Pavel Skořepa | 18.12.2023 18:20

I letos pro nás spisovatel Pavel Skořepa sepsal svoje dojmy z letošního HorrorConu. Tady jsou...

Rok po roku pošel a přišel čas dění nového, nyní již osmého ročníku festivalu oslavujícímu horor ve všech jeho uměleckých projevech, tedy HorrorConu 2023. Co bych to byl za milovníka žánru, pokud bych se opozdil, ne tedy jako s napsáním reportáže, natož abych vůbec nedorazil. A to jsem vedl boj nejtěžší s rýmičkou a kašílkem, pro muže to nejsmrtelnějším onemocněním, které vůbec může být!

Páteček 10. 11. 2023

Oproti předchozím ročníkům se HorrorCon začal pátečním večerem na Warm Up Party ve skvělé podzemní hororovo goticko metalové atmosféře pražského baru Necropolis, kde se mohli setkat všichni nedočkavci a ještě před velkým šrumcem sobotního dne se v rámci možností navnadit a rozšoupnout. Této možnosti bohužel mnoho lidí nevyužilo a za sebe mohu říct, že se připravili o dost parádní večer, při němž se dala právě skromnou účastí asi dvou stolů užít tamní typická pátečková atmosféra. Nechyběli z těch co osobně znám samozřejmě hlavní tvář festivalu Kristinka Haidingerová (spoluorganizátor Tislav byl asi doma zavřený a připoutaný ve sklepě), grafik a ilustrátor Zdeněk Svoboda s přítelkyní povídkářkou Lenny Ka, hororový znalec a milec Martin Jiroušek, moje maličkost a ze Slovenska dvojice propagátorů a autorů temné fantastiky Rado Kozák (mimo jiné i šéfredaktor online časopisu Charon) s Lukášem Polákem, kteří s sebou přivedli velmi příjemnou knižní bloggerku Moniku odkudsi od Olomouce. Společně jsme se bavili, popíjeli a téma hororu z našich úst proudilo jako z nekonečných zřídel, při němž jsem začal pociťovat neodvratně se ztrácející můj hlas.

Na tom samotném by nebylo nic zvláštního, pokud by nedošlo i k několika zajímavým událostem, kdy jsme jen tak v průběhu večera a družné zábavy najednou zaslechli rychle se blížící hlasité vrzavé zvuky doprovázené cinkotem kravského zvonce. To přicházel jeden z návštěvníků baru silně ověšen železnými řetězy a podobnými proprietami, včetně již zmíněného kravského zvonce, čítajícího nepředstavitelné množství kil, a vrzal neb své kovové ověšení neměl správně ošetřeno proti korozi.

Anebo Silver díky svému čerstvě upravenému kníru a mé invenci dostal na hlavu sombrero a začal na baru vykřikovat hesla typu: Viva la Revolucion a Viva la Mexico, čemuž jsem mu já kontroval slovy A la mierda. Nakonec mu bylo sombrero zabaveno, protože moc zlobil.

Pro mě samotného měl páteční večer o to větší význam, že na mě čekalo tričko a mikina z merche Necropolis, které jsem si již dříve objednal, tudíž jsem mohl hned následující den na HorrorConu dělat parádu se svým novým dress code šupáckého spisovatele fantastiky a básníka.

To už přijela kamarádka a jedna z modelek Pavla Slaughtera Jelínka, jinak známého jako ExInferi a pro nás nejbližší jako kapitán Spaulding, který si už chrupkal na hotelovém pokoji po dlouhé cestě z BrrrNoa. A i když Sunny hned zhodnotila, že je to v baru chcíplé (nechápu co čekala od plného baru a družné zábavy), nakonec jsem to byl já, kdo ji nakonec tahal pryč, abych se u nich na pokoji mohl vyspat na gauči a nemusel se trmácet z Prahy zpátky do Berouna.

Noc byla přeplněna všeobecným chrápáním a paradoxně ten co nejvíc chrápal měl v uších špunty a já to nebyl…

Sobota 11. 11. 2023

Sobotní ráno bylo ve znamení nějakého thajského hororu a snahy udělat ze sebe lidské bytosti a hlavně vykopat Spauldinga z postele. Zde už jsem věděl, že ta ztráta mého hlasu o dost pokročila a navíc se začalo znovu vracet otravné kašlání. Nu což, řekl jsem si, alespoň budu moct na celý program HorrorConu kašlat! A bylo taky na co! V úžasném prostředí již od loňska známého Restaurace Kotelna.

Když jsme dorazili se všemi boxy a taškami maskérských propriet, byla u vstupu Lenny Ka tak zabrána do své funkce, že si mě nevšimla ani při mocném mávání, no křičet jsem na ni nemohl. Skoro každý, kdo se ze mě potom snažil dostat jakýkoliv mluvený projev zhodnotil, že mám krásný creepy hlásek (plusové body pro mě). Každopádně Pavel Jelínek dostal ke svému užívání a připravování své večerní BloodShow celou gynekologickou místnost.

To už byl nejvyšší čas si tam jen odložit a stát se účastnickou součástí programu. Na Spauldinga čekala příprava vernisáže jeho úžasných nahotou a hororem obdařených fotografií, jemuž velmi hrdě kontroval se svou výstavou Michael Knoten, jehož fotografie se za dech beroucí atmosféričnost rozhodně nemusely stydět, ba právě naopak jí přímo bezhlasně vykřikovaly. Nejvíc se mi líbila fotografie nazvaná Baba Jaga.

To už v programu proběhlo dávno zahájení festivalu, uvedení vernisáží, kdy jsem se šel podívat do sálu na sortiment tržiště a vyzvednutí si domluvených recenzních výtisků. Na konci kolečka jsem potkal i stolečky Kikimora Teamu a Kiry Bulat s goth líčením a jejími nádhernými háčkovanými věcmi, takže jsem hned za tepla zakoupil dvě háčkovaná očička, ovšem ani jedno nebylo pro mě (to moje z loňska se mi stále houpe případně visí na baťůžku), čímž jsem Kiře pomohl vyhrát sázku s Diukem o první prodané zboží.

Byly tam stánky všeho možného, počínaje skvělým a krásným hororovým merchem Zdeňka Svobody, následovaným knižním nakladatelstvím Canc Rosany Zvelebilové, kde byly k zakoupení i moje obé Skořápky, jemuž sousedilo neméně úžasné žánrové mini nakladatelství Gnóm! Jakuba Němečka s jeho krásnými knihami. Hned vedle se vyjímala Carcosa Milana Žáčka, se kterou sousedil nabušený Golden Dog Martina Štefka. Jim rohovali Horror Collectors CZ/SK se svými sběratelským sortimentem. Následovalo místo ještě na nakladatelství Medusa Romana Tilcera (ten bohužel z objektivních příčin nedorazil) a pro talentovanou a šikovnou šperkařku Monicu Otmili (ta naštěstí dorazila). Návštěvníci si měli každopádně z čeho vybírat.

Já byl následně odchycen svou femme fatale a od té chvíle jsem na celý daný program HorrorConu mohl jen kašlat a svým novým creepy hláskem pronášet řídké a skromné poznámky. Na program, který se zcela záměrně nedal vůbec zvládat užít si celý a každý účastník si s těžkým srdcem musel vybírat. A občas to byla opravdu bolestivá volba, co si budeme povídat.

V restauraci svou část uváděl profesionálně Tomáš Marton, zatímco sál měl s lehkostí komika sobě vlastní Petr Polívka.

Takže když jsem absolvoval vernisáže Pavla Jelínka a Michaela Knotena, jsem byl po cigárku odchycen k autogramům do Skořápek a u obsluhy jsem si bez hlasu musel vyžádat propisku, jsem byl nechtěným svědkem začátku křtu Jana Hlubka, kde Tomáš Marton zanotoval jakousi ódu na červené gatě a špičaté boty, to už jsem naštěstí po autogramiádě a navrácení psací potřeby spěchal na sál. Zde měl úžasnou přednášku o českých spisovatelích devatenáctého století Petr Boček k propagaci jím sestavené povídkové antologie V říši mrtvých, vydané u Golden Dog. Františka Vrbenská musela být jistě skvělá, ostatně jako pokaždé, jen bohužel byla moc brzo, takže mi její přednáška utekla.

Dají se emoce ztvárnit vizuálně v pohybu pantomimického divadla?! Dají! Řečnická otázka to pochopitelně byla. Novocirkusové duo Hermína & Petr to po roce dokázala znovu a v plné palbě. Opět z jejich vizuálního projevu na pódiu cákaly do diváků hravé emoce, a to emoce hutné a nechutné, jaké jsou souputníky každého běžného toxického vztahu.

Následně se mezi sebou pobila přednáška o lovecraftovských monstrech sourozenecké dvojice Terezy Kadečkové a Ondřeje Kocába s křtem Romana Bílka s Petrem Bočkem a jejich společným literárním počinem Temné stránky. Křest pro mě vyhrál a jsem tomu rád, protože to byl nejoriginálněji pojatý křest, který jsem zatím zažil, pokud nepočítám ten svůj u druhých Skorápek v Necropolis. Vždyť autorská dvojice vytáhla z pekla samotného Roubala a nechala jej nejen křtít, nýbrž i úryvek z knihy číst. A pak samozřejmě sesílat kletby.

To už ovšem zase volala touha po cigaretce a taky konečně návštěva kina, do nějž vybral ty největší zombie špeky Martin Jiroušek. Totiž ještě nikdo nevymyslel lepší alegorii na západní konzumní společnost, jíž rozhodně zombies jsou. Stihl jsem nemalý kousek snímku z brazilské produkce, vlastně jediný, který jsem z daného promítacího programu neznal, a to film Mangue negro (2008), který jsem si musel poté v klidu dohledat a pustil doma. Všem vřele doporučuji!

Následně jsem spěchal na přednášku Haniny Veselé o strašidelných Urbex exteriérech a jejich historii, čímž jsem zmeškal společný křest knih Veroniky Fiedlerové, Ludmily Svozilové a Karin Novotné, neboť můj vnitřní jemnocit nedokáže nečině pohlížet na násilí páchaném na slabých mužích silnými ženami, v tomto neodpustitelném případě byl tou obětí Jirka Sivok.

A najednou byl čas nejdůležitějšího křtu dne a to pokřtění audio verze knihy České temno s narátory z Čti mi, při němž tu neuchopitelnou knihu z jedniček a nul pokřtila hlasem zrovna tak éterická zpěvačka kapely Arthemion. Dále pokračovala beseda i se záludnými dotazy a celý tento čas si vše šéfovala a moderovala Kristinka Haidingerová.

To už jsem měl namířeno na další biják Vyvrhel z Pekla (1981), pro některé pamětníky známého ještě pod názvem Kružítko. Při jeho sledování sice čas krásně ubíhal, přesto se najednou posunul někam dávno za začátek koncertu melodicky metalových Arthemion (i když zvuk jim v plném projevu z technických důvodů nepřál), co bylo ještě horší, už probíhal křest Marka E. Pochy a jeho labutí písně v podobě povídkové sbírky Temná epocha. Než jsem se tam dostal, už bylo po křtu i koncertě. Z věrohodného nejmenovaného zdroje jsem se dozvěděl, že Markův křest byl nejkratší snad asi v celé historii křtů, kdy sám autor akorát pronesl něco o své duševní menstruaci a Míra Pech mu knihu polil svou rozpitou limonádou.

To už se mezi pivem a cigárkem začal přibližovat zlatý hřeb večera talentovaného maskéra Jakuba Gründlera, jehož postupná práce se dala sledovat o kousek dál od Spauldingova kumbálu a jeho práce na modelkách. Jakub představil svého Ďábla s velkou pompou a opravdu z něj přecházel zrak. Dokonce v jedné chvíli moderátor Petr Polívka znejistěl, když se z publika spontánně ozvalo skandování, aby před ním poklekl. Petr nakonec jen tak nějak poskočil a srazil nohy v póze, jako když vás popotáhne kosi na smyčce na krku a hned konec provazu pustí. No co si budeme povídat, velké štěstí měl Petr Polívka, že je jen šedou eminencí Infernalismu a nepatří do něj člensky, neboť to by bylo jistě hodnoceno jako projev velmi hrubé neúcty k hlavnímu šéfovi!

Poté už následovala tombola, kde jsem i já, světe div se, byl jednou tažen a vyhrál k velké své radosti dvě knihy, které jsem již recenzoval, v nádherné černé plátěné tašce s motivem knihy Nelly Černohorské a jejího Oka čarodějnice se štosem záložek Lesního ducha, z nichž tašku a většinu záložek jsem daroval. Ty dvě knihy jsem si nechal na Ježíška, přece jen se už taky hlásí o slovo, filuta jeden.

A to už se blížil pomyslný zlatý hřeb večera s nálepkou 18+ a mnoho jmenný, v tuto chvíli Ex Inferi jakožto pekelný nekromantický mnich přivedl své dvě modelky, včetně Sunny, aby je osvobodil v jejich nahotě hnijícího masa, následně vytáhl tu třetí, kterou skryl v publiku k vrcholu svého temného umění. Ze hřbetu Sunny odtrhl nekromantský nůž s černou čepelí a střenkou z obratlů a řízl první krvavý bolák bezmocné a za ruce zavěšené oběti. K druhému boláku si přivolal Kristinku Haidingerovou, do třetice jsem to odnesl já a čtvrtý byl Tislav i se svým vysokým kloboukem se širokou krempou, který splňoval všechny atributy metalového čaroděje.

No už zbývalo jen jít na poslední noční autobus zpátky do Berouna. Má femme fatale mě samozřejmě doprovodila, zrovna jako já doprovodil ji na její cestu za domovem, čímž byl pro mě, mé kašlání na program i creepy hlásek akce oficiálně ukončena.

Zvonec a umrlčí konec, anebo to bylo jinak?