Že je koncert Depeche Mode doslova za dveřmi asi nikomu neuniklo. Jaká je však dvanáctá řadová deska této legendy? Podívejte se na recenzi Pavla Zelinky...
Depeche Mode - Sounds Of The Universe
Vydal: Mute / EMI
U popových velikánů typu U2, Nine Inch Nails nebo The Cure se očekávání příchodu nového alba vždy nepřehledně mísí se silnou mediální masírkou, takže vyznat se v celém tom poprasku, zda se s vydáním novinky jedná o událost s či bez uvozovek je úkol hodný Hercula Poirota. Po čtyřech letech mlčení se podobná vlna znovu strhla v táboře velepopulárních syntetiků Depeche Mode a já se pokusím rozklíčovat, jak si na tom novinka "Sounds Of The Universe", která je dvanáctou řadovkou souboru, vede.
Je to v současnosti už téměř samozřejmost, že se zavedené kapely vrací do různě hluboké minulosti. Trojka z Basildonu si to namířila rovnou až někam do druhé poloviny 80. let, ohraničené alby "Some Great Reward" a "Violator", s drobnými přesahy na obě strany. Podruhé jim byl průvodcem producent Ben Hillier a podobně jako u předchozí řadovky "Playing The Angel" se mu podařil poměrně husarský kousek. Částečně totiž vychýlil zaběhnutý sound Depeche Mode mimo základní darkpopovou osu, jasně vytyčenou už více než 20 let, a přitom kapele v modifikované, analogově elektronické krajině zanechal charakteristickou důstojnost a grácii. Stejně jako před čtyřmi roky i na CDčku "Sounds Of The Universe" spolu bojují ve sluchovodech posluchačů poziční boj masivní elektronické postuláty zlaté éry s rockovým podtónem a drobnou lo-fi chamradí, kterou nově zapojil Martin Gore do boje po masivním skupování nástrojových obskurností na internetových aukcích.
Depeche Mode - Wrong
Kapela vykopla svůj letošní boj vynikajícím hitem "Wrong", který převálcoval vše co mu stálo v cestě a jasně ukázal, že se sedmačtyřicetiletými pány je třeba ještě zatraceně počítat. Zbytek alba sice podobnou rozbušku nepřinese, ale to neznamená, že během hodiny, kterou "Sounds Of The Universe" trvá, není co poslouchat. Trio ví, že v dnešní době si jako jedno z mála může dovolit ledacos a náležitě toho využívá. Začátek alba je například ve znamení, jak by řekl Mojmír Papalescu „více než minutového žhavení oscilátorů“, druhý singl "Peace" je hybridním digitálním gospelem, "Come Back" podivnou míchanicí blues, indie rocku a synthpopu a ukolébavka "Perfect" zase retro futuristickým pohlazením na dobrou noc. Je zajímavé, že kapela stadiónového formátu, kterým trojka už delší dobu je, se obejde bez výraznějších bicích, které až na výjimky suplují různé prskance a škrábance, jako u kapel indie elektronického zaměření.
A na závěr melancholie. Ta je s téměř čtvrt století trvající kariérou Depeche Mode spojena natrvalo pupečníkem, ale pokaždé má jiný odstín. Na začátku byla naivně vybarvená novoromantickými odstíny, později ztmavla i díky hrozbě a dusné atmosféře studené války. V devadesátých letech byla zakalena návykovými eskapádami, kterých měli někteří členové plné brýle. Dnes Depeche Mode, vprostřed synth revivalu se všemi The Knife, Ladytron, Röyksopp a Ladyhawke, rozhodně mladicky a naivně nejásají - na to už mají příliš odehráno a odžito. Spíše se uvěřitelně, a co je nejdůležitější, na první pohled nenápadněji věnují prostému a originálnímu popisování každodenní reality. S typickým melancholickým podtónem, který dokáže ve smetišti dneška stále ještě nalézt věci, kvůli kterým se vyplatí snít.
75 %
www.depechemode.com
www.myspace.com/depechemode
Komentáře
hesky napsane zavidim kdo tam ted jste ale dat listky za nin a dm us bylo moc a ti dm tu budou i v lednu aspon posloucham tu desku
Velmi dobře napsaná recenze Pavle.Relativně stručně ale perfektně podané.Tenhle styl psaní se mě jako hudebnímu gurmánovi líbí.Mimochodem nová deska Depeche Mode je tradičně,kvalitní. :-)
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.