Demi Mortuus, Favourite Slave | 28.07.2014 10:55

castleparty14 sobota s A je tu třetí den polské Castle Party s kapelami jako Sui Generis Umbra, London After Midnight, The 69 Eyes nebo Deine Lakaien. Jak se jim ve výhni bolkowského slunce vedlo?

Pocit, když se chystáte jít pomalu spát, venku přitom začíná svítat a vy dobře víte, že vás kolem osmé vyžene ze stanu další nápor vedra, je k nezaplacení. Maraton s nedostatkem spánku a přebytkem tekutin pokračuje. Letos bazén v kempu zachránil rozhodně nejeden život a Castle Party jako takovou si bez něj snad ani neumím představit. Při obědě je znát, že i místní obsluha toho má vcelku plné zuby a naše nervy při jídle zase začíná ničit na plné koule řvoucí jukebox, nacpaný do zblbnutí se opakujícími depešáckými a rammštaiňáckými hity.

Sobotní slunné odpoledne dostali za úkol odpálit domácí This Cold. Volba to nebyla úplně nejpovedenější. Ne snad, že by jejich post punk mixnutý gotikou byl nepoužitelný. Zpěvačka Agathexe však utrpěla nějakou silniční vyrážku a musela tak celé vystoupení sedět na židli se zafixovanou nohou. Její útrpný výraz ani pražící „oskar“ energii vystoupení zrovna nepomohli a zbytek muzikantů už to celé nezachránil.

To Sui Generis Umbra, kteří mixují ambient s elektronikou v notně pekelném kabátě, přitáhli pozornost přihlížejících mnohem výrazněji. Aby taky ne, když máte u mikrofonu čarodějnici, jako je eLL. Ta je schopná na sebe strhávat pozornost po celé trvání setu. Svíjí se, kroutí a vrhá zpod škrabošky jak jedovaté, tak nenávistné, ublížené či svůdné pohledy. Křičí, šeptá, sténa, vřeští, zaklíná. Proti prvně zmíněným se na scéně pořád něco děje. Je velká škoda, že Maciej a Irmina u kláves měli technické potíže.

Jednou za čas došlo na vzpouru strojů a keyboardy pustily do beden pořádnou palbu hlasitého ruchu, jehož první salvu málem odnesla infarktem i samotná ježibaba u mikrofonu. Krom toho sestavu doplňovala cellistka, pán u bubnu a performerka Maja, která se celá nabílená na konci proháněla spolu s eLL po čtyřech v jakémsi animálním záchvatu. Abych to shrnul. I přes technické potíže se mi vystoupení SGU zamlouvalo moc, leč beru ho jako největší pořadatelský přehmat tohoto ročníku. Mělo se to celé odehrát na úplně jiném místě, nebo v úplně jinou denní (noční) hodinu. Tak snad příště.

Sui Generis Umbra - Heta Rae (Castle Party 2014)

Co říct k Desdemoně? Mluvil bych taky o dramaturgickém přehmatu, ale vzhledem k tomu, že si svoje fandy tahle parta našla, nezbývá než jen konstatovat, že se mi zkrátka nemůže líbit všechno. Desdemona chce, aby její hudba působila moderně a sexy. Chce, aby působila moderně a sexy i vizuální složka na pódiu, ale vychází z toho paskvil plný metalových klišé okořeněných elektronikou. Já se nějak nevzrušil. Asi to vedro. Ani jsem netušil, že umím v pantoflích běžet tak rychle.

Ještě blíž k metalu mají frantíci Alcest. Z někdejších post blackových základů se dostali až někam na dosah k shoegaze a prosluněné odpoledne tak bylo svědkem jejích posmutnělého setu, který byl opatřen krásně křehkým zvukem (příjemný rozdíl proti loňskému vystoupení na Brutal Assaultu, kde byl zvuk zbytečně „kovový“ a tudíž bez výraznější atmosféry). Vtipným kontrastem je zarostlý Zero, který s Alcest hraje jako koncertní kytarista, od něhož by člověk očekával dle vizáže pořádné chlapácké vokály a on místo toho předkládá posluchačům kastrátky jako když bičem mrská (ehm).

Koncert Alcest byl ale příjemný a skromný kvartet zanechal pozitivní dojem. Taky jejich bedňák byl pro zainteresované nepřehlédnutelnou figurkou. Nebyl jím nikdo jiný, než Andy Julia – zpěvák goth rockových Soror Dolorosa, který kdysi s alcesťáckým duem válčil v black metalových Peste Noire. Nebyl tu náhodou. V neděli totiž „dídžejoval“ v Sorentu.

Upíři z Helsinek jsou natolik koncertně činní, že už svým vystoupením můžou těžko někoho překvapit. První menší vjem byl spíš nemilého rázu. Zabasovaný a zahuhlaný zvuk songům The 69 Eyes příliš nepomohl, ale po čase si člověk zvyká. Zkrátka – nejdelší zvučení a nejhorší zvuk. Jyrki si donesl na hlavě slušivý klobouček a flášu. První hitovka přichází až s rozvernou klasikou „Gothic Girl“. Kluci to berou značně rokenrolově, moc se nemažou s nějakými samply, natož aby s sebou tahali klávesy. Vše zní podstatně neučesaněji, než na deskách. Některé vály díky tomu zní syrověji a jiné zase spíš prázdněji. Když už se něco na podmaz pustí („Feel Berlin“), tak se pro změnu musí začít nadvakrát.

Jyrki vysvětluje, že „voči“ slaví 25 let existence a proto je již několik dní v lehce podroušeném stavu, který se dalším každým lokem znatelně zesiluje. Však také onu „berlínskou“ pecku zpola odzpívá od ToiToiek, které jsou na straně dvorního plácku. Vtipná epizoda přišla také ve chvíli, kdy se kapela otočila na odchod a lid počal se svým „we want more“. Žádný odchod se totiž nekoná, muzikanti se poťouchle smějí a vesele pálí „The Chair“.

„Jyrki Pavarotti“ se snaží o improvizace operního rázu, klobouk mu padá pořád častěji a začíná vyprávět. O tom, že jeho příjmení ve finštině vlastně znamená „castle rock“ a že musí povědět mámě, že hrál na Castle Party, že neví, kdo to tu pořádá, ale je to tu pěkný, že by Jussi chtěl dělat rozhovory, ale nemůže, protože se baví jen o vlasech, posléze se témata opakují, vše se protahuje, pořadatelé panikaří.

Snad po čtvrt hodině opravdu dojde na „Lost Boys“ a je znát, že je rozdíl mezi tím, když The 69 Eyes hrají „nějakou písničku“, nebo „hit“. Kdo se na upíry těšíl a dosud je neviděl, ten byl nejspíš zklamán. Naopak ten, kdo je viděl tolikrát, že se ani netěšil, si mohl užít vcelku vtipné vystoupení a kouzlo nechtěného. Nebo si chytit flašku šnapsu, kterou Jyrki hodil na závěr do lidu zabalenou v ručníku.

The 69 Eyes - Tonight (Castle Party 2014)

Jsou tu však London after Midnight. Z jejich vystoupení jsem měl na začátku rozporuplné pocity a měl jsem je vlastně i na konci. Věděl jsem, že Sean není úplně jistý, co se vokálních partů týče, kapela není úplně vyhraná a tak jsem se stejně tak bál, jako těšil. Nastávají také problémy se samply, za kapelou běží projekce, která je nějaký čas naprosto mimo mísu i prostor plátna, Seanovi se chvěje hlas, po prvním songu jsou zase trable s bicíma, které se hbitě snaží zamáznout zbytek kapely improvizací. To vše naštěstí zase během koncertu vyvažují silnější momenty a amíkům se daří nesklouznout do průšvihu. Už jen vizuální složka je rozhodně nejpozoruhodnější ze všech kapel na tomto ročníku a postupně se daří víc i hudebně.

„Spider and Fly“ je povedená, moje oblíbená pompézní hitovka „The Beginning of the End“ se daří tak na půl, ale pořád si v tom člověk najde to „ONO“. Zazněly dvě novinky, které by měly studiově vyjít příští rok, a hlavně ta druhá byla největším nášupem celého setu. Moc pěkně se klukům povedlo vystřihnout „Pure“ a když v závěru Sean opravdu !!!zpíval!!! „I’m going to the open sea and I’m going to say goodbye to me“ a za ním na projekci zpomaleně vlála brčka letících holubů, nechal jsem se docela rád strhnout. Moc pěkné.

Kdyby hoši (v jejich případě spíš pěkná děvčata) hráli ještě chvíli, tak snad nemám výhrad. Jsou stále jistější a tak je pro mne logicky absolutním vrcholem nejen vystoupení, ale celého festivalu, finální „Sacrifice“. Je v tom kus jakési upřímnosti a naléhavosti, která neguje veškeré muzikantské nedostatky a jakkoliv vidíte z předchozích vět, že rozhodně nejsem nekritický, pak musím jedním dechem dodat, že LAM pro mne byli nejsilnějším zážitkem Castle Party 2014.

London after Midnight - Psycho Magnet (Castle Party 2014)

Po kapelách na které jsem se vyloženě těšil je na řadě headliner, kterému jsem nikdy na chuť nepřišel. Pokusím se dát Deine Lakaien šanci, ale po dvou skladbách znaveně prchám do stanu, nechat se zbytkem setu uspat. O tom jaký byl poslední koncert soboty z bezprostřední blízkosti si tedy nechme poreferovat od Tomáše!

Favourite Slave: Po skvělém vystoupení kalifornských death-gothic rockových stálic přišla řada na hlavní (temnou) hvězdu večera. Dvojice extravagatně vypadajících pánů se potuluje po darkwave nebi již bezmála 3 dekády a sobotní noc na bolkowském hradě ukázala dvojici Veljanov a Horn v zářívém světle. Hned z počátku odpálili set hitovkou „Reincarnation“, která nikoho nenechala na pochybách, že dnes večer půjde o intenzivní zážitek (dokonce i já jsem byl vtáhnut do děje a to jsem DL před koncertem moc nevěřil). Valná část vystoupení však probíhala v poklidném duchu, což je u německých náladotvůrců již tradicí. Mezi ostatními vyčnívala hybná „Over and Done“ a skvělá „Dark Star“ (můj favorit opět nezklamal), kterou obzvláštnil kytarista pěkným kytarovým riffem.

Žel nedošlo na mou oblíbenou „Frühligstraum“, ale protože jí skoro vůbec nehrají, nemohl jsem být ani příliš zklamán. Pánové mimo jiné pojali vystoupení v Polsku jako upoutávku na nadcházející album „Crystal Palace“, ke kterému pojedou v německy mluvících zemích na rozmezí září a října koncertní šnůru. Zazněla tedy úvodní „Nevermore“ a klipová „Farewell“ a nutno dodat, že se máme na co těšit.

Přes další šlágry jako “Return“ a „Gone“ se pomalu, ale jistě blížil konec a ten obstarala srdceryvná „Love Me to the End“ a myslím, že nejednomu bubákovi ukápla slzička (já mezi ně „bohužel“ nepatřil). Ihned poté jsem se, s velmi příjemným pocitem ze sobotní produkce, odebral směr kemp nabrat síly na další dopolední (celodenní) chlastáníčko u bazénu a když mi to Soplice dovolí, tak i na nějakou tu kapelku…