Dirbi | 16.03.2018 17:15

Frontier Guards - Oblivion
Vydal: Advoxya Records (72:15 min)

Po třech letech se mi dostalo do ruky nové, v pořadí čtvrté CD českého elektronického projektu Frontier Guards, za kterým stojí hudebník a toho času také společenský glosátor Martin Pavlík. Myslím, že českému EBM publiku asi není třeba Atreida nijak zvlášť představovat. Mnozí z nás byli s jeho sveřepým stylem a přístupem k hudbě i k životu mnohokrát konfrontováni a povětšinou ne úplně neobohaceni. Společně s Patrikem Levem, rovněž z možná již kultovních, toho času na odpočinku, Depressive Disorder, vstoupili opět do chladných hudebních vod plných syrovosti a odcizení. Ano, jestli jste mohli z předchozí desky „Battleground“ nabýt nějakých pocitů, tak to byl právě pocit odcizení. Na nové desce tento pocit mládenci dotáhli k ještě větší suverenitě, ale myslím, a je to možná i díky věku, že na vás po celé té cestě do nebo chcete-li, ze zapomnění problikávají malé záblesky naděje. Nabízí se nám zdařilá muzika, zvukově čistá a vyvážená, do jisté míry i svěží, která dokáže překvapivě sklouznout i do hlubší osobní roviny. A to je asi ten hlavní progres od předchozí desky. A sice.

Jak na mě hned úvodní skladba „Inferno“ působila oproti předchozím deskám FG svěžím dojmem moderním a úderným soundem i aranží, tak hned druhá skladba „Torment“ mne vrací zpátky do devadesátek. Já už s tím začínám být možná trapný, mnozí fanoušci elektronické hudby nebo EBM to možná ocení, protože mnozí v devadesátkách stále vězí, ale já už na to začínám být trochu háklivý. Je to možná dané i Patrikovým efektovaným zpěvem, kterému bych asi v zásadě v této skladbě nevyčetl nic, ale pořád mi přijde, že se motáme v kruhu a využíváme zbytečně přehnanou měrou tradiční ohrané ebemkové postupy. Nepostrádá to však dynamiku, nepostrádá energii a nasazení, šlape směle kupředu a i přes výše uvedené skvěle funguje a drží pohromadě.

Oproti tomu mě následující „Seeker“ vyloženě baví. Dýchne na vás zase trochu té svěží elektroniky a i přesto, že ve svém věku mám rád „písničky“, ve kterých se něco dozvím, mě absence zpěvu nijak neobtěžuje a naopak si ji dokážu užít a „oddupat“. „Auschwitz“ je masakr. Atreidovy syntezátorové aranže nenudí, naopak udržují posluchače ve střehu a takříkajíc v tahu. A i navzdory zpěvu, nebo právě díky zpěvu, ta skladba dokonce vyvolává nějaké emoce. Takhle bych si představoval, pokud má někdo zažité nějaké své pěvecké postupy, překročení vlastního stínu. Patrikův zpěv i text ten track náramně doplňuje a při slovech refrénu „I want to reach the sky, I see the light, Just small part of heaven, It´s clear and bright, Hear sweet lulaby, Just for a while, Before the hope will die!“ vámi v tu chvíli opravdu pohne.

Kromě melodického refrénu se není v titulní „Oblivion“ moc čeho chytnout. Ano v textu Patrik nastavuje zhruba to, co o desce říká Martin: „Existuje mnoho cest, mnohokrát musíme volit. Máme se vydat po rovné cestě či té klikaté? Máme za sebou definitivně zavřít tyhle dveře a začít novou kapitolu? Čas nemusí být lék. Léčit může cesta. Cesta může vést vpřed, ale i zpět. Jakkoliv děsivá a jakkoliv krásná byla minulost, nemusí být zapomenuta. Možná je však zapomenutí samo o sobě iluze a vytěsnění vzpomínek pak může být častou volbou nás všech“. Nicméně asi bych si dokázal představit jako titulní jinou skladbu. Například „Auschwitz“ je mi výrazově bližší. Jenomže pojmenujte tak desku. Tam zkrátka na určité limity narazíte.

Frontier Guards - Hashima

Nebo například „Places“. To je opravdu silná skladba, o kterou se dá opřít celá deska. Co naprosto bytostně postrádám je nějaký antiklimax, nějaké vystupňování a silné vyjádření emocí. Ať už v rytmice, přiloženém refrénu anebo silnějším vokálu Patrikova zpěvu ve vícero stopách anebo v podobě přizvaného hosta s vyšším rozsahem. Subjektivně si myslím, že by si to tato skladba zasloužila a myslím, že i na české poměry by byla naprosto dokonalá a strhující. Přesně v těchto místech jsem si uvědomil, jaké emoce ve mně vyvolalo již zmiňované předchozí album „Battleground“. Žádné emoce. Naprosté a hluboké odcizení. Já v tom samozřejmě chápu umělecký záměr. To odcizení a chlad je vlastně cítit i z vizuálů obou desek, ale v rámci zachování různorodosti je potřeba někde zadrnkat na tu správnou posluchačovu strunu a trochu ho nakopnout a stimulovat.

Ve „Voyager Past“ je už nějaké stupňování znát, ale dokázal bych si představit, že by do toho kluci víc šlápli. Ať už živou kytarou, výraznějšími kytarovými samply nebo mohutnějšími syntetickými zvuky. Dalo by se říct, že celá trilogie „Voyager“, tedy „Past“, „Present“ a „Eternity“ mě dokáže přesunout asi tam, kam kluci chtěli posluchače dostat. Ale tím spíš čekáte, že za tím ještě něco přijde. Na druhou stranu, pokud se tvůrci rozhodli vyjádřit touto deskou své vnímání světa, tak nejde jinak, než jejich uměleckému záměru zatleskat, protože to se jim zcela jistě povedlo.

Za zmínku pak určitě stojí oba bonusové remixy „Auschitz“ a „Hashima“ od Tatiany Mironová alias Mirum Mulier. A celou sestavu doplňuje Václav „Transistor“ Neckář, který se ujal masteringu a final mixu.

Celkově deska působí chytře, do určité míry neotřele, kompaktně a sevřeně, ale vlastně i uzavřeně. Je vidět, že si Martin Pavlík skládání užívá, že ho baví a stává se jeho životním motorem. Je z ní cítit chuť tvořit a chuť do života, ale zároveň držet se prověřených postupů a jaksi své jistoty. Vůbec by neškodila snaha vystoupit ze své škatulky a ze své hudební komfortní zóny a pokusit se trochu víc zaexperimentovat a trochu víc překvapit a vzpříčit se zavedeným normám. Sklouznout nebo se dotknout jiných žánrů. Ne nutně hned do popu nebo metalu tak, jak to teď dělá každý, ačkoliv vlastně jistým takovým pomrkáváním po posluchačově vkusu, může být „Voyager - Eternity“, která lehce tančí na hranici popu, nikterak neuráží a vráží posluchači do žil trochu té naděje. Nezaškodilo by udělat si ze sebe srandu, ironicky si rýpnout do společnosti, tak jak to Martin umí brilantně verbálně, protože jak jsem se zmínil na začátku, místy bývá i vtipným glosátorem společenských pořádků. Myslím si, že by jeho tvorbě slušelo, kdyby do ní tu a tam takovou šablonu vrazil. Je mi jasné, že u komponování takové muziky se nelze nebrat vážně, ale trochu víc emocí by tomu slušelo.

Hodnocení: 78 %