic nechce platit, v době neustálého připojení 24 hodin a 7 dní v týdnu, je najednou každý fotograf a redaktor.

Pokračování příště...

Propaganda