Kootcha se vypravil na Amphi festival očíhnout Hocico, Nitzer Ebb, Cassandru Complex, Blutengel a hromadu dalších kapel. Jak to hrálo?

Po pátečním příjezdu se nezbývalo než vypivit, vykořallit, vyhulit a honem na pre-párty do Theatru, kde rozjížděli electro data tři slavní frontmani Daniel Myer (Haujobb, Architect, Covenant), Erk Aicrag (Hocico, Rabia Sorda) a Adrian Hates (Diary Of Dreams, com/kill, Comma Alliance). Stihli jsme bohužel jenom konec Myera a celý Aicragův set. Jednoduše řečeno, byl to aggrotechový harsh výplach za použití velkého počtu jihoamerických EBM smeček. Kupříkladu Amduscii jsem slyšel naposledy na „EBM is not dead“, kde ji Zoran prosazoval společně s Alien Vampires. Nebylo to špatný, ale čím jsem starší, tím dřív potřebuju změnu a ne jen šíleně naspeedovaný BPM a brutálně boosterovaný hlas. Šel jsem se za ním podívat, měl radost, hned se ptal, jestli jsme zase přivezli tolik dobrý kořalky a že už by si zase zahrál v Praze, protože poslední koncert byl fakt skvělý. K ránu už nemělo smysl tam déle smrdět, takže jsme se rozutekli do svých pelechů, připravit se na zítra.

Já začal sobotu zcela příšernými Massive Ego, kteří jsou pořád stejní. Dívat se na to nedá, falešně to je tak moc a já neměl kam utéct, protože na main stage hráli Samsas Traum, jejichž muzikou by se dalo masově vraždit. Nevím proč si Kai Lotze (hlavní promotér Amphi) zve tyhle ukrutnosti. Jediné, co mě napadá, že jsou v jeho produkční stáji. To by mně jeblo, muset promovat takovéhle zvěrstvo. Šel jsem tedy oběhnout festivalové městečko a s klidným svědomím, že nic nového nikde neprodávají, jsem se vrátil podpořit Dirka Ivense a jeho oneman show Dive. Zase to bylo moc. Dirk, strobo a puštěná datka. Všechno hrozně nahlas, brutální beat, Ivensovo apokalyptické bránění hlavy rukama a pekelné vedro. Tradičně jsem to po čtyřech peckách vzdal, protože ten tlak je skoro až nepříjemný. Je to trochu jako povodeň, když už vám hladina máčí koule, podtrhává nohy a vy si říkáte „kurva, už dost“ a ono se to stejně pořád zvedá a zvedá.

Hodně dlouho mám problém s main stage, která je sice na super místě, ale její technická vybavenost je dost mizerná. Na to, že jsme na nejdražším festu v Evropě, bych řekl až zoufalá. To lokální metalové festivaly na Moravě mají lepší PA i světla než co si nám dovolí nabídnout v Kölnu. Je mi to záhadou, protože na lodi i v Theatru je úplně jiný sound systém a hraje to tam výtečně, tak prostě nechápu, proč na místě, kde hrají headlineři, to stojí za hovno. Proto jsem se snažil hlavní stage moc nenavštěvovat. No, ale nebylo zbytí, protože Hocico natočili novou desku a přijeli ji představit. Nevím, co se stalo, ale zvukově to bylo obludné. Znělo to, jako kdyby Rasco všechny podklady stáhnul z You Tube v 128 bit/rate. Pro ty co nerozumí, hrálo to jako v neděli na vesnici dechovka z ampliónu. Zvukař čuměl s nezájmem do telefonu a my po sobě nechápavě koukali. Ani jsem nepočkal na svou milovanou „Forgotten Tears“ a po druhé „Dark Sunday“ jsme utekli a dobře jsme udělali.

V Theatru startoval vrchol celého víkendu. Ano čtete dobře, Rodney Orpheus a jeho Cassandra Complex byli absolutně nejlepší a neměl na ně nikdo! Já vůbec nečekal, že to bude takhle strašně dobré. Kapela je skvěle sehraná. Axel Ermes (mimo jiné zvukař Project Pitchfork) za keyboardy diriguje oba strunobijce, leedského novináře Andy Bootha na kytaru a Volkera Zachariase na baskytaru. Pánové předvedli, proč je gothic rock v Anglii doma. Oni sice tvrdí, že jsou daleko víc dark wave nebo EBM, ale já tam nejvíc slyším gotiku. Rovnou se přiznám, že mám nový sen, vidět The Sisters Of Mercy, The Fields Of the Nephilim a Cassandru na jednom koncertě, nebo ještě lépe, společnou pecku, made in Eldritch-McCoy-Orpheus. Ty tři úžasné hlasy! To by mi praskla hercna štěstím.

Rodney je rozhodně nejpozitivnější a nejmilejší persona, co jsme na celém festu viděli. Když po svém mrtvičném kolapsu Cassandru rozpustil, bylo dost nepředpokládatelné, že se někdy na pódium vrátí a také se zhruba deset let nic nedělo. Když ohlásili návrat a hráli v Praze, byl jsem pryč, takže jsem ho po té megapřestávce viděl až zde a jsem z toho poněkud rozzlobený, protože jen tušit, jak neskutečně dobré jejich koncerty po restartu budou, jezdil bych na ně kdykoli, kamkoli. Poprvé jsem k nim přičichl tuším v roce 90, když vyšla deska "Cyberpunx", ze které v Kölnu zazněl jen „Nightfall“. V té době byl Rodney totální pošahanec v tom dobrém slova smyslu. Možná mě v té době vůbec nenapadlo, že to má něco společného s gotikou, protože Eldritch i McCoy byli oproti Orpheusovi nejtemnější postavy, kde jeden vylezl ze smrdutých asfaltových děr v Leedsu a druhý z hertfordských rašelinišť. Dnes vypadá Rodney jako úplně obyčejný pán, kterých denně potkáte ranec, a přitom je to gothicrocková hvězda. Tím chci říct, že jsem si celou dobu nějak vnitřně myslel, že k takovému stylu musíte správně vypadat. A ono ne, můžete mít look jak ajťák z Vodafone a přitom je to gotika jak prase! 

Playlist byl nabitý hity, což se dalo čekat. Nejvíc pecek (a to tři) dali z desky "Theomania", dvě z "Hello Americ!a a zbytek po jedné z každého LP. Je předpokládatelné, že jsem nejvíc vřískal při „NIghtfall“ (tady, je hlasem nebezpečně hluboko a ten kostelní synťák je nejvíc). Pro mě je vrchol jejich tvorby „Valis“, když se ozve „Vast and Living Intelligence System, Source of Energy, Source of Wisdom, Vast and Living“, tak už jsem víc šťastný být nemohl. Ta sestupná harmonie je prostě geniální. Absolutně největší helekačka „What can I do for you“ (bouře, která se strhla při refrénu, byla nejmocnější). No a hned po ní přichází definice základní jednotky, etalon jejich muziky „War Against Sleep“. To byla mela! Nestoudně jsem řval „We’ll never do just chat we please, We’ll live our life down on our knees, In the War Against Sleep“ (ta kytarová vyhrávka je nezničitelná, epic). Skvělá byla značně elektronická „Datakill“ a takhle bych mohl chválit donekonečna. Kdekoliv teď uvidím nápis The Cassandra Complex, tak jedu a jedu na ně!

Cassandra Complex tracklist:

1. Theme From „The Invisibles“
2. Nightfall (Over EC)
3. Too Stupid to Sin
4. Valis
5. Second Shot
6. Motherad
7. What can I do for you
8. War Against Sleep
9. Datakill
10. Moscow Idaho
11. One Millionth Happy Customer

Urychleně jsme se vysypali na loď, kde hrál můj švédský oblíbenec Henric de la Cour. Viděl jsem ho prvně před lety na NCN a pravděpodobně jsem tenkrát navštívil jedinou show, kde zpíval čistě. Potom jsem ho už nikdy neslyšel něco dát správně. Tohle bylo počtvrté, kdy ho vidím a byla to přehlídka hlasového zmaru. Dokonce ho začínám podezírat, že to poprvé na NCN byl playback, protože prostě není možné, abyste to jednou dali super a pak už forever napiču. Hudebně k tomu nemám vůbec žádné výhrady, ale v krku mu to nějak hapruje. No nic, alespoň jsme na lodi dali něco currybratwurstů, pivek a krásně čistých záchodů a na moje nesnesitelné naléhání, jsme se znovu vydali na main stage… a to byla opět chyba.

Pořád poslouchám, že jsem divnej, když se mi líbí Blutengel. V redakci to nesnáší v podstatě všichni a já jsem jediný blbeček, kterému to vyhovuje. No, ale moje sympatie vůči Chrisu Pohlovi and his girls&boys začínají poslední dobou opět uvadat. Před x lety, myslim v roce 2011, vydali desku "Nachtbringer", přestali s tou exaltovanou show, kdy se nám intenzivně snažili vnutit, že jsou upíři, a mě to začalo bavit. Hrají celá kapela, není to puštěné z compu a to je dnes docela výjimečné. Chris i Ulrike zpívají jak za nároďák, tak kde je problém? No, když se často díváte a posloucháte někoho, kdo vám tvrdí, že je vampýr, neustále hrozí, že vám to začne připadat směšné. A když muzikantům dochází invence a začnou se vykrádat, jste k momentu prozření ještě blíže. Jejich poslední muzika je ukrutná nuda a podle toho to vypadá i na pódiu. Goldman se svými třemi bradami už opravdu nezaujme a parta starých košťat, co si hrají na atraktivní ďábelské konkubíny jakbysmet. Celé to vrcholně poslal do kopru zvukař a PA systém. Já byl zklamaný, příště bych radši viděl Chrise Pohla s Terminal Choice nebo Miss Construction.

Byl jsem z toho tak vohnědlej, že jsme vyrazili na studený Kölsch Beer na pláž. Tradiční defilé černooděnců, bondage subinek, zombíků, oldschoolových übermenschů, novoromantiků, cyber-goths, maedchen in uniform, techno vikingů, keltských pagan bojovníků, post a steam punkáčů, neidentifikovatelných androgynních bytostí, viktoriánsko-renesančních párů a jiných podivných magorů. Ještě jsme ani nestihli dokonale zavodnit naše vyschlé tělesné schránky a už se z main stage ozvaly zcela nezaměnitelné zvuky. „Děléj exni to a jdeme, já ho naposledy viděl v roce 2011 s Die Krupps v Blavě“.

The British electronic scene from Essex presents Nitzer Ebb Produkt…. Zvukově absolutně nezaměnitelná kapela. Devítiminutový mix „Getting Closer & Shame“ na začátek je kurva porce! Vlítli tam všichni čtyři jak tsunami a já byl zvukově doma. Naprosto dokonale vyladěné modulové bicí, geniálně jednoduché basové linky, nesmírně tvrdé synťáky, které nejenom určují melodii, ale do jisté míry suplují i beaty, protože jsou tak krátké a úderné, že se to nabízí samo. Dnes by se o nich řeklo, že jsou influenceři, protože vytvořili zcela jasně čitelný hudební foch, kterému dodnes kralují. Spousta hlavně německých kapel to po nich převzala a není to ono. Jsou to takové ty oldschoolové mlýnky ala Familientreffen (Jäger 90, Sturm Cafe atd.), které jsou hudebně celkem nezajímavé, ale neskutečná naléhavost toho jednoduchého beatu je určující a nejdůležitější. Opravdu jediná kapela, která vznikla díky NEP a stojí za to, jsou Spetsnaz. 

Nitzer Ebb si drží tu duo hardcore sestavu již od roku založení, v roce 82, což je sakra dlouhá doba. Celé to dali dohromady kámoši ze škol – frontman a nezaměnitelná persona Douglas McCarthy (vocal), Bon Harris (synthesizers, programing, drums, vocals). K nim se přidal David Gooday (drums) a koncertně je doplnil Simon Graner (keyboards) a Jason Payne (drums). No a právě ti dva první dělají tu maximálně šlapací show. Douglas je jeden z nejcharizmatičtějších zpěváků vůbec. Nejenom svým pevným a hlubokým hlasem, zcela ojedinělou dikcí a rytmem, ale i zjevem. On je prototyp hudební star. Někteří frontmani vás nezaujmou vůbec, nebo se vaše pozornost vůči nim po pár písních otupí, ne tak u McCarthyho. Nespustíte z něj oči ani na vteřinu, silou své osobnosti si totálně uzurpuje veškerou pozornost na sebe. Ale on se o to vůbec nemusí snažit, děje se to přirozeně a samo.

Nejvíc songů (a to šest) do nás pustili z alba" Belief" (80´), pět z alba "That Total Age" (87´) a tři z alba" Showtime" (90´). Já tedy malinko plakal, že z mého milovaného "Ebbhead" zahráli pouze „Ascend“, u kterého mě vždy strašně bavil klip, kde McCarthy připomíná kluky jak ze Seattlu v grunge době. Vypadá tam, jakoby zpíval v Pearl Jam, což už dnes pochopitelně ne, ale jak to slyším, naběhne mi ten jeho pradávný kudrnatý look. Já to vůbec u nich mam strašně moc spojené s klipy. Na „Control I´m Here“ jsem se nejvíc těšil právě kvůli tomu božímu klipu. Naprosto obdobně to mám i s „Murderous“, která byla nejvíc z celého koncertu. Celý kotel hulákal „Now don´t be lazy, With the pleasure of sin," že si dokonce Douglas na chvilku sundal Ray Bany z očí. Kdyby před nimi nehrál Rodney z Cassandrou, dal bych Ebbs zlatou, takhle na ně bohužel zbylo stříbro. Ale to neva, bavil jsem se královsky.

Nitzer Ebb Produkt tracklist:

1. Getting Closer
2. Shame
3. Hearts And Minds
4. Let Your Body Learn
5. Lighting Man
6. Blood Money
7. For fun
8. Come Alive
9. Ascend
10. Captivate
11. Fun to Be Had
12. Join in the Chant
13. Control I´m Here
14. Murderous

encore

15. Alarm
16. Fitness to Purpose
     

Na chvíli, jsem se po živácích vyrazil podívat na dýdžejské výkony Alexe Weselskiho (Eisbrecher), Svena Friedricha (Solar Fake) a Torny Gottberga (Cryo), ale po těch dvou skvostných koncertech mě to nějak zásadně nebavilo. To druhý den v poledne, to bylo jiné ratata. Na hlavním pódiu rachotili Ost+Front a je to jediná německá kytarovka označovaná za Neue Deutsche Härte, která mě baví (samozřejmě ještě Rammstein, ale to je jiný level). OstFronti nejsou velcí instrumentální virtuosové a naštěstí to nevadí. Oni mi svým feelem trochu připomínají Motörhead. Strašně jednoduché, někdy až předvídatelné, ale dokázali tam vnést „něco“, co ostatní nemají. Je to krutá metalová skákačka, hraná odpornými zombies. Škoda, že se do nich sere Antifa, která je označila za extrémní pravici a díky tomu přišli o hodně koncertů. Někdo by mohl namítnout, že je to třeba pravda, že přeci lidé, kteří si nechají říkat Herrmann Ostfront, nebo Eva Edelweiss tomu jdou dost naproti. Hovno! Antifa označuje jako nácky i blackmetalové poláky Mgla a Behemoth, což je odsuzuje do pozice trapných komoušsko-levičáckých prudilů, na které není třeba brát ohled.

Set rozdělili rovnoměrně mezi všechna alba, ale nejvíc kusů logicky dali z loňského alba "Adrenalin". Já se nejvíc těšil na „Freundschaft“, protože díky ní jsem je začal poslouchat. Pustil jsem si tenkrát desku "Olympia", ozvalo se „Arbeit, arbeit 1,2,3, klage nicht, arbeit macht frei, Freundschaft, gelbes gift“ a já čuměl jak puk a naživo je to stejné. Nejenom, že jim to super hraje, ale hlavně to naprosto bestiálně vypadá. Je zajímavé, že těmhle kytarovým zběsilostem se v německy mluvících zemí daří nejvíc v bývalém NDR (pro mladistvé – komoušské východní Německo) a tam převažuje berlínská scéna. Klasický metal všech forem jede v bývalém NSR (kapitalistické západní Německo) maximálně, tak mi přijde zajímavé, že zrovna tyhle nové metalové formy jedou na východě. OstFronti byli poslední band, který jsme si dali na main stage – ne že by tam už nic zajímavého nebylo, ale to PéÁčko hrálo fakt hrozně a na lodi toho bylo víc.

Jelikož jsme přišli fakt včas, tak jsme si na lodi dokonce sedli na ochoz do první lajny, takže v sobotu nás ušlapané nohy moc netrápily. Hned jako první na nás nastoupil polský objev posledních let FiX8:SëD8. Principál Martin Sane přesídlil z východu do německého Kelsterbachu a v roce 2005 představil album "Humanophobia". Je to extrémně pochmurná a temná muzika. Hudebně tam jsou nejvíce slyšet Skinny Puppy a výrazově rozhodně Velvet Acid Christ. No, ale překvapivě jsou FiX8:SëD8 daleko složitější a nápaditější než SP a VAC. Martin se díky tomu, že se zúčastnil soutěže v Sonic Seduceru, kde skončil druhý, seznámil s výjimečnými muzikanty jako Daniel Myer (Covenant, Haujobb, DSTR, Architect), Steve Dragon (In Strict Confidence), kteří mu pomohli s mixem a navíc, jak on sám říká, „ukázali mi, jak se to má dělat". Při koncertě je vše puštěné z compu, který obsluhuje Martinova holka Persephoniis Phönix, která sice nic neumí, ale výborně vypadá a obstojně tančí. Někdo holt na začátku musí pustit „play“ a hlavně je mu k dispozici při podávání mikrofonu, protože Sane je celou dobu v brutální masce a v rukavicích s drápy, které znemožňují cokoliv bez její pomoci. Super show, moc se mi to líbilo.

Hned po nich nastupuje Jäger 90 a teplota se výrazně zvedla, neboť to byla hustá šlapačka, stejně jako v Praze, stejně jako vždy, Thoralf Dietrich v neskutečné formě a v maximálním nasazení. Prdymu to nejdříve přišlo směšné, jak se klátí ze strany na stranu a běhá tam a zpět jak fenek v zoo, ale za chvíli už klepal nohama do rytmu, protože se tomu nedá bránit. Tentokrát měli královsky nazvučené bicí, takže ve srovnání s pražským koncertem to teď opravdu dunělo v hrudi. Žádnou novou desku nemají, tak je playlist už dlouho stejný. Já nejvíc čekal na „Dessau, Dessau“, bez té bych špatně usínal. Při koncertě jsme se nasmáli pozorováním místních svalovců, kteří svlečení do půli těla dělali pořádek v kotli, aby pogující tanečníci nevráželi do prvních řad, kde stály jejich holky. Dělo se to přímo pod námi a my si uvědomili, že kokota prostě potkáš všude. 

Já se obrovsky těšil na kluky z Cryo. Martin Rudefelt (vocal) a Torny Gottberg (keyboards, drums, vocals) mě před pár lety uchvátili svým soundem alá Front 242. Všechny severské a speciálně švédské kapely zní trochu jinak než středozemní bandy a Cryo se nejvíc liší zpěvákem, který je fakt divný a to mě nejvíc baví. Vliv Frontů je tam velký, ale naštěstí Cryo tolik nezneužívá delaye na vokálech, takže se rozhodně nedá říct, že by to byla kopírka. Jediná věc, co nám vadila, je tradiční: "Sakra, buďto ty bicí hrajte naživo anebo je pusťte z modulu, ale je fakt na nic pustit mašinu, do toho třískat na pady a každou chvíli odběhnout ke keyboardům, pročež beat hraje pořád stejně?! To je jako byste v tramvaji točili volantem, aby zatočila." Přitom je evidentní, že Torny na bubny hrát umí, že by to pro něj nebyl takový problém. Jasně, chápu, že jde o show, že když mu jede všechno z compu, chce tam něco dělat a předvést se, že to umí, ale dá se to vymyslet tak, aby to nebylo tak do očí bijící. Přes absenci mé milované „In the Shadows“ jsem si nejvíc užil „In Your Eyes“, protože ten vykradenej synťák od KLF je naprosto skvostnej. Hulákali jsme s Martinem „get up, shut up, get up“ a hned po první pecce bylo jasné, že vidíme další z vrcholů festu.

Cryo

1. intro
2. In Your Eyes
3. I Tune In
4. Sanitarium
5. Freedom
6. Believer
7. Guantanamo Bay
8. Control
    

Další Švédové na řadu přišli vzápětí. O Spark! jsem nikdy neslyšel a je to škoda. Skvělé EBM s chvilkovými výlety až do 80tek. Oba muzikanti, Mattias Ziessow a Christer Hermodsson, to pojali opravdu po svém a snad ani nejsem schopen říct, čemu je to podobné, nebo co mi to připomíná. Vůbec nic o nich nevím, ale Mirage cosi blekotal o tom, že hrají už dlouho, ale fakt se mi to moc nezdá. Kdybyste někdo měl info o tomhle bandu, nerozpakujte se mě doplnit v komentech. Já je uvidím znovu na NCN, tak snad zjistím více.

Už jsme se opravdu řítili do závěru a ten nám přišla nakopnout mexicko-německá úderka Rabia Sorda. Side project Erika Garcii se nepochybně prodral na stejně vysokou úroveň jako jeho primární dítko Hocico. Já nikdy moc nechápal, proč někdo, kdo má electro kapelu, založí ještě jednu ve stejném ranku (viz Dirk Scheuber – Pitchfork/Scheuber, viz Thorben Wendt – Diorama/Comma Alliance, viz Daniel Myer – DSTR/Architect/Haujobb). Pro mě je logické mít elektrárnu jako je Hocico a k tomu si uvařit kytarovej nátřesk v podobě Rabia Sorda (nebo viz Andy LaPlegua – Icon Of Coil/Combichrist, viz Chris Pohl–- Blutengel/Terminal Choice). Samozřejmě že chápu, že někdo, kdo je nucen kolaborovat na muzice s celou kapelou, někdy zatouží dělat to samé, ale sám za sebe, viz Scheuber, ale logičtější mi přijde způsob, jakým to vyřešil Erik. 

Přesídlil z Mexika do Lipska, najal na kytaru Marcuse Engela a  Jeanse na bicí a od té doby jde Rabia strmě vzhůru. Už to není one-man show, ale plnohodnotná kapela, kde je znát vliv dvou nových přišedších. Jejich loňská deska "The World Ends Today" je bezvadná a naživo je to ještě lepší. Já mám tedy nejradši "Hotel Suicide", ale musím přiznat, že "Worlds..." hraje lépe. Celý koncert byl energetický výbuch. Garcia je nezastavitelný uřvaný buldozer, který tu koncertní show tlačí na úplnou hranici fyzické únosnosti. Nezastaví se ani na vteřinu a dokonce mi přijde, že se to snaží více hrnout než Hocico. Starší věci dostaly kvalitnější kytaru, takže „Radio Paranoia“ nebo „Turbulence“ jsou teď takovej nátěr, že mě to zvedlo ze židle a šel jsem chvíli kotlit. Absolutně nejvíc se mi líbila „Demolicion“, která je z části zpívaná španělsky. Je to skoro punková vypalovačka, kde všichni hulákají jak protrhlí. Zeptal jsem se Mirage, jestli rozumí, o čem zpívají, ale on „musel“ se ženou na Pitchfork, které viděl týden před tím v Praze, takže věděl prd a já tím pádem také. 

Na lodi už zbývali pouze Das Ich, ke kterým mám (jak většina z vás ví) dost ambivalentní vztah. Pořád nadávám, jak to bylo dřív geniální a teď je to hrozné a jako naschvál byl pražský koncert docela podařený. Takže jsem si potom vyslechl, že jsem kokot, protože jsou super. Hovno! To, že se jim to u nás hudebně povedlo, je pravda, a protože jsme jim ukradený, tak ani moc neroztleskávali a neděkovali, tudíž ten koncert byl velmi vydařený. Tady to nebylo tak dobré jako u nás, ale furt to bylo snesitelné. Já když se na ně nedívám, tak to ještě docela jde, ale jak se na Bruna kouknu a on otevře hubu, rázem se mi přitíží. Prdy je chtěl vidět, tak jsem tam s ním počkal a vše se dělo přesně dle mé predikce. Když Kramm začal kvílet refrén u „Das Dunkle Land“, jsme se svorně poblili a utekli pryč.

Festival byl za námi a my mířili k autu. „Hele, slyším ještě nějakej rachot z Theatru, mrknem tam!“. To byl závěr jako prase, na pódiu tři Rakušánci mydlili strašlivé techno. Ostré mädchen si lascivně mačkaly vulvy pod svým idolem Thomasem Rainerem. Panzery na projekcích, rakouské prapory v rukou krásných roštěnek, Nachtmahr on da board. Hulákám do toho pekelného beatu „Ty vole to je vejplach“ a kolega: „Nevěřím, Thomas není už žádnej elektrárník, ale totální techno-klouček“. Bylo to tak, všechny staré pecky mají trochu nový háv. Takže „Feuer frei", "Maedchen In Uniform", "Can You Feel The Beat", "Nachtmahr", "BoomBoomBoom", "Tanzdiktator", "Tempus Fugit", "Katharsis" nebo "El Cupachabra“ hrály, jako kdyby nás to mělo zabít. Regulérní vražda zvukem. Díky moc a za rok znovu.

Post Skriptum. Ještě závěrem – dost lidí mi píše, co se se mnou děje, že už do reportů nedávám ty vtipný části, jak kalíme, nebo přímou řeč, kdy komentujeme koncert. Ono totiž není co psát, protože jsem na shows skoro vždy sám. Moje koncertní parta se nenávratně rozpadla a Mirage má děvče, takže se potácí s ní a já tudíž nemůžu mít ty samý hlody jako kdysi. Navíc už nejsem tak spokojený a tím pádem veselý jako dřív, je mi líto. Snad vám alespoň trochu vyhovuje, jak to píšu teď a jestli ne, tak to nečtěte. Za pár dní, si to přihasím s reportem z NCN, kam nás jede hodně, tak třeba tam to bude vtipnější, nevím, ale budu se snažit. Dík za přízeň. Kootcha

Fotky od Mirage a Madeleine Carrasco najdete v naší galerii.

Fotogalerie

20190720_205852.jpg

20190720_210134.jpg

20190720_210251.jpg

20190721_152416.jpg

20190721_152715.jpg

20190721_162753.jpg

20190721_163913.jpg

20190721_170619.jpg

20190721_175546.jpg

20190721_180131.jpg

20190721_183535.jpg

20190721_194249.jpg

20190721_213917.jpg

_dsc6110.jpg

_dsc6118.jpg

_dsc6126.jpg

_dsc6146.jpg

_dsc6214.jpg

_dsc6254.jpg

_dsc6260.jpg

_dsc6269.jpg

_dsc6323.jpg

_dsc6401.jpg

_dsc6403.jpg

_dsc6427.jpg

_dsc6443.jpg

_dsc6489.jpg

_dsc6536.jpg

_dsc6547.jpg

_dsc6589.jpg

_dsc6623.jpg

_dsc6629.jpg

_dsc6648.jpg

_dsc6683.jpg

_dsc6689.jpg

_dsc6734.jpg

_dsc6758.jpg

_dsc6774.jpg

_dsc6784.jpg

_dsc6838.jpg

_dsc6847.jpg

_dsc6861.jpg

_dsc6903.jpg

_dsc7019.jpg

_dsc7023.jpg

_dsc7072.jpg

_dsc7092.jpg

_dsc7174.jpg

_dsc7194.jpg

_dsc7209.jpg

_dsc7224.jpg

_dsc7229.jpg

_dsc7256.jpg

_dsc7267.jpg

_dsc7277.jpg

_dsc7287.jpg

_dsc7295.jpg

_dsc7305.jpg

_dsc7337.jpg

_dsc7343.jpg

_dsc7346.jpg

_dsc7365.jpg

_dsc7434.jpg

_dsc7471.jpg

_dsc7516.jpg

_dsc7643.jpg

_dsc7644.jpg

mohlo by vás také zajímat

Report z Amphi 2024 – neděle

Soupiska letošního Amphi je kompletní

Ultra Sunn vydali debutovou dlouhohrající desku a na podzim se vrací do Česka

Wisborg na nové desce přechází na němčinu