Godefroi | 20.02.2009 08:39

Jakou jinou recenzi bychom mohli uveřejnit jen pár dní před pražským vystoupení slovinské formace Laibach, nežli pohled na jejich aktuální novinku "Kunst Der Fuge", který pro CZ Sanctuary napsal Godefroi...

Laibach - Kunst Der Fuge
Vydal: Dallas records / Mute records / EMI

Laibach už více než čtvrt století využívají formy coververze k odhalení toho, co je pod kůží původních pop songů, a tím vlastně i k odkrytí mechanismů pod povrchem masové kultury. Proto si brali v minulosti na mušku Beatles, Rolling Stones, Jesus Christ Superstar nebo třeba národní hymny. Tentokrát zacílili na génia barokní hudby J. S. Bacha, a to sice na jeho tajemstvím obestřené fugy, částečně nedokončené, umožňující volnou interpretaci. Úkol nelehký, vezmeme-li v potaz, že osvědčený laibachovský vzorec – vzít jednoduchou popovou věc a přetvořit ji v patetické dílo, zde nemůže fungovat. Kdo se tedy těšil na úderný vokál Milana Frase a pochodové rytmy, bude možná zklamán. Tentokrát jde o ambientně elektronické dílko s minimem rytmiky, a pokud se na pár místech hlas objeví, pak je veskrze syntetický.

O co vlastně ve fugách jde. Po téhle planetě běhalo jen velmi málo lidí schopných komponovat v tak složité formě jako je fuga, kde několik motivů (až pět) je vedeno proti sobě dle pravidel harmonie, což vytváří zvláštní efekt – kontrapunkt. Zkrátka a dobře fugu si jen tak nezapískáte. Laibach se svého úkolu zhostili vcelku kreativně. Za pomocí syntezátorů a sekvencerů fugy naprogramovali, přičemž některé z nich zjednodušili vynecháním určitých motivů, jiné zrychlili, případně značně zdeformovali.

Na jedné straně tak stojí fuga Contrapunctus 4, kde snadno rozeznáme původní bachovský motiv, a na opačném pólu experimentální Contrapunctus 12, kde téměř nezůstal na kameni kámen. Podobné je to i se stopáží jednotlivých fug. Najdeme tu krátkou slovní hříčku v sedmé skladbě na téma Bach – LaiBach (pravda dost prvoplánový vtípek), a dvacetiminutový Contrapunctus 2, který rozvinul původně tříminutové téma do kompozice sice zajímavé, ale přeci jen zbytečně rozvleklé. Nicméně album posluchače překvapivě snadno vtáhne do sebe a jeho kouzlo spočívá především v proměnlivé struktuře skladeb. Takže i když celková nálada zůstává plus minus stejná, vždy vás překvapí nějaká ta nezvyklá změna motivu, tak jak to mistrně zvládá třeba takový Aphex Twin. A jelikož i Johan Sebastian pochvalně kýve hlavou, je třeba zakončit konstatováním, že experiment se zdařil.

80%