The Cure přišli po šestnácti letech s novým albem. Vyplatilo se čekání?
The Cure - Songs of a Lost World
Vydal: Fiction (49:13)
Pohled Ashe:
Od poslední řadovky britských melancholických velikánů The Cure uběhlo dlouhých 16 let, které ale kapela určitě neflákala. Průběžně o sobě dávala vědět, ať už reedicemi starších alb, vydáváním různých živáků a v neposlední řadě i živým hraním. Vždyť na světových turné strávili dohromady několik let a v ČR se v mezidobí mezi vydáním "4:13 Dream" a momentální řadovkou objevili hned třikrát. Kdo jiný má to privilegium, že vyprodává největší haly po celém světě i bez jakéhokoliv nového alba?
Pravda, materiál byl hotový a kompletně nahraný už od roku 2019, hlavní principál Robert Smith vydání sliboval ve všelijakých rozhovorech rok co rok, ale pokaždé se celý proces zasekl na nedokončených textech. Se zkompletováním vokálních partů si dal Robert hodně na čas, slova průběžně opracovával, škrtal a přepisoval, až dokud nebylo vše perfektní a dokonalé. Je mu už přece přes šedesát, nikam nespěchá a nic ho nikam nehoní.
The Cure - A Fragile Thing
Během turné v roce 2022, o kterém Robert Smith tvrdil, že nebude, dokud album nevyjde, alespoň pár nových písní zaznělo. Fanoušci se v průběhu několikaměsíční šňůry dočkali živě víc než poloviny alba, trápení bylo ale finálně utnuto až 1. listopadu 2024, kdy čtrnáctá řadovka The Cure s názvem "Songs of a Lost World" vyletěla do světa. Hned od prvních tónů úvodní Alone je jasné, že jsme doma a fanouškům nezbývá než si rochnit v čistém, plném a vyzrálém zvuku nahrávky, ze kterého je všemi směry cítit, že si s ním někdo dal setsakramentskou práci, aby výsledek zněl přesně tak, jak má pravá mizérie od ostrovních velikánů znít. Nový materiál je zktrátka jako setkání po letech se starými známými, a že je to setkání srdečné a emotivní.
Stěžejní na hudbě The Cure byly vždy silné kytarové melodie a sladkobolný vokál v podání hlavního kapelníka, a hutná a silná baskytara Simona Gallupa, ani tentokrát není nic jinak. Kapela hraje jak z partesu, nikde nic nechybí, ani nepřebývá, vše je na svém místě, přesně tak, jak má být. Nikam se nikde nespěchá a naprostá většina písní (snad jen kromě jedné) se pohybuje v pomalém tempu a nijak svižně se ani nebuduje atmosféra jednotlivých skladeb. Na vše je čas a prostor, vždyť v závěrečné Endsong se hudební motiv rozvíjí po dvě třetiny desetiminutové kompozice, než poprvé zazní zpěv. Na dlouhá instrumentální intra jsme u kapely zvyklí, a ani na nové desce se tímto postupem nešetří. Místo tady není ani na žádný výrazný popový hit, ty tam jsou veselé popěvky a pozitivní zamilované písně, s postupujícím věkem zúčastněných se do popředí zájmu dostávají jiné životní jistoty – odcházení, odcizení, osamění a nevyhnutelně i smrt.
V "I Can Never Say Goodbye" se Robert vyrovnává s nečekanou smrtí bratra, píseň napsal hned ten večer, kdy se o smutné zprávě dozvěděl, a neztrácí nic ze své síly ani po letech od tragické události. Pečlivě vygradovaná "Warsong" se zase zabývá malými bitvami v křehkých mezilidských vztazích. Nesnaží se najít rozřešení, ani se nepokouší takové chování omlouvat, jen je popisuje jako nedílnou součást života. A již zmíněná vycizelovaná "Endsong" uzavírá celou kolekci jako pečlivě vsazený drahokam do bezesporu bechybně stvořeného šperku.
Někdo po poslechu může namítat, že je osm písní málo a necelých padesát minut nestačí pokrýt všechny ty roky strádání, jiný bude vyčítat určitou strohost materiálu bez jasně čitelných hitů, další zase může namítat, že se novou deskou kapela vlastně nikam neposouvá a jen čerpá ze své téměř padesátileté kariéry to nejlepší. Je to ale vlastně špatně? Čekali jsme na tohle album tolik let, že když člověk konečně vstřebá vše, zůstane jen spokojený z výjimečného hudebního zážitku. Já osobně jsem při prvním poslechu uronil slzu štěstí, že je kapela, která mě provázela celou pubertu, zpět, a to v plné síle. Užijme si to, dokud ještě můžeme.
90 %
Pohled Pavla Zelinky:
Většina doposavad publikovaných recenzí alba "Songs of a Lost World" se shoduje na tom, že základní rys desky je její kompaktnost. A Robert Smith v už dvakrát zmiňovaném rozhovoru potvrzuje, že jeho snahou bylo napodobit to, co se mu dříve povedlo s deskami "Pornography" nebo "Disintegration". To znamená připravit kolekci, která nebude nesourodou směsí jednotlivých písniček, jako některá poslední alba The Cure, na kterých měli výrazný (i autorský) podíl jednotliví členové kapely, ale vybrat pouze z vlastních demo nahrávek pečlivě ošetřený výběr, kterým Robert se svými spoluhráči docílí podobného homogenního efektu. A to se mu opravdu podařilo.
The Cure - All I Ever Am
Osmička skladeb, která letošní řadovku sextetu tvoří, se nese v podobné náladě. Výrazně melancholické, podporující téma samoty a odcházení. Výraznou roli vedle Robertova vokálu hrají především vzdušné klávesové party nadnášející rockový spodek všech skladeb. "Songs of a Lost World", stejně jako v životě sám principál, už nikam nepospíchá. A tomu je nekompromisně uzpůsobeno všechno. Vždyť první singl a otvírák desky Alone se nejprve tři minuty instrumentálně rozvijí, než dojde na první verše Smithem vypůjčené od ostrovního básníka 19. století Ernesta Dowsona z poemy Dregs.
A to se dostáváme v postatě k jediné výraznější výtce, kterou bych k albu měl. To zkrátka neobsahuje jediný čistokrevný singl, kterými se pyšní i ony referenční desky "Pornography" (The Hanging Garden) nebo "Disintegration" (Lullaby nebo Lovesong). Album, na jehož výsledné podobě se podílel mixem už na albu "Bloodflowers" otestovaný Paul Corkett, výborně funguje jako celek. Nezklame kapele nakloněného posluchače, neurazí ani jako podkresová kulisa, nemá ale ambice oslovovat jiné, než staré známé. Že jich je stále více než dost, ukazuje narůstající počet zemí, kde album stanulo na vrcholu prodejních hitparád. Přesto, abych dal albu mimořádné hodnocení, musela by mne kolekce "Songs of a Lost World" nejen pohladit a dojmout, ale také něčím překvapit. Fakt, že něco takového možná neměl Robert Smith ve svém věku energii nebo chuť, je na druhou stranu naprosto legitimní, pochopitelný postoj. I přes tyto výtky se The Cure podařilo předložit posluchačům silnou kolekci, které je (snad) lákadlem na další připravovaný materiál, který chce Robert Smith do svých sedmdesátin vydat, než hodlá celý temný cirkus jménem The Cure definitivně uzavřít.
85 %
Tracklist:
Komentáře
Když to vemu tak jak to cítím já : v 80 letech The Cure - jedna z nejlepších kapel , spoustu úžasných písniček který si velice rád kdykoliv poslechnu . To co vydali v 80 letech bylo to nejlepší od nich. To byl jejich vrchol. Od alba Wish (1992) to šlo s kvalitou jejich hudby strmě dolů. Poslední album je pro mě velká nuda , dvě písničky sou celkem dobrý ale určitě zdaleka nedosahujou kvality jak v 80 letech. Stručně o novém albu : velice málo zpěvu a to je velmi špatný a k tomu ucouraný dlouhý písničky. Kapela naživo zní fantasticky a Robert Smith má naprosto geniální hlas a i naživo je jeho hlas senzační i v jeho 65 letech. Těšil jsem se na jejich album , ale opět zklamání. Tak si říkám a to nechci srovnávat The Cure třeba se Sisters Of Mercy nebo Ned's Atomic Dustbin , ale někdy je lepší jen dokola xx let koncertovat na živo a hrát xx let starý a osvědčený písničky než vydávat nový alba. To měli např. udělat i legendární Pixies (znovu začali hrát a nahrávat nový alba - a jak to dopadlo - všechny jejich nový alba jsou neposlouchatelný) ! Já si The Cure velice vážím , ale tohle album mě nenadchlo a tak si myslím že už ''asi'' ani nemělo vzniknout. Říkám na závěr : že v nejlepším je lepší přestat vydávat nový alba a zůstat jen u koncertování. Za mě hodnocení 15%
Súhlasím. Len by som dodal, že Sisters majú ten "nový materiál" veľmi kvalitný a stál by za nahrávanie, kdežto z nových piesní Cure bolo už na poslednom tour cítiť, že to bude zdĺhavá nuda. Najviac ma nudia a iritujú Robertove 5 minútové rozjazdy a dojazdy piesní tými otravnými kvákadlovými sólami. Nevzbudzuje to vo mne žiadnu emóciu. Napríklad pieseň Faith tiež presahuje 10 minút, ale užívam si tú pieseň od prvej po poslednú sekundu.
Z nového albumu sa mi páči len úvodná a záverečná pieseň (ktorá má tiež veľmi prehnanú stopáž) a to je asi všetko. Hovoril som si, že album by mohol byť kvôli pomalému tempu aspoň dobrou kulisou k čítaniu knihy, ale keď som si ho vypočul z fyzického nosiča na kvalitnom aparáte, zhrozil som sa. Neviem, či to malo byť cieľom, ale zvuk je strašný. Prebustrovaná, rezonujúca basgitara v kombinácii s bicími, ktoré tiež nepríjemne rušivo rezonujú, potápa celý zvyšok inštrumentálnej časti. Keby boli Cure nová kapela, tak by som si povedal, že je to chyba výsledného mixu. Viem o Robertovej fascinácii žánrom Shoegaze, ale aj špinavý zvuk má svoje mantinely. Navyše tento album obsahuje dve piesne (Drone/nodrone a Warsong), ktoré podľa mňa patria k tomu najhoršiemu, čo kedy kapela vydala. Hlučná, znervózňujúca, uťahaná nuda. Jediné, čo sa mi na novom albume páči je grafické prevedenie. To je naozaj podarené a vyzerá to pekne na tričku. Dávam 10% za Endsong a 5% za Alone.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.