Kootchův pohled na koncert dvou analog/elektronických veličin.

Fotky vypůjčeny od Metronom Festival Prague (díky)

Musím se omluvit za tak velkou prodlevu, ale když už jsem měl vše kromě playlistů napsáno, computer se bez výstrahy odebral do křemíkového nebe a já myslel, že mi v hlavě vzteky praskne elektronka. Nikdy se mi nic podobného nestalo a je zajímavé, že zrovna když píšu o nejvíc počítačo-robotických bandech, stane se tohle… holt robo-osud.

Pražský festival Metronome nevládl velkým počtem kapel, které by mě zajímaly. Vlastně kromě domácích WWW to byli jenom Die Alten Maschinen a Kraftwerk. Pročež jsme se Samirem skoro celý den strávili ve festivalových kavárnách, nalejvajíce se ciderem, protože ta hrůza z Krušovic fakt nešla. Většina mých kumpánů dorazila na Primal Scream, ale mě britpop nikdy nebavil, takže vzhůru do ráje synthetických, nedistortiovaných, chcete-li neboosterovaných zvuků. Pojmu to dnes jako takový přátelský battle dvou spřízněných pohledů na věc.

Dá se říci, že obě kapely stojí na prastarých analogových strojích. Právě díky Kraftwerk, kteří ve svém legendami opředeném studiu Kling-Klang převedli všechny svoje analogy do digitálu, může mít dnes každý, kdo má zájem, ve svém compu všechny ty skvostné prastaré zvuky bez nutnosti mít všechno v rackovém hardwaru. I když to úplně neplatí o principálovi Starých Mašin Mojmiru Papalescu, který je zrovna velký milec a sběratel původních rackových strojů a keyboardů. 

Jsem nadšený, že se Maschinen mohli konečně představit na velkém pódiu a hlavně na pořádném PA systému. Zatím mě to ještě nikde nebavilo tolik jako na Metronome. Nenechte se mýlit, že když jsou jenom dva, tak patří do klubů, není to pravda. Ed Sheeran nedávno jenom s kytarou a looperem třikrát po sobě vyprodal Wembley (240 tisíc lidí), což je fakt neuvěřitelné, a také by se nabízelo tvrdit, že když je sám, patří do Rock Café.  Prdlajs, na velké stage to vypadalo a znělo konečně tak, jak jsem si to vždy představoval. Zvukmajstr Vašek Pastora vyladil zvuk na vnitřní stage tak brilantně a nahlas, že to v mnoha ohledech hrálo lépe než headlineři, kteří byli na můj vkus a hluché uši docela potichu. Jasně, že venkovní stage a vnitřní bude mít rozdílný sound, ale zažil jsem Kraftwerk v Berlíně venku tak nahlas, že mi brněly nohy z basů jak při 120dB na Motörhead.

Oba bandy jsou výrazem velmi minimalistické a to spoustě lidem ne úplně vyhovuje. Já to miluju. Zcela jednoduchý beat, čistá basová linka, snaha o roboticky jednoduchý zpěv, nutnost malého až skoro žádného pohybu na pódiu. Velký rozdíl mezi nimi je pouze v přístupu, protože je zjevné, že Maschinen jsou daleko víc o zábavě. Prostě se tolik nežerou jako jejich němečtí kolegové. A to nejenom v muzice, textech, formě, v grafickém vizuálu, ale i v úsměvech, v komunikaci s publikem. Prostě ve všech těch věcech, které si Kraftwerk jakožto humanoidní stroje nemohou, ale hlavně nechtějí dovolit. 

Moimir se po prochrchlaném nedávném New Motors Tour konečně uzdravil a bylo to znát. Zpíval, neustále komentoval skoro každou pecku a velmi citlivě uváděl neznalé diváky do textu a nálady nadcházející písně. To je super, protože se dozvíte gró textu, zápletku, která by vám třeba nikdy nedošla, okolnost, při jaké ta pecka vznikla. Takže když nám například osvětlil, že „Blitz“ je jméno opraváře robo-kurtizán, který získal své jmeno „Blesk“ díky své rychlosti, kterou se dostane kamkoli ve vesmíru k rozbité robo-děvce. Nebo se přiznal, že „Bombay Train“ je jeho osobní příběh. Moc se mi líbilo, když prozradil, že text k jejich jedinému ploužáku „I´m In Love With Sigourney“ Leon napsal ze silné platonické lásky k Ripley – mom of Aliens. To principál Kraftwerk Ralf Hütter neříkal tradičně vůbec nic, protože všechny jejich texty se objevují v time code na projekcích a sdělení je tak jednoduché, že není třeba komentáře. Jediný moment, kdy jsme netušili, co se zpívá, byl při „Radioactivity“, protože po katastrofě v roce 2011 se sloka o Hiroshimě změnila na „Fukushima“ a je zpívaná japonsky. 

No, ale popořadě. Moimirovo intro je výborné, ale věřte mi, že když se do přicházející noci ozvalo „Meine damen und herren, ladies and gentleman, heute Abend, die Mensch Maschine, KRAFTWERK“ v podání snad nejstrojovějšího voice generátoru, co existuje, jsme si s Mírou stříkli do gatí. Já měl v ten moment husinu, že byste na mě nastrouhali okurku do salátu. Tradičně začali špektáklem „Numbers“ a k mému velkému překvapení to spoustu mých přátel nebavilo. Prý moc dlouhé, roztahané, nezáživné… Tak to sorry, to jste měli jít na 80‘ the show na Bad Boys Blue. Co jste čekali? Vždyť oni to takhle hrají už padesát let. Beze změn! A tady je asi největší rozdíl mezi probíranými kapelami. Machines po intru začali hrát písničky, kdežto Elektrárna má každý song pojatý jako projekt. Nesrovnatelně delší stopáže, části písní, které v rámci žánru chvílemi až ubíjejí monotónností. To je zřejmě důvod, proč to některé diváky nebavilo. Tak přesně kvůli tomu jsem přišel a právě kvůli tomu jsem z toho unešený. 

Pěvecky se v tom nemá cenu šťourat. Ralf v podstatě jenom mluví, deklamuje, a když se někdy rozjede do zpěvu, je to v rámci formy takové ploché, nijaké. To anglicko-kanadský frontman Leon Stevenson, to je jiné kafe. To má koule, elektrizující napětí a hlavně nakažlivou dikci. Leon (hvězda novovlných The Extras) je nejlepší Moimirova volba, při zakládání kapely. Jeho zkušenosti, hlas a osobnost výborně doplňují a rozvíjí Papežovu vizi, založené na Kraftwerkovském soundu. Stevenson přinesl do bandu obrovskou lehkost. On určuje vnitřní rytmus a pěveckou linku. Myslím, že právě díky němu se z toho stalo zábavné electro-boogie, které vám celý koncert pohybuje tělem. Nad jejich hudbou nemusíte vůbec přemýšlet, ona si sama najde cestu do důležitých neuro-křižovatek vašeho mozku. 

Vizuálně to mají Němci těmi dlouhými lety řádně vychytané. 3D si na obří projekci nejde neužít. Pro mě je tam možná toho textového sděleni zbytečně moc a poměrně dost se tím rozmělňuje moment překvapení. Uvedu příklad. V dobách, kdy textu na plátně bylo pomálu, tak při „Radioactivity“, kdy přes celé černé plátno blikaly bílé nápisy TSCHERNOBYL, HARRISBURG, SELAFIELD a HIROSHIMA, jsem myslel, že omdlím, jak to bylo neuvěřitelně silné až hypnotické. Dnes, kdy je tam text v podstatě neustále, mě to už zdaleka tak nerozbíjí jako dřív. Je to trochu předvídatelně nudné. Neříkám, že špatné, ale už z toho nemám erekci a kapičku pod…. Velmi zklamaný jsem byl při „The Robots“, protože na pódiu zůstali muzikanti a nenechali se vystřídat svými robo-klony jako vždy.

To Miko Škapa (Tron), nový vizuální objev Starých Mašin, to zase rozsvítil! Jeho na tabletu tvořený živý set je prostě perfektní. Velmi barevná, rychlá grafická show, která skvěle doplňuje ty dva plešouny na pódiu. Po koncertě jsem ho chválil, jak to bylo super, že se mi to líbilo víc než nedávno v Café v Lese, ale dostal jsem překvapivou odpověď, že jemu se Café líbilo víc, protože měli kluci projekci zepředu přes postavy a obličeje. Na Metronomu byla zadní projekce, která holt nezabírá i muzikanty. Já mu rozumím, z čeho byl nadšený, já také, ale pořád to byl klubíček, kdežto tady to bylo giga.

Od Mašin jsem si nejvíc užil „Medical Electro Rock And Roll“, ta mě vždy roztančí! Samozřejmě „This Toy“ a „Dead Man Walking“. A tentokrát se mi na tom velkém zvuku moc líbil jediný cover, kterým chlapci disponují, a to od Bowieho „Little Wonder“. Kraftwerk mě absolutně rozbili při „Man Machine“! To byl pro mě vrchol večera. Slintal jsem při „Spacelab“, kde jsem tedy očekával, že ve vizuálu přistanou na Výstavišti, ale trochu to netrefili a dosedli na Pražském Hradě. Doufám, že nepotkali Mluvčáčka a jeho senilního šéfa. Skvělý byl „Autobahn“ a „Trans Europe Expres“. Já mám fakt rád „Tour de France“, ale ta mezihra (která je snad delší než samotná pecka), mi tak vadí, že mě to vždy otráví a chce se mi pryč. Což samozřejmě nemůžu udělat, protože přichází „The Robots“ a moje blaženost dosahuje vrcholu. 

V závěru mě tradičně pobavilo německé sólo. Poslední hrají „Musique Non Stop“ a všichni čtyři (Hilpert, Schmitz, Grieffenhagen i Hütter) na svých pultících předvedou cca dvaceti vteřinové sólo. Pokaždé mám pocit, že nám chtějí dát najevo, že to celé není puštěné z hard disku (což z velké části samozřejmě je). Přijde mi najednou vtipné, jak se totálně statické postavy najednou postupně rozhýbají při kroucení controllerem nebo tažení prstem na touch display. Pak už jenom přešli pod spot na pravé části stage, Ralf řekl „danke“ a bylo po všem.

Byly to zvukové orgie, chemický průplach zvukovodů a já si oba bandy užil nejvíc, co to šlo! Ve výsledku se nedá říct, kdo tenhle battle vyhrál. Já se přišel bavit na festival, popíjet s kámošema a kdybychom zítra pokračovali, tak bych chtěl znovu vidět Die Alten Maschinen, protože je to nadmíru zábavný set, který se ukázal na velkém pódiu daleko zajímavější než v klubech. Kdybych den poté měl jít na samostatný koncert, zvolil bych logicky Kraftwerk, protože ta neskutečná síla zvukové formy, kterou sami stvořili, je v těchto electro vodách jedinečná a od jiných kapel nezopakovatelná. Ave synth music! 

Už teď se těším, co nabídne, Metronome 2020… tady máte playlisty obou seskupení….

Kraftwerk

mohlo by vás také zajímat

Svět opustil Florian Schneider, spoluzakladatel Kraftwerk

Nine Inch Nails, Depeche Mode nebo Kraftwerk nominovaní do Rock'n'rollové síně slávy 2020

Report z Die Alten Maschinen

Na Metronome Festivalu v Praze zahrají Kraftwerk