Druhá půlka velezajímavého rozhovoru s mužem, kterému je (alespoň v USA) připisováno stvoření gotické image.
Autor: Christopher Bickel
Překlad: Ezechiel
NA PŘELOMU 80. A 90. LET SE PROPAGANDA ZDÁLA VŠUDYPŘÍTOMNOU. MAGAZÍN MĚL NA TO, ŽE SE ZAMĚŘOVAL NA VELMI SPECIFICKOU A RELATIVNĚ MALOU SUBKULTURU, NEUVĚŘITELNOU DISTRIBUCI. JAK SE VÁM PODAŘILO DOSÁHNOUT TAKHLE ŠIROKÉHO ZÁSAHU? A KOLIK SI MYSLÍŠ, ŽE Z TĚCH, KTEŘÍ SI MAGAZÍN KUPOVALI, BYLO TAKOVÝCH TĚCH „KULTURNÍCH ŠMÍRÁKŮ“?
Fred H. Berger: Propaganda se zrodila do -zinové revoluce raných 80. let, kdy jediné, co jste k nastartování magazínu potřebovali, bylo pár stovek dolarů. První číslo mělo náklad pouhých 300 kopií, ale v devadesátých letech byl průměrný náklad 22 000 kusů. To nezní, že by toho bylo až tak moc, ale měli jsme úžasnou distribuci: zdálo se, že Propaganda je všude, kde by měla být – ve městech s trendy školami a městských centrech, na bohatých předměstích i v izolovaných venkovských enklávách, kde žili odcizení mladí lidé. A mí distributoři říkali, že Propaganda měla nezvykle vysoké procento prodeje – typicky mezi 80 % a 90 %, což je zhruba dvojnásobek průměru jiných magazínů zaměřených na hudbu nebo životní styl mladých.
Propaganda měla velmi silný kultovní status, spousta fanoušků uchovávala svoje čísla v plastových deskách, ve kterých je mají doteď a mluví o nich jako o „svatých relikviích“. Podobně kultovní byly i naše videoziny, kterých se od počátku 90. let do roku 2000 prodalo 10 000 kusů. A cvrkot kolem Propagandy ještě podtrhovala spousta parties, které se spontánně pořádaly k vydání nových čísel v těch nejzásadnějších goticko-industruálních klubech v zemi. Všechno dohromady pak vzbuzovalo dojem, že Propaganda je nějaký obří multimediální podnik. A vysoká návštěvnost na našem webu spolu s expanzí do zahraničních zemí tuhle image ještě víc zvýraznila.
Ale navzdory veškerému zdání se všechno dělalo s totálně napnutým rozpočtem, malou partou externistů na částečný úvazek a workoholickým šéfredaktorem (srdečně vás zdravím) v malinké garsonce. Co se týče „kulturních šmíráků“, těžko říct – jediný, koho můžu identifikovat s jistotou, jsem jen já sám.
FOTKY V PROPAGANDĚ JSOU, POKUD MI ODPUSTÍŠ TO TOLIK NADUŽÍVANÉ SLOVO, IKONICKÉ. NĚKTERÉ Z NICH JSOU NAVĚKY VRYTY DO MÉHO MOZKU. MÁŠ VELMI JASNOU ESTETIKU, POSTŘEH A OKO. CO TĚ OVLIVŇOVALO JAKO FOTOGRAFA?
Fred H. Berger: Během dvaceti let v tisku přispívalo do Propagandy zhruba patnáct fotografů. Do toho jsme měli fotky od filmových studií a vydavatelství, ale pořád se mi dařilo nafotit asi třetinu obrázků, které se v magazínu objevily. Zhruba polovina z nich byla čistě novinářská – koncerty, módní přehlídky, klubová scéna. Tu druhou půlku tvořila moje práce s modely, z nichž některým lidi začali říkat „supermodel z Propagandy“.
Takovými zavedenými jmény se stali například John Koviak, Wayne Arents nebo Scott Crawford. Většina mých nejúspěšnějších modelů byli mužští androgyni – což byl můj estetický ideál – kteří měli tisíce mužských i ženských fanoušků. Vlastně mne i někteří heterosexuální kluci obviňovali, že jsem z nich udělal gaye, protože modelové v Propagandě byli tak neuvěřitelně nádherní.
John Koviak
To bylo částečně samotnými modely, kterým bylo kolem dvacítky, a byli přirozeně velmi atraktivní. Zbytek udělal můj styling a umělecké řízení. Někteří z modelů byli dokonce takoví chameleoni, že je lidi často na některých fotkách vůbec nepoznávali. Měl jsem dokonce i pár modelek, které jsem nafotil jako kluky a nikdo tuhle lest neprokouknul.
Ale pouze jediná z mých ženských modelek dosáhla statutu supermodelky – Tia Giles. Ona a mí nejlepší modelové se objevili na mnoha fotkách v magazínu a také ve videozinech Propagandy, kde byly moje artové filmy a klipy, které nám poskytly různé kapely.
Spousta vlivů na moje focení bylo literárních, nejvíc inspirace pocházelo od spisovatelů gotických hororů Anne Rice a Poppy Z. Brite a stejně tak autorů z homosexuální subkultury jako Jean Genet nebo Jukio Mišima. Moje fotky i filmy ale inspirovaly i historické události a postavy jako Johanka z Arku, hraběnka Bathoryová, Svatá inkvizice a holokaust.
Tia Giles jako hraběnka Bathory
VZPOMÍNÁM SI, ŽE SE V RÁMCI SATURDAY NIGHT LIVE PRAVIDELNĚ OBJEVOVALA SATIRICKÁ SHOW „GOTH TALK“. V JEDNOM DÍLE BYLO PARODICKÉ VIDEO S ROBEM LOWEM, U KTERÉHO MI HNED NASKOČILO „TOHLE TOTÁLNĚ VYKRÁDÁ VIDEA PROPAGANDY!“. A ŘÍKAL JSEM SI, CO NA TO ASI MUSÍ LIDI Z PROPAGANDY. VIDĚL JSI TENHLE SKEČ?
Fred H. Berger: Vybavuju si Roba Loweho v „Goth Talk“ a že mi to přišlo děsně legrační. Ačkoliv si nevybavuji, že bych měl pocit, že by to připomínalo cokoliv, co jsem natočil. Moje filmy jsou o upalování čarodějnic, válečných zločinech, lesbických upírkách/upírech a lidských obětech. Mohli jste si všimnout určitě podobnosti s jedním z videoklipů kapel, ale já tahle videa neprodukoval – jenom jsme souhlasili s tím, že je přidáme do videozinu Propagandy.
COBY CELOŽIVOTNÍ SOUČÁST SCÉNY – CO SI MYSLÍŠ O ODKLONU GOTICKÉ SCÉNY OD PŮVODNÍ DEATHROCKOVÉ ESTETIKY SMĚREM K „TECHNOGOTICE“ – OD ČERNÝCH KRAJEK K SYNTETICKÝM DREADŮM A JEŠTĚ DÁL STEAMPUNKOVÝM BRÝLÍM? JAK Z HLEDISKA HUDBY, TAK ESTETIKY? A CO TY NA „PSEUDOIRONICKÉ“ AKCE TYPU „GOTICKÉ PLAVBY“ NEBO „NETOPÝŘÍ DNY“ V DISNEYLANDU?
Fred H. Berger: No, já nejsem „celoživotní součást scény“. Ve skutečnosti jsem nikdy nebyl „goth“. Můj vzhled, výzdoba domova – nic na mne nepřipomíná gotiku. Spousta lidí ze scény, když mne viděli poprvé, byli překvapení jak „negotický“ jsem. Vypadal jsem spíš jako pragmatický fotožurnalista – velmi prakticky. Vlastně co se týče mé poměrně nevýrazné image a životního stylu, jednou mi jeden člen Propagandy řekl: „Ty jsi ta nejnepravděpodobnější a nejméně hodná osoba k tomu, abys šéfoval jedničku mezi gotickými magazíny v zemi.“ Jo, každý tomu říkal „gotický magazín“, ale ve skutečnosti to během jeho dvacetileté existence to bylo zhruba 10 % punku, 15 % darkwave, 30 % gotiky, 15 % industrialu, 5 % glamu, 5 % metalu, 10 % fetiše a 10 % homosexuální tématiky – víceméně v tomto pořadí od roku 1982 do roku 2002, ačkoliv tu mezi žánry byly značné překryvy.
Navíc po ukončení Propagandy jsem se stal spisovatelem a fotografem na volné noze a následujících deset let jsem dělal pro spoustu publikací zaměřených na gay, fetiš a transgender oblasti. V listopadu 2013 jsem Propagandě založil Facebookový účet, který si rychle získal přes 23 000 fanoušků. Ale kvůli čím dál více rostoucím poplatkům Facebooku za každého fanouška neplánuju v rozšiřování báze nějak razantně pokračovat.
Frank H. Berger
Co se týče toho posunu ve vnímání gotiky – viděl jsem fenomén temného rocku ujít cestu od Alice Coopera k Christian Death a od nich k Marilyn Mansonovi a Black Veil Brides. A vždy tu bylo společné pojítko melancholie, melodramatu, mužů s makeupem a náznakem ironie. A stejně tak tu vždycky byly pokusy to všechno bagatelizovat a „zkorporativizovat“ – od filmů jako Blade ke kolekcím v obchoďácích Hot Topic a dále k Disneylandu nebo gotickým plavbám. Nejsem purista a rozhodně nejsem někdo, kdo by měl vynášet soudy nad kýmkoliv jiným, ale mně se zdá, že čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné.
POSLEDNÍ OTÁZKA JE TEDY JASNÁ – CO BUDE DÁL S FREDEM BERGEREM A PROPAGANDOU?
Fred H. Berger: No, Facebooková stránka Propagandy mi umožnila posledních 18 měsíců platit účty, protože se přes ni prodávají stará čísla magazínů, VHS videí, kalendářů i triček a stejně tak nejrůznějších publikací s mými fotkami a texty. Ale tuhle zásobu nejspíš vyčerpám v průběhu letošního podzimu, kdy už nebudu moci platit a udržovat tuto stránku v chodu. To proto, že Facebook si u komerčních a propagačních stránek účtuje poplatky podle dosahu stránky k fanouškům a zákazníkům; potřebují, abys něco prodával a platil je. Takže když už nebudu mít co prodávat, nebude možné udržovat přítomnost Propagandy na Facebooku. Ačkoliv nedávno se mi ozvalo pár firem, že by chtěli prodávat trička Propagandy a znovu vydat její videa, což jsou slibné vyhlídky.
Taky vyvíjím stránku Propagandy na Tumblr, který zatím od svých uživatelů žádné poplatky nechce. Další výhodou je, že Tunblr necenzuruje erotické fotky. Tak uvidíme, jak se tyhle věci budou vyvíjet dál. Ale když se ohlížím zpátky, mám pocit, že jsem udělal všechno, co jsem chtěl, a byl všude, kde jsem kdy chtěl být. A kdykoliv lidi naznačují, že bych „měl dělat tohle nebo támhleto“, prostě jim řeknu „to už jsem dělal“. Jsem celkem spokojený s tím, že zanechám svůj odkaz přesně tak, jak je to teď.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.