Ezechiel, Nephilim, Pavel Zelinka | 29.06.2022 18:09

Poslední díl ohlédnutí za letošním ročníkem Wave Gotik Treffen v Lipsku.

Ezechiel: Jak jako poslední den? Vždyť jsme ještě nebyli v Darkflower! A pohanské vesničce! Ve Felsenkelleru a u Památníku bitvy národů! Projít se po hřbitově, ani na žádné výstavě! Ale je to tu – pondělí přišlo na gotiky. Tak tedy rychle dohant aspoň něco. Šup do festivalové tramvaje, zabrat kupéčko pro čtyři, z telefonu udělat "Strassenbahn Disco" a dojet se podívat do Agry na nabídku obchodů s gotickým harampádím.

Prodejců se tentokrát evidentně přihlásilo méně a hodně míst zelo prázdnotou. Velké značky (Queen of Darkness apod.) samozřejmě chybět nemohly, stejně jako stánky labelů Out Of Line nebo Hands, spřátelení tričkaři Gothicat, nějaké ty ručně vyráběné kožené či cyber doplňky. Kdo letos nejvíc sušil hubu, byli fanoušci vinylů, protože stánků s černými plackami bylo v hale velmi poskrovnu. A tentokrát nepomohlo ani potencovat se zákeřnou "ovocnou" bowlí (opřenou především o kombinaci levného vína, vodky a ovocného kompotu) ze stánku před halou, která pouhé očumování většinou povýší v tradiční festivalovou disciplínu "naváté nakupování". Až na pár cetek tu vlastně nebylo nic moc, co si odvézt domů na památku. Ale aspoň si můžeme odškrnout další položky ze seznamu "povinné zastávky na WGT".

Pavel: Poslední den festivalu bylo třeba znavené tělo po třech dnech festivalu nakopnout nějakou energickou bombou. A francouzské dvojice Potochkine byla dobrou volbou. Existuje už od roku 2016, ale jejich temná taneční hudba postavená na osmdesátkových základech se do dnešních dnů nedostala příliš ven z frankofonní skořápky. To se ale zřejmě mění s vydáním loňské novinky "Sortilèges". Dvojice od začátku setu, který už na pátou odpolední přilákal do Haus Leipzig velmi slušnou návštěvu, dala jasně najevo, co od ní můžeme očekávat. Energický minimalistický set, který dá spoustu prostoru pro tvárný vokál lepé zpěvačky, která jakoby byla ztělesněním Sophie Marceau. Jako frontmanka nás ale nešetřila ani náhodou a podobně jako její parťák za mašinkami byla schopná atmosféru řvaným, nebo různě modulovaným vokálem, přiostřit.

V případě Potochkine nešlo o úderné refrény, ale o postupně budovanou atmosféru, která ke konci setu dosahovala extatických momentů. Tenhle minimal techno šanson, jak jsem si pro sebe sound Potochkine přezdil, byl možná mírným ukročením z tvrdě elektronických zvyklostí, rád si ho při nejbližší příležitosti zopakuji znovu.

Potochkine - Pogo (živě na WGT 2022)

V mém případě tradiční přeběh do divadla na pro mne neznámé jméno Diodati. Projekt pojmenovaný po pro gotiky významném švýcarském domě (více ZDE) vede už dvě dekády nepřehlédnutelná figura zpěváka Gwydiona Enbarra. Na rozdíl od řady projektů, které vizuálně s gotickým duchem WGT moc nekorespondují, Gwydion vypadá jako mladší reinkarnace Andyho z Combichrist, akorát školeným barytonem a za doprovodu koncertního křídla přednáší posluchačům své niterné neoklasické skladby. A když se zdá, že atmosféra v sále začíná usínat, přichází ke klavíristce ještě elektronik, který dokáže niternou nápadu potřebně zahustit. Celý set pak autor orámuje dvěma předělávkami – irským tradicionálem "I Am Stretched on Your Grave" (známe i v podání Sinead O’Connor) a kratičké "Goodbye Cruel World" ze Zdi Pink Floyd, po které následovaly zasloužené ovace.

Nephilim: Pondělky na WGT pro mě bývají spojeny se dvěma protichůdnými pocity. Jednak se od rána (pardon, zas tak brzy nevstáváme: od poledne) v člověku usídlí tísnivý pocit, že dnes je poslední den a na rok máme utrum. Na druhou stranu už několik ročníků lipské veselice vytasilo na závěr ty nejlepší koncerty. Zhruba v tomto rozpoložení mířím do nedalekého Haus Leipzig.

Na pódiu už mezitím uběhla dobrá polovina setu washingtonského projektu S Y Z Y G Y X. Původně duo, dnes sólové dítko exoticky vypadající a kérkami ověnčené Luny Blanc produkuje temný taneční electropop a tak její vystoupení příjemně ubíhá. V sále je už docela těsno a vzhledem k nepříliš dobré vzduchotechnice také vedro a vlhko. Zpěvačka, jištěná na pódiu kolegou za čudlíky a hejblátky docela s přehledem zvládá několikasethlavý dav. Absolvuji několik skladeb, ale raději se pak dojdu nadýchat čerstvého vzduchu, protože mě na stejném místě čekají ještě dva koncerty, které mě zajímají o chlup víc. Nicméně na adresu S Y Z Y G Y X nemohu říct nic špatného, rád si je znovu užiju v nějakém příjemnějším klimatu.

S Y Z Y G Y X - Die Like A Rockstar (živě na WGT 2022)

Na scénu totiž přichází William Maybelline, polovina velepopulárních Lebanon Hanover. Ten zde ovšem tentokrát nekope pod vlajkou domovské formace, ale přijel vyvětrat své sólové dítko Qual. Melancholii a zasněné rozjímání ovšem nečekejte, Qual jsou o poznání peprnější a agresivnější. Pokud jeho tvorbu znáte pouze ze studiových nahrávek pak vězte, že úderný minimal synth dostává v živém podání příjemný nádech retro EBM. William vystupuje sám, což bývá ošemetná disciplína, ovšem i on si s houstnoucím davem pod pódiem dokáže hravě poradit, dokonce jsem měl někdy pocit, že sleduji Clause Larsena v dobách největší slávy. A to si hudebník musel vystačit s minimem pomůcek: S abstraktní projekcí za zády a občasným využitím elektrických bicích. Klobouk dolů a těším se na další setkání!

Rychle ven na krátkou kyslíkovou infúzi a pak zase zpět do sálu. Koncentrace upocených těl mezitím dosahuje maxima a vzduch nápadně připomíná podnebí bornejského deštného pralesa. Na pódiu už je připravená dvoumístná baterie syntezátorů a dalších zvukových podivností. Když místní moderátor oznamuje příchod Kite, hala propukne v bouřlivý jásot. Švédská dvojice je zajímavým fenoménem elektronické scény. Jejich introvertní a někdy až mimoňské vystupování si dokázalo podmanit většinu těch, kteří o jejich hudbu někdy zavadili. Vše je navíc korunováno signifikantním hlasem Nicklase Stenema, jehož vokál umí vtisknout punc výjimečnosti v podstatě jakékoliv skladbě. Pokud jste měli možnost vidět Kite naživo před třemi lety na Prague Gothic Treffen, asi tušíte, o čem je řeč.

Tentokrát se dvojice zaměřila na novější tvorbu, takže zazněly třeba poslední singly "Bocelli" a "Panic Music" nebo roztančená "Teenage Bliss". Některé skladby naživo dostaly trochu jiná aranžmá, některé byly významně zkráceny. I přes vražedné vedro zůstala většina přítomných v sále a fascinovaně se nechávala unášet nezemským vystoupením. Došlo samozřejmě i na povinné kusy z minulosti jako "Dance Again" nebo "Up For Life", při kterých se dav propadal do transu a nataženými pažemi vzýval dvojici zahalenou po většinu času v mlze s barevným nádechem. Jednoznačný zlatý hřeb letošního WGT a další úchvatný zážitek, který mi Christian a Nicklas dokázali naservírovat. Atmosféru asi nejlépe vystihuje krátký úryvek z koncertu, který najdete níže. A pokud vám až doposud Kite unikali, měli byste to rychle napravit.

Kite - Up For Life (živě na WGT 2022)

Pavel: Znovu přesun, tentokrát do Volkspalast, které je v pondělí tradičně věnováno okrajovým elektronickým žánrům. Tak tomu bylo i letos, kdy jsem dorazil akorát na začátek setu Frett. To je sólový projekt Macieka Fretta, kterého vedle Job Karma známe i ze spolupráce s Mattem Howdenem (Sieben) jako 7JK, a navíc zastává pozici kurátora a ředitele Wroclawského industriálního festivalu. Jeho elektronický minimalismus je jiný než jaký nám na roztančeném setu přednesli Potochkine. Zde jakoby byla rytmická elektronika svědkem pomalu plynoucího času, který nabourávaly dvě odlišné vokální osobnosti - stoicky chladný ženský vokál Anny Frett a oproti tomu neustále vybuchující hlas samotného Macieka, který když se chopil mikrofonu, pochodoval po pódiu postrkovaný nezadržitelným množstvím energie. Vezměte Dive Dirka Ivense, vykoupejte ho v ledové dark ambientní lázni, a pak do něj vpravte několik elektrických šoků. Originální, svébytný zážitek.

Z okrouhlé Kuppelhalle jsme se nemohli hned tak přemístit vedle do pohlouhlé Kantiny. V Praze usazená Lamia Vox ladila poslední detaily, takže nakonec její set začal s drobným zpožděním. Drobná autorka se za stolem se spoustou mašinek a mikrofonem nechala zahalit závojem světel a vedle svého velína nechala vztyčit velké plátno. To od začátku setu začala ve velký obraz měnit přizvaná umělkyně Liza Libenko, která je studentkou AVU, ateliéru malby Jiřího Petrboka. Temný dark ambient Lamia Vox s tribálními momenty sice nezaplnil Kantinu až k východu, troufám si tvrdit, že pohltil návštěvníky koncertu omamně snivým způsobem. A přesto, že kromě malování obrazu nebylo na co koukat, většině posluchačů fakt, že tento koncert prožili ve stoje, došel až s posledními tóny vystoupení. Takovou sílu měla samotná hudba Aliny Antonovové.

Lamia Vox - Animus (živě na WGT 2022)

Ezechiel: Posledním vystoupením Wave Gotik Treffen 2022 se pro nás mělo být setkání s Whispers in the Shadow, což je ideově vlastně velmi pěkná tečka. Tradiční gotika, nápaditě ovzláštněná dalšími hudebními vlivy, navíc oslava 25 (+1) výročí, sympatická sehraná kapela... ideální kombinace na závěr. Tak proč je sakra ve Westbadu zaplněno jen zpola? Je to kvůli nedaleko hrající Linea Aspera? Nebo šli všichni na Combichrist či In Slaughter Natives? Je to sice škoda, ale nenecháme si to zkazit.

Pětice jde bez velkých cavyků na věc. Vítá nás marš virblů, synťáková plocha, basová linka a samozřejmě Ashleyho charakteristický vokál v "A War That Never Was". S hned druhou "The Arrival" se ale i oba kytaristi chytají svého nádobíčka a vplujeme na tu spravně trad goth notu. Přes "Forever 1985" a pecky "What if Uriel Falls" a "The Lost Souls" se dostáváme k rituální kotlové "The Tempest". A ačkoliv Ashley od dob svého největšíího occult goth rock období malinko poodstoupil, při invokaci "Gloria In Excelsis" je vidět, že i přes ležérní černý cardigan a celkově umírněnější outfit je to prostě pořád černokněžník. Novější věci ("Dectractors", "Urgency of Now") se propojovaly s klasikami ("Back to The Wound", "A Song for the Radio"), ačkoliv je pravda, že pomalejší Edenhousovské nebo Curovsko-Floydovské polohy "Drowning Like the Moon" poslední den festivalu už neměly takovou platnost. Na druhou stranu silný závěr s "Damned Nation" a "Babylon Rising" zase vrátil energii do sedla. A co nezvládly tyhle dvě, dorazil přídavek "The Rites of Passage". Moc pěkný koncert, který by si zasloužil plný sál. A věřím, že ho příště i mít bude.

Na závěr ještě několik obecných postřehů z letošního WGT:

1) Nemládneme. Tedy naší redakce se to samozřejmě netýká, nicméně v ulicích Lipska bylo poznat, že drtivou většinu účastníků festivalu tvoří hlavně srdcaři a "staří známí". Těžko říct, jestli je to otázka čistě WGTčka (pro mladší ročníky může být 190 € za lístek až moc, navíc se ještě na jaře nevědělo, zda akce vůbec proběhne), nebo gotické scény jako takové. Budeme to pozorovat a modlit se za novou krev na scéně.

2) Obecně méně lidí (i prodejců). Možná to souvisí s bodem jedna, ale letos to bylo snad poprvé, kdy byly (mimo exponovaných hodin po konci vystoupení v Agře) v dopravních prostředcích síly goths a normies vyrovnány. Možná za to mohly souběžné městské slavnosti, ale i tak se zdálo, že tentokrát byl zástup černooděnců o fous řidší.

3) Afterparties. S nimi byla letos poněkud potíž. Trochu nepochopitelně měl středobod všech nočních mejdanů Moritzbastei pořádně otvřeno jen v pátek a v pondělí, údajně z nedostatku personálu. Když si člověk představí, kolik tisíc lidí se tam každý večer protočí a kolik peněz tam nechají, musela to být pro klub dost velká ztráta. Nejspíš v návaznosti na to pak bylo těžké dostat se od určité hodiny do ostatních afterparty klubů, kam se partychtivé davy přesunuly a pokud jste přišli až po půlnoci, měli jste povětšinou smůlu. A možná i to je důvod, proč na Obsession Bizzar bylo tolik "obyč festivalově" oblečených lidí, kteří působili, že šli nejspíš náhodou kolem. Ono moc nebylo kam jinam jít.

4) Pořád je to domov. I po všech těch letech je návrat na WGT pokaždé silný a rezonuje v černé duši ještě několik týdnů poté. Ono totiž mezi festivaly nic není jako WGTčko. Nic.