Snad vůbec poprvé se u nás na webu podíváme velkým reportem na německý megafestival Amphi se Suicide Commando, Faderheadem, VNV Nation, Grendel, Agonoize a řadou dalších. Tentokrát typicky osobitým pohledem Kootchy, kterému tímto děkujeme.





 

Coo?? Amphi?? Já letos nejedu, nemám s kým…  No, tak pojeď se mnou ne?  A máš flek v káře? Si piš, seženem  ještě někoho a jedem… Tsive, takžeee Kootcha, Jones and Mirage on da board!!

Hele, vejde se nám to do auta? Vždyť vezeme jenom chlast, to se musí vejít, když tak vypijeme něco už tady a tam to koupíme znova. No tak jo…  Nezbývalo než vyrazit. Za zvuku studených Plzní se nám Mirage za volantem několikahodinově vyzpovídal, co je nového, a my za upřímného pokyvování hlavou popíjeli jedno pivko za druhým. Jelikož v Porýní začaly ten den prázdniny, musel jsem svatosvatě slíbit, že nebudeme ani jednou stát v zácpě, což se mi (i když to nechápu jak) podařilo dodržet. Proti nám stály kolony skoro pořád a my v klidu a pohodě dojeli až do Kolína nad Rýnem. Byli jsme tam už mockrát, tudíž najít Tanzbrunnen-Cologne bylo snadnější než se domluvit, kam půjdeme na „before meydan“. Než jsme vymysleli, kam zajít, načali jsme litr domácího Calvadosu, kterému už léta přezdíváme „Hovenná“. Namíchaly se tři lahve Fernetu s colou „půl na půl“ jako zapíjecí nealko, smotly se nějaký brčka a s větou „dyk to kurva de i bez chlastu a drog“ jsme vyrazili do centra.

Nyní krátce pro zasvěcené: takže jako ta debilní katedrála tam prostě není. Hledali jsme jí tam všichni tři, dokonce i nějaký Švédové nám pomohli… nic. Jenom díra do země. Na mapě tomu říkají Kölner Dom, což Jones, protože umí výborně německy, hbitě přeložil jako "Kelnská Díra". Navíc jsme zjistili, že tam není ani ten železniční most. Už víme, co to je… je to tunel...

Jedinej meydan, na který bychom šli všichni tři, byl už v pryč, protože jsme přijeli pozdě a loď s Covenant a jejich pátečním „Call To Ships To Port Party“ už byla na vodě a nestavila. Jezdili kolem nás a trochu nás to štvalo, když se z lodi neslo Eskilovo: „The countless lonely voices, Like whispers in the dark“ Ale za posledních pár let, jsme je viděli tolikrát, že hovno zle…   počkali jsme kdo ze shipu vyleze a MíraGé hned přivedl jakési kamarády, kterým nabízel svůj ferák s kolou. Napili se a s klasickým šklebem po vypitém panáku a nedokázali pochopit, proč na ně hulákám, ať nám to NEALKO nevychlastají všechno, že nebudeme mít čím zapít kořalku. To už jsme začínali mít dost a šli se projít ke katedrále (která tam samozřejmě není).

V Kolíně to frčí skoro celou noc i normálně, ale když je Amphi, máte ve čtyři ráno pocit, že je poledne. Narvané kluby, hospody, parky, plné ulice, všichni v meydanu! Takže jsme se nechtěli moc lišit a jali se opravdu zakalit.  Následující momenty mám poněkud rozmazané a necelistvé, určitě jsme na platzu u Dómu šňupali ze země s Jonesem křídu a Mirage nás fotil – a nebyl sám. Určitě jsem balil brka pod všemi kamerami ve městě, rozhodně jsme pořád vhodně mluvili německy, zejména: “nechtěl bys mě abgešpricnout?“. To je ta samá demence, jako když my Pražáci mluvíme v Brně hantecem…  Dokonce jsme nejmenovanému členu výpravy museli ráno osvětlit, že nemá hlad proto, že jsme v pět ráno jedli originální Karl Dönitz Kebab a ano, skutečně jsem chcal z mostu (který tam samozřejmě není) a ano, zpívali jsme celou cestu přes centrum osmdesátky a devadesátky. Taky jsem ráno nechápal, proč jen co jsem otevřel oči, zpíval: „Bejby dont hrrrt mý, dont hrrt mýý,  noumór…"

Konečně sobota, takže show začíná. A Life Divided jsou totální kopírka Linkin Park. Domácím se to zřejmě líbilo, takže u stánků bylo prázdno, a to je správný čas na currywurst a pifko. Uvnitř zrovna bušil Xotox, kteří spíše oslovil fandy techna a industrialu.  V rychlosti jsme dohulili a hurá na Solitary Experiments. Pánové z Frankfurtu od srpna pojedou tour po Německu a je znát, že poctivě chodí do zkušebny. Červené košile, černé kravaty, dva bubeníci, dva keyboardisté a nasazení, jakoby jim bylo dvacet! První pecku nechali „jako“ odehrát krásným roštěnkám, na kterých sice bylo vidět, že na jakýkoliv nástroj už dlouho nehrály (a předtím taky ani jednou), nicméně začátek koncertu nemohl být lepší.  Dost jsme se obávali, jak Denis Schober odzpívá, protože jejich pověst „živé“ kapely, byla příšerná, ale nejenom on, snad ÚPLNĚ VŠICHNI FRONTMANI, včetně backvocalistů, zpívali čistě a nebyli falešně. K mojí velké radosti hráli nejvíc pecek z mojí neoblíbenější desky „The Great Illusion“ . Solitary nás mega nadchnuli a už nebylo moc kapel, co by je trumfly.

Uvnitř končili Frosen Plasma a i když mám teplárenský kapely rád, oni jsou už moc. Já věděl proč to mažu z harddisku. Fakt sem se upřímně těšil, až to dokňourají, ale naštěstí stačilo chvíli počkat a přichází nejvíc skákací tělocvik víkendu.

Přátelé na značky, doufám, že máte cvičební úbor, neb jsou tady Faderhead! Tentokrát dorazili ve čtyřčlenném obsazení, z Hamburku přivezli ještě jednoho kroutiče, který Marko Viscontimu zpíval tak skvělé  backvocaly, až sem chvílemi poslouchal jenom jeho. Oba dva mlaďoši, co obsluhují klávesy, zase tak strašně pařili, až to vapadalo, že po koncertě zdechnou. Obzvlášť ten vlevo, co je mega podobný Leošovi „Hades“ Pantákovi – ten vypadal  že praskne hned zezačátku. Samozřejmě vytáhli svoje nejznámější pecky „Join Us“, „Fistful Of Fuck You“ nebo „NoizeBastardz“. „Tyyvoléé  takhle si člověk zaskáče jenom na Accesory nebo Scooter,“ řval na mě zpocený, ale šťastný  Jones. Tak na něho taky hulákám: „Víš proč se ti to líbí? protože si zastydlej hauzař a tohle je takovej DJ Tiesto pro zlobivý!“  Naštěstí to byl začátek festu, v hale byl ještě chládek, takže náš krutopřísný tanec nebyl tak vysilující a hlavně jsme byli naposled relativně suchý.

To mě přivádí k jednomu z největších překvapení na Amphi – zřejmě končí éra cybergothics a hlavně barevných rourařů, co skládají krabice. Ještě loni se rozkládalo i na And One a letos abyste je pohledali. Pár hloučků, občas složit-rozložit krabici, ale že by jich bylo plno, jako dycinky, to fakt ne.

„Jdem se podivat do VIP sectoru, jak nám kajloce vychladil Carlsberg!“, zavelel Mirage a tak jsme šli, poněvadž pitný režim je důležitý, jak už dokázaly už Janis Joplin nebo Amy Winehouse.  Poslali jsme tam tři chladivé kuželky a utíkali nazpět, neb drtivý zvuk napovídal příchodu věrozvěstů z Německého Hamelnu – Funker Vogt. Jens Kästel přitančil celý v bílém a v ruce měl monstrozní  baseballovou pálku místo stojanu na microphone – dobrej efekt, moc se mi to líbilo. Mám tuhle kapelu rád, ale jenom prvních pět – šest pecek, pak mě to začne nudit. Naštěstí si zřejmě to samé myslí i samplovací a keyboardový virtuos Gerrit Thomas, který nasázel  nejdůležitější pecky, hned na začátek – „Fire And Forget", "White Trash", "Arising Hero", "Child Soldier", "Maschine Zeit" (to jsme si dokonce zakdákali německy) "The State Within.“ No a pak jsme prostě museli odejít, pže už to zase byl kolovrátek a přestalo nás to bavit.

Venku akorát rámusila dudařská jednotka Tanzwut, my poslechli jednu hitovku a když nám zpěvák oznámil, že další flák bude nový materiál z nové desky a ozvalo se zase úplně to samé, šli jsme radši na brčko.

Obrovsky jsme se těšili na Grendel from Dutch, ale to bylo první zklamání festivalu. Tentokrát mě na nich nebavilo vůbec nic. Zvuk jako v sousedovic Renaultu a nemohl za to zvukmajstr – co šlo od kapely, pustil ven.  JD Tucker, navlečený minimálně do bojové uniformy Navy Seals, pobíhal po podiu jak nasranej fenek – doleva-doprava-doleva-doprava. Při jeho váze cca 50 kilo by se neměl furt tvářit jako Johny Rambo, když mu ve dvojce killnou tu šikmookou kočandu. Už loni nám lezla na nervy holka, co stála za noťasem s malými kláveskami a tvářila se, že ji to vůbec nebaví. Letos dokonce i zpívala. Galešně to nebylo, ale k poslouchání taky ne. Zachraňovala to značně vytrčenými kozami velikosti Haliny Pawlowské, ale nezachránila. Myslel jsem si, že „Harsh Generation“ nejde zahrát blbě… jde! Ani „Soilbleed“ nepřesvědčila, „Timewawe Zero“ taky nic, takže asi jediný „Hate This“ splnil očekávání. Už podruhé mě hluboce zklamali, nevím, jestli je potřebuji ještě vidět…..

"Děléééj, za chvíli to začnéééé!" vřískal jsem a utíkal ven, protože na mainstage začínal Alice Cooper EBM scény, Chris L. a jeho Agonoize. Již podtitulek „10 years of Agonoize“ sliboval hodně „evil“ show. Hned na startu byla velká akce. Chris začíná koncert zavěšený v podiu jako ukřižovaný Jesus, ozývají se tóny intra a front drop (hadr který zakrývá podium, abyste neviděli, co se tam děje) má spadnout dolů. Leč chybka se vloudila a hadr nespadl. Muzika hraje, Chris visí a hadr taky… V ten moment přibíhá z backstage jejich technik (cca 135 kg), na úrovni Chrise se odráží, ve vzduchu chytá hadr a svojí obrovskou vahou ho trhá z celého trasu a padá mezi lidi do kotle,  V ten moment končí intro, začínají bicí a první pecka „Pavilon 5“. No já myslel, že mi jebne – kouzlo nechtěného bylo mocné a takový začátek si prostě nevyfabuluješ, to se musí stát! 

Při „Bis Das Blut Gefriet“ přišla buchta a pletacími jehlicemi si propíchala tváře, což pro mě, jako pro vrchního lightdesignera studia Hell, byl čajíček, ale lidi kolem nás to dost žrali. Tyvoleee, slyšíš co zpívá??? "Your mom busted in and said – What‘s that noise?! Aw mom youre just jealous – IT’S THE A-GO-NOIZE!!!" Modří už jistě vědí – stačí místo Agonoize, nafrázovat Beastie Boys a máte skvělý cover „Fight For Your Right“. To jsme si fakt kurevsky užili. Rvali do nás jeden pekelný flák za druhým, „Alarmstufe Rot“, „Schaufensterpuppenarsch“ při kterém si L. poprvé podřezal krom zápěstí i krk. Vy, kteří jste je ještě neviděli, vězte, že používají dvěstělitrový sud s krví (barvou) který opravdu za koncert vypotřebují. Přichází na řadu dvě absolutní  ÜBER-hitovky „Koprolalie“ a „Femme Fatale“.

Obě dvě jsou sprosté jak prase a pokaždé se tomu musím smát, protože pořád vidím a slyším Mallory, jak mi ty kentusárny zpívá, protože to zná zpaměti.  Při „Rituale Romanum“ bylo velké vymýtání Lucifera. Všude samé ohně a do toho dva mniši přivlekli posedlou ženu a Chris „to“ z ní vyhnal. Tentokrát byl exorcismus okořeněn asi dvaceti litry zelených zvratků, co vyblila, když jí čert opustil. Ale něco se asi nepovedlo, tak jí pro jistotu na konci uřízli hlavu. Po třinácti peckách, se s námi rozloučili – jak jinak, než že si L. znovu podřezal krk a do už tak durch mokrého kotle nastříkal zbytek krvosudu. Poslední čtrnáctá „Staatsfeind“ udělala tečku za nejkrvavějším vystoupením víkendu. Neskutečně povedená show – jenom ve dvou lidech, dokázali udělat bordel jako armáda. Chris L. si navíc určitě pořídil nový efekt na zpěv, protože chvílemi to byl hlas, za který by se nemusel stydět ani samotný Cthulhu nebo jakákoliv evil příšera z jiných světů. A přitom mu bylo rozumět! Díky za jeden z vrcholů víkendu!

Po těch magorech bylo fakt třeba se uklidnit, proto jsme pospíchali na De/Vision. Nebudu chodit kolem horké kaše – přibrali bubeníka, vymysleli nové aranže do starých pecek... a mě to dřív bavilo víc! Pokud vezmou svoje nej-hity, jako třeba „Try To Forget“, „Time To Be Alive“, „Rage“, „Your Hands On My Skin“ a změní tam lehce pár zásadních melodií, tak aspoň mě to vadí. To nic nemění na faktu, že to byl dobrý koncert a pochopitelně jsme: „Plíís tel mííí, vááj áj bylong  tu jůů, ven aj krááj,for jor hends on maj skin“ hulákali jak protržený. Steffen Keth zpíval bezchybně a jako vždy tančil skoro nejvíce ze všech frontmanů.

Thomas Adam nás velmi pobavil, neboť přes půl koncertu utíral klávesy ručníkem. Přiožralý Mirage neustále tvrdil, že si do nich nalil pivo, ale vzhledem k tomu že hrály, to byla blbost. Až po koncertě jsme se od něho v backstage dozvěděli, že si nikam pivko nevylil, ale v hale bylo takové vedro, že mu z nosu a brady nakapal asi litr potu do kláves, tak proto furt utíral. Hráli o deset minut méně než mělim a když  jsme to říkali Thomasovi, tak ten byl překvapený, smál se a prosil, ať to hlavně nevykecáme kajlocemu (hlavnímu šéfovi), že by je hned obral o prachy.

Venku akorát dohudlal Filip Boa and Voodooclub…  sorry Fakíre, je to příšerný a jestli je chceš udělat někdy v Praze, tak fakt nejdu!!  No a hned po nich headliner prvního dne, Irští kořeni z Dublinu VNV Nation. Byli jsme po sebevražedném komandu tak hotoví, že jsme se šli na chvíli válet na pláž pod strom. Jelikož i na pláži je z mainstage výborně slyšet, vydrželi jsme tam docela dlouho.  Je to úplně jiný zážitek, než se mačkat v davu. Ležíte si v bílém písku, popíjíte, pokuřujete a poslouchate „Testament“, „Darkangel“, krásnou „Joy“. Vypapaný Ronan Harris běhal po podiu jak šedesátikilový mladík.

Miráž nás informoval, že dneska nemá tak dobrou náladu, protože skoro vůbec nekomunikuje s publikem, přitom je normálně užvaněný jak Bohdalka. Prý se na Blackfield festivalu pustil do lidí, ať jdou s těma foťákama do prdele, že přijel na koncert a ne na tiskovku. Musím ho v tomhle podpořit – taky mě serou píply, co mají celý koncert zvedlé ruce a nejlépe na telefon točí koncert. Ježíííši proč??? Zvuk – nula, rozlišení – nula, kouknou se někdy na to video? Nekouknou – proč? Protože kvalita je tak prdelní, že se na to nedá koukat. Angláni dál vyhrávali, takže se nad Rýnem nesla „Chrome“, „Sentinel“, „Nemesis“, prostě klasika. Každopádně jsme VNV dokoukali z uctivé vzdálenosti k naší plné spokojenosti.

To, že mainstage uz pro dnešek skončila, nijak nevadilo, protože uvnitř ve staatenhausu se chystal nejbrutálnější, nejuřvanější, ohledně bpm nejrychlejší, nejhlasitější, nejpolitičtější, atd. band víkendu – freaks from USA – Alec Empire presents Atari Teenage Riot. Rovnou přiznávám, že jsem na to čučel jak vyvoranej. Také jsem měl kapely, také jsem řval jak na negerské otroky, ale to, jak řvou tihle tři Amíci, tak to by mi prasklo péro naštorc. U jejich roštěnky mi to lezlo hrozně na nervy, u Aleca méně a ten černoch mi připomínal vocalmana ze Sepultury, což šlo.

Skoro všichni zpěváci se teď naučili povzbuzovat publikum k řevu nebo zpěvu, ale tihle to dotáhli do maxima. Po každé pecce se vždy ozvalo alespoň: „Loudeer!“, jinak furt dokolečka: „Hallo Köln Hallo! Let me see your fuckin‘ hands in the air! Yes, in the air! I can‘t hear you! LOUDER! LOUDER!! Make some fuckin‘ noise!!!!“ Je nutno podotknout, že nebyli jediní.

Vypadá to, že tenhle druh muziky já moc nedávám, protože to je prostě takovej námrd, že se v tom po chvíli ztrácím. Ten beatový nápor, je tak velký, že se mi to občas slilo do plochy. V podstatě se dá říct, že je to strašlivě uřvané techno s prvky noisu. No ale co se nelíbí jednomu, líbí se druhému… viď, Jonesi?!  Jediná jejich pecka, která mě dostala, je nejpomalejší z jejich speedplaylistu „Is This Hyperreal“ kde Alec dost expresivně huláká: „Mutation  mutation do you remember??“ Ještě si pamatuju „Start The Riot“ a zbytek je pro mě nepopsatelný atomový výbuch. Zato byli jediní, kdo mel tendence politikařit.

Docela mě Alec pobavil, když Němčourům řekl, že jsou smradlavé ovce, které si myslí, že když se oblékají jinak než mainstreamová většina, že jsou jiní?!  Docela dost místních ho vyfuckovalo. Pak měl ještě nejaké kecy ohledně Nato, ale to už jsem mu nerozuměl, protože ta jejich roštěnka začala chrčet a řvát do mikrofonu něco milého, takže sem zase tupě zíral na ní. Opravdu zajímavých osmdesát minut zvukové apokalypsy!

Před námi byl poslední koncert pátečního programu, my už byli fakt kantáre, zhulený, nalitý, zpocený, unavený, já skoro hluchý, protože než jsem mu to vysvětlil, Miráž zásadně řval do mého ucha z pěti centimetrů, takže kdyby mi tam kouknul ušař, tak by na bubínku viděl vykřičený nápis “Páááárdubiiice!“ No, ale vydrželi jsme skoro dokonce. Poslední nastoupili Alien Sex Fiend. Dá se říct, že je to hodně divná horrorová show, protknutá zvláštní muzikou, která zrovna mně nedává moc smysl. Alien natřený na bílo, který se svíjí vepředu a dost amatérským hlasem deklamuje svoje postoje?  Na rovinu - nevím nic, už jsem byl asi fakt moc unavený...

Pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

Report z Amphi 2024 – neděle

Report z Amphi 2024 – neděle

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Soupiska letošního Amphi je kompletní