Demi Mortuus | 04.03.2024 15:58

The Last Days of Jesus odehráli svůj úplně poslední koncert a Varsovie se do Čech vrátili více než po dekádě. Nemohli jsme chybět...

Už jste to slyšel pane Postpunker?

Co jsem měl slyšet pane Gotiku?

The Last Days of Jesus umřeli…

Nepovídejte!

Dva tejdny zpátky měli funus. Ale hezký to měli. Spousta lidí přišla, kapela až z Francie jim tam zahrála. Hezký…

Tak to je mi líto pane Gotiku. Tak se opatrujte. Čert ví, kdo to bude příště…

Nápodobně pane Postpunker. Ať vám to zdravíčko slouží…

Je to tak. Nejvýraznější slovenská žánrová kapela, která zanechala výraznou stopu na celosvětové scéně, to po nějakých třiceti letech zapíchla. Naštěstí je nepotkalo pozvolné a smutné vadnutí a také proto se logicky nabízela pořádně roztančená trachtace, na níž se s kapelou mohli rozloučit její věrní fans. Že tohle very last rošambo vyšlo na Prahu je o to radostnější. Na nějaké nářky nebyl čas.

Na rovinu přiznávám, že jsem byl jeden z menšiny, která se dostavila hlavně kvůli předkapele. Na koncert francouzských postpunkerů Varsovie u nás čekám dlouhé léta, stihl jsme za tu dobu zešedivět, Varsovie zvládli vydat čtyři desky, ale nakonec jsem se dočkal. Frontman Grégory a basák Gilles, který ústřední dvojici vypomáhá s koncerty, začali zády k publiku rozvážnou a téměř instrumentální skladbou „Chevaux Échappés“. Rafinované šponování napětí dalo vyniknout svižnému nástupu bicích Arnaulta a otvíráku z čerstvé desky „Perspective Nevski“. Naléhavý vokál, francouzské texty, výrazná basová linka, decentní vstupy kytary, postupná gradace – to vše jsou ingredience, na kterých pánové stavějí dlouhá léta a ty jsou samozřejmě tím nejzásadnějším i na jejich živém projevu.

Postupně se střídají novinky se songy ze starších alb, leč postupem času přebírají vládu střední a pomalejší tempa, která trochu shazují řetěz dobře rozjeté show, protože neudrží pozornost fans neznalých studiové tvorby Varsovie. Navíc je i přes sympatické „děkuji“ Grégoryho komunikace s publikem vlažnější a vždy, když to užuž vypadá, že si kapela získává publikum na svou stranou, chybí něco málo k tomu, aby se tak stalo se vším všudy. I tak však kapela naplnila moje velká očekávání a třeba chytlavá novinka „Synesthésie“, parádní finiš „Sur La Nature Du Vide“, basové sólo v závěru „Coups el Blessures“ byly pastvou pro uši i duši. Vrcholy setu byly dva. Dle očekávání nová hitovka „Pochodeň číslo jedna“, která v Praze nemohla nezaznít a přídavek dvou válů z mojí nejoblíbenější desky „L'Heure Et La Trajectoire“. Škoda, že v setlistu nebylo podobně energických songů zamíchání vícero a třeba debut byl vynechán úplně. I tak se Varsovie ukázali ve výborné formě a docela rád bych je někdy viděl se dvěma kytarami, protože jejich vrstvené melodie si o to vyloženě říkají...

Nakonec se ukázala kombinace kapel ideální a po elegantním, zamyšleném a vážném setu Varsovie přišla na řadu rozjetá smršť The Last Days of Jesus. MaryO naposledy nasadil na tvář Jokerovský úsměv a okamžitě se začal sarkasticky chechtat na celé kolo. Frontman slovenských nestorů by mohl komunikaci s publikem vyučovat hned v několika světových jazycích a hned zkraje je vidět opětované úsměvy na tvářích většiny osazenstva klubu. „Everyday is Halloween“ hned v úvodu vystoupení navíc nedává čas na nějaké vyčkávání a tančí se bez přestávky i u robotické pesničky s nulami a jedničkami. Robotické pohyby má MaryO navíc taky zvládnuté na jednotku. Krátké glosy mezi songy spád vystoupení nijak nezpomalují a i když se tak děje, „vyzývat do tanca“ ani není třeba. V kotlíku to příjemně vaří a odpověď na otázku, zda si fans umí představit „World Without You“, je v tomhle případě posmutnělá. Je fascinující pozorovat, jak mají muzikanti všechno zmáknuté poslepu a celá pětice šlape jako stroj.

Před klavírním sólem grófa Anjou se mi zdá, že obecně začínám cítit z pódia lehké stopy nostalgie a jedině fakt, že mají TLDOJ téměř veškerý repertoár složený s energických pecek, dává šanci zakrýt ty chmurnější pocity, které tento večer přinesl spolu s těmi pozitivními. Vrcholem bylo v tomto směru dojemné předání smuteční kytice se stužkou „nezapomeneme“ od Sanctuary.cz crew. Rychle následující přídavek „1-2-3 War“ dal všem přítomným šanci rychle zamáčknout slzu a dát se znovu do pohybu. Dvě věci navíc nemohly lidu stačit a hlučná skupinka Poláků si doslova vydupala cover Siekiery, „Ludzie Wschodu“. Celý příběh uzavřela „Psycho TV“ a jakkoliv nejsem ten pravý, abych dokázal posoudit posuny kapely v postupujícím čase, rozhodně jsem pocítil na vlastní kůži, že domácí scéna přichází o kapelu, která by svým profesionálním a suverénním projevem obstála v jakékoliv světové společnosti, což pánové samozřejmě nesčetněkrát potvrdili. Ale víte jak je to s těmi konci. Konkrétně pan Ježíš to má s těmi posledními dny takové všelijaké...!