Další pokračování Kootchových insiderských reportů – tentokrát z koncertů v Rock Café a Čelákovicích.

„Pro dnešek nejsem Bruno Ferrari, ani Jimmy Fazona, dnes jsem Pedro Camembert – vyzrálý sýr, pro vyzrálé ženy,“ vítá mě veselý a střízlivý Samir.
„Di do prdele s Camembertem, Fazona je nick-name století, to už neměň!“

Sešli jsme se v Rock Café už v pět, protože bylo jasné, že když bude použitý druhý kytarista, bude problém s frontmanovým odposlechem. Kupodivu to dopadlo pozitivně a zkoušky nemusely probíhat až do začátku koncertu. Nechali jsme kluky pracovat a odešli se napojit Plzničkou do Konviktu, kde jsme se fakt neflákali. Alespoň já teda doplnil tekutiny tak, že jsem skoro nemohl najít dveře od hospody. Po návratu do RC jsem výborně zapadl, protože důkladně se ožrat, zhulit a sešňupat napadlo minimálně polovinu návštěvníků klubu, takže to zase byla Ibiza night. Dokonce dorazil i bratr Horák, aby na domácí půdě koncertně podpořil kapelu. On má teď chudák fakt málo práce, protože od doby, co Samir žije bez drog, už nemusí při koncertu rozdělat tolik koksu na keyboardu, tudíž je trochu nevyužitý.

Dolezl jsem do sálu, když už Schwarzprior hráli. Stoupl jsem si tentokrát dost nešikovně, protože jsem přes videomastera Plehu neviděl na projekce, ale zase jsem stál přímo u repráků (jojo, normálně jsem technařsky mrdal bedny) a byl to zvuk, jak když bičem mrská! Ptal jsem se před koncertem Schwarze, jestli zase něco přemíchal. „Tyvole no jasně že jo, míchal jsem to skoro dvanáct hodin a pak jsem zjistil, že je to totálně na hovno, smazal jsem to a míchal asi osum hodin znovu!“ Neuvěřitelný, já bych po dvanácti hodinách práce na nic rozmlátil i počítač. Musí ho to nehorázně bavit, když je k tomuhle ochotný.

Překopané to tentokrát bylo opravdu hodně. „Smrt Láska Chcaní“ je teď skoro nová píseň. Snad ani ne melodií, ale jinými poměry a hlavně absolutně jinou dikcí ve zpěvu. Vlastně celý koncert mi přišel trochu jiný, než na Cargo Gallery. A nebudu chodit kolem horký kaše, na Cargu se mi to líbilo víc! Já si pořád říkal, že je to tím, že jsem připitej, ale po několika supportech jsem byl dost střízlivej na to, abych si byl jistý, že to bylo jinak. Nějak mi tam chyběly bicí, basy a nemělo to ty obří koule jako minule. Samozřejmě, že to byla na české poměry nadprůměrná show, ale interní srovnání tentokrát nemělo sto procent. Není se čemu divit, každý koncert je trochu jiný a někdy je to lepší, někdy horší, ale pořád nadstandardně kvalitní.

Já si tentokrát nejvíc užil poslední tři songy a absolutně mě rozbila „Vidět Vodu ze Dna“, tentokrát to totálně vyhrála, a kdyby mi to potom nevyhnala z hlavy „Kolumbie“, tak bych si jí broukal celou noc. Mám fakt velikou radost, že si Schwarzprior dokázali velmi rychle vytvořit slušnou fanouškovskou základnu a že se za nimi lidi pravidelně táhnou a jejich koncerty jsou skoro vyprodané! Dokonce jejich hektická upracovanost vygenerovala kytarový side-project Wolf Trap, který Edgar představí jako support Mortal Cabinet na křtu 28.11. v Rock Café.
 

1. intro
2. Radio Dark Side
3. Frau Dust
4. Situace Star Wars
5. Nemoc
6. IDDQD
7. Smrt Láska Chcaní
8. Móda Extravagance Manýry
9. Jaro Léto
10. Železem Rty
11. Potěšen z Masa
12. Vidět Vodu ze Dna

Bylo jasné, že když už Edgar je v Praze, byla by hloupost ho nevyužít pro kytarový dvojzápřah. Takže Vanessa tentokrát v šesti – Hauser, Papež, Stuchlý, Tuzex, Schwarz, Horák… Před koncertem byla výborná nálada. V šatně se vystřídali snad všichni pražští Pepíci, takže to tam hučelo jak v úle. Je to fakt úlet, dívat se na všechny známé a kámoše, jak jsou už před koncertem totálně na hadry a kapela (krom Horáka) absolutně střízlivá. Je to nezvyk, bývalo to obráceně. Co si budeme nalhávat, možná že to ztratilo ten junkieovský nádech, ale koncerty jsou dneska daleko lépe odehrané i odzpívané, prostě se kluci posunuli do jiné ligy.

Dvě kytary už slyším podruhé a můžu vás ujistit, že teď to bylo nejvíc. Edgar trochu pošteloval aparát a přestal to být ten stone-rockový boosterovaný bordel a hlavně mu to konečně dokonale sedlo. Tuzex nám prozradil, že kolegovi nahrál svoje kytarové party, aby to neměl jenom z poslechu. Takže tentokrát jsem nemusel napjatě čekat, kdy se mi to v hlavě spojí, a poznám, co oba dva hrají. Jestli se budou tihle strunobijci furt zlepšovat, tak za chvíli hrají jak Dream Theater. V některých peckách to obě kejtry střílely jak Nebelwerfer Artillery (komouši tomu říkali Kaťuša) a to byl moment, kdy se ukázal kapelní zvukař Vašek, který i přes pekelný kytarový attack, nenechal Popeho mašiny zmizet a udržel Vanessu jako elektro kapelu!

V kotli to jelo! „Fuckbody, tuhle zemi prokletou, Fuckbody, penetrujem raketou!“ řval mi nadšený Dirby do xychtu a už u třetí pecky bylo jasné, že jsme svědky jednoho z nejlepších koncertů Vanessy forever. „Buď Jidáš, nebo nedáš!“ všemu bylo krásně rozumět, zvuk byl tentokrát skvostný. Díky dvěma kytarám to bylo stone-punkově špinavé a Popeho nový americký synťák ARP Odyssey (jenom fx a lead) společně s vintage Roland JX3P (jenom plochy) dotvořily tu apokalyptickou elektrooperu. Samozřejmě tomu značně pomohl kvalitní PA systém, kterým Rock Café vládne, a zlaté ruce kapelního zvukaře. Jediné co netuším, jaký byl zvuk jinde než v kotli, protože jsem se nikam jinam nedostal, sorry.

Z Moravy dorazil latexový guru Pavel, který již spolupracoval na klipu k „Holky z Gymplu“ a tentokrát vytvořil Báře na břiše něco tak odporně krásného, že si to po koncertě zmasakrovaný Method narazil na hlavu a zmizel kamsi směrem na Plzeň. Pochopitelně proběhli červi, kostlivec a k mé radosti už bylo vyřazeno blití, ze kterého mě strašně kopalo.

Když jsme u tohohle tématu, nevím už, při které to bylo pecce, ale skákali jsme jak o život, já mokrej, ufuněnej a vedle mě si stoupnul smradlavej kokot, kterej se tuty měsíc nemyl. Odporný! Naštěstí se přede mnou vlnila Mallory, která krásně voněla. Mně proběhlo hlavou, že mi z něho nabírá stejně, jako když si Samir strká prst do krku. No jo, ale blití je v rámci show, ale tohle páchnoucí prase ne. Pročež jsem ho chytře polejval pivem tak dlouho, až šel radši na bar. Pak už jsem ho nikde nepotkal, chtěli jsme mu nabídnout (radši nebudu psát s kým, žejo?), že ho na příštím koncertě na pódiu hromadně poserem a i on zažije svojí minutu slavy. Škoda no.

Pro mě teda vrchol večera bylo „Jedu do Pekla“, protože ke mně nečekaně přiskákal kámoš Bobeš a po dlouhém vítání na mě řve: „Děleeej, deej siii!“ a vrazil mi do každé nosní díry lžičkou asi pulgéčko! Fuuu to byl mazec! Od té doby jsem až do konce neměl ani jednou obě nohy na zemi, doslova jsem se proskákal až k poslední pecce. Při „Flashback“ jsem se nenápadně sunul k baru, protože „Mikronaut“ je mega divnej. Samir ví, že jí jako jedinou nemám rád a hned něco hlásil, že „jí zahrajou, ať se to někomu líbí, nebo ne“. Mně to vlastně ani neva, to je jak reklama v tv, prostě se jdete napít nebo ubalit…

Zase jsem si uvědomil, jaké má Vanessa štěstí, že se jí vyhýbají technické disastery na pódiu. Na každém druhém koncertě Die Krupps se něco stane, neustále po stage pobíhají technici s panickým výrazem v obličeji. Vanessa snad nikdy. Tuzexovi praskla struna za dva roky asi jednou, Popeho mašiny naprosto bez problému, Jarda jednou vyměnil blánu na virblu, protože už byla ošklivá. Dokonce i loni v Ostravě (report tady), kdy se kratkohuby válely v pedalboardu, tahaly werky do hlediště a přitom to furt bez problémů hrálo. Asi někde někdo drží nad Vanessou ochrannou ruku.

Prokopali jsme se ke konci. „Z hrnců se kouří, kluci vařej drogy“, to je prostě nejzlejší kus jaký hrajou – „Kolumbie“, celé RC řve: „Ber, co chceš, tak ber, ber, ber, ber, ber co chceš!“ Mám jí teď skoro nejradši, je to studená tvrdá věc, bez soucitu a pochopení. „Měl deset dětí a taky strach a tak to zkusil, vyhrnul rukáv – heroinem se namlsal“. Maximálně odosobněný synth a do toho ten zvrácený Hauserův text: „Jen ať si veme, kolik chce, stejně se smrti nevyhne“. Drtivá většina rukou nad hlavami, pot kape i ze zdí, stroba blikají ve zběsilém tempu. „V Kolumbii, stejně jako v Praze, drogy se válí doma po podlaze,“ – tyvole to je závěr jak má být! „Veselý kluci znaj tvrdý drogy“, všude kolem mě nadšené výrazy. „Ber, co chceš, stejně se smrti nevyhneš“. A je to! Je ticho, všichni se ženou na bar a do šatny. Co se dělo potom, necháme radši být, nějakou cenzuru mi prostě musíte dovolit – AVE VANESSA.

1. intro
2. Dobře Organizovaná tlupa
3. Fuck B
4. Zrcadla
5. Bud Jidáš
6. Necrodisco
7. Smutný Pán
8. Krev Teenagerů
9. Holky z Gymplu
10. Tragikomix
11. Fízl na Speedu
12. Jan Stihomam
13. Jedu do Pekla
14. Flashback
15. Mikronaut
16. Spolkni Ďábla
17. Ahoj Chcípni
18. Prokopat se Ven
19. Bisocial
20. Kolumbie

Hned druhý den v pátek jsme odjeli do Čelákovic na místní fesťáček, kam skoro nikdo nepřišel, i když tam s Vanessou hrály Kurtizány z 25.avenue a Cocotte Minute. Dá se říct, že všichni muzikanti plus crew dali dohromady snad víc lidí než dorazilo do hlediště. Nikomu to nevadilo, protože honoráře byly proplacené a po té včerejší šílenosti nikdo nepotřeboval tunu lidí. Myslím tedy u Vanessy, u ostatních dvou kapel to tak asi nebylo.

Společně se Samirem jsme výborně pokecali s Tomášem Varteckým, který už taky něco pamatuje, takže to byla velmi příjemná tečka, po dvou na sebe nalepených koncertech. Jediné, co se tam zdálo opravdu příšerné, byl pan osvětlovač, který neuměl vůbec nic. Takže jsem mu řekl, ať úplně vypne parky, co svítí klukům do huby, a bliká si ty svoje blbosti za nimi, což naštěstí udělal, takže kluci byli jenom černé siluety a vypadalo to v rámci možností skvěle. Už v sobotu vyrazil Hauser na další ahayuaskový dýchánek a v neděli se točil klip pro Mortal Cabinet…  Prostě pořád se něco děje, tak já se zase s něčím ozvu….

mohlo by vás také zajímat

Vanessa finišuje crowdfundingovou kampaň. Nabízí v ní nové EP a Samirovu knižní autobiografii.

Electro Apocalypse festival chystá na víkend temně elektronickou bouři a nabízí soutěž o volné vstupy

Festival Electro Apocalypse chystá v červnu v Praze Česko-Slovenské EBM sjednocení

Vanessa zveřejnila remix od Die Krupps a finišuje s crowdfundingovou kampaní