Report z WGT 2014 – sobota

kk wgtCo jsme viděli druhý den největší gotické události na světě? Jak si vedli Inkubus Sukkubus, 45 Grave, Placebo Effect, KatzKab a další? To se dočtete v tomto reportu!

 

 

 

 

 

 

 


Ani v sobotu slunce návštěvníky lipského gotického reje nešetřilo. Naštěstí je na WGT pořád co dělat, a tak se naše výprava rozdrolila na samostatné skupinky obdivující novinky stánkařů na největším gotickém trhu v hale Agra, expozici k poctě pana Gigera nebo další zajímavosti, které WGT nabízí.

 

Sobotní program v prostoru Altes Landratsamt zrcadlil proud v gotické subkultuře, který nasával rovnoměrně inspirace z darkwave, neofolku, rocku nebo temného popu. V pět odpoledne vykopával program na první pohled neznámý projekt I-M-R. Když si ale uvědomíte, že se jedná o pokračování legendární dvojice Ralf Jesek and Dirk Lakomy, to znamená In My Rosary. Ti natočili více než desítku výborných alb, aby se před třemi roky po 17 letech spolupráce rozpadli. Ralf spolu se všemi spoluhráči, kteří pomáhali In My Rosary na pódiu tedy pokračuje jako I-M-R a musím říci, že naživo se jedná o výbornou záležitost. Pětice se pohybuje volně mezi neofolkem ála Death In June a darkwave/coldwave francouzskými vlivy, které nastartovali před 30 lety například KaS Project. Navíc pánové čechrají sound písniček saxofonem. Velmi příjemný vstup do druhého dne programu WGT.

 

Na první kytarovou kapelu jsme se vypravili do klubu Täubchenthal, která letos v seznamu štací figurovala jako náhrada za dramaturgicky neobsazenou sympatickou fabriku Werk 2. Bylo tedy třeba vydat se směrem na druhou stranu města, nedaleko bývalé továrny na dámskou obuv, místo tradičního souběžného festivalu Gothic Pogo. Je pravda, že Täubchenthal svými rozměry i zařízením Werk 2 poměrně připomínal, ovšem nižší kapacita byla poznat. A to hned z kraje od pěti hodin, kdy bylo na Inkubus Sukkubus nacpáno až za zvukaře. Britská trojice Candia, Tonny a nová posila u basy Dave, který si na WGT odbyl svůj vůbec první koncert s kapelou, přivedla posluchače do varu velmi rychle. To proto, že i přes zdánlivý hendikep automatického bubeníka působil set velmi živě a sehraně. Inkubus to šlapalo jak blázen a opřádali své fanoušky svou specifickou náladou.

Byli jsme tak účastni živelných, atmosférických gothicrockových obřadů pod vedením pohanské velekněžky Candie, která svým podmanivým hlasem obtáčela publikum a táhla je do útrob tajuplných druidských hvozdů. Opět jsme se shodli, že při koncertu Inkubus Sukkubus je těžké odmazat před očima obraz čarodějek, tančících nahých kolem posvátného kruhu ohně. Tato kombinace uhranula i publikum, které se na závěr hitovky „Belladonna and Aconite“ spontánně roztleskalo do rytmu. A to se cení nejvíc - když se lidi rozjedou proto, že to tak cítí, a ne kvůli tomu, že je roztleská frontman. Pak už zbývalo jen zahrát „Queen of Hell“ a bylo po všem. Bylo by ale fajn se s Inkubus Sukkubus zase brzy potkat – takové vystoupení se totiž jen tak neoposlouchá.

 


Inkubus Sukkubus - Belladonna and Aconite

 

 

Že sobotní program v Agře začne ve znamení řádného oldschool ebm bylo hned jasné podle zvýšeného výskytu osob s vypracovanými bicepsy :) Švédská čtveřice Pouppée Fabrikk působí na scéně již od roku 1988 a tak se na její vystoupení přišlo podívat několik stovek fanoušků. Hlavní pozornost přitahoval obrovitý frontman Nordvargr, který se snažil vyhecovat ze začátku trošku chladné publikum. S postupem času, kdy zazněly třeba skladby Watch Your Sex, Death či Love You Dead, se ale vytvořil vepředu slušný kotel a další řady za ním se spokojeně pohupovaly do rytmu tvrdých beatů doprovázené Nordvargrovým drsným vokálem. I když jsou Pouppée Fabrikk spíše kapelou do klubu než na velkou stage, byl to dobrý koncert. Kdo dorazil neprohloupil.

Dalším jménem na pořadníku Täubchenthal byli francouzští KatzKab. Ti už ve své předchozí inkarnaci Katzenjammer Kabarett zaujali neotřelým mixem temného kabaretu a deathrocku, ke kterému navíc v KatzKab přibyla i elektronika. Přesto si KatzKab vystačili jen v obsazení bicí, basa, hammondky/klávesy principála Klischee a zpěv Vik B. Ta KatzKab rozhodně přidává další dávku osobitosti nejen neotřelým hlasem, ale i vizáží. Škoda, že Francouze trochu potrápil zvuk (bubeník dorazil do haly deset minut před začátkem a na pořádnou zvukovku tedy nebyl čas).

Přesto KatzKab bojovali statečně, a i když došlo na technické obtíže, kdy se třeba jednou musela celá píseň rozjet znovu, set to byl zábavný. To ostatně dosvědčili i posluchači, kteří po výpadku zvuku rozjeli potlesk, aby kapelu povzbudili. Sportovní chování. I tak ale kombinace rozevlátého kabaretu s deathrockovými výpady, skvělým vokálem, nápaditým materiálem i zvukem (dublování hammondek se surfovými kytarami) zafungoval. A příjemné je, že si Vik B. i přes kabaretní pasáže odpustila přehranou manýru kabaretních umělkyň. Došlo také na mluvené slovo do hudby, čtené z knížky, i vyloženě synth polohy. Samozřejmě se hrály i věci od Katzenjammer Kabaret, u kterých se ukázalo, že rovněž pan Klischee vládne příjemným „gotickým“ vokálem.

 


KatzKab - Miracles


Ke konci už se všichni přítomní pohupovali do rytmu, takže všechno dobře dopadlo. Ještě takových deset-dvacet koncertů, aby se KatzKab pevněji instrumentálně semknuli, k tomu o trochu lepší zvuk a bude to to super. Tihle Frantíci totiž mají v arzenálu unikátní materiál, a pokud ho budou i nadále pilovat, ještě o nich uslyšíme.

Asmodi Bizzar jsou u našich západních sousedů klasikou až „legendou“. Düsseldorfská gothicrocková smečka, tažená dopředu ženským zpěvem Monique Maasen, funguje už od roku 1980 a tak se v Německu těší zaslouženému jménu. Pravda, klub byl plný zhruba jako na KatzKab, ale i tak se pětice do klasického gotického rocku položila. Blok pomalejších věcí počet účastníků v sále sice o něco prořezal, ale Monique jej dokázala pár úderkami, při kterých například napodobovala vlčí vytí, vrátit zpět. Nicméně uchem posluchače, který není fanouškem Asmodi Bizzar a má k nim vztah čistě neutrální, šlo v podstatě o takový slabší odvar Skeletal Family. Je to sice hudebně „klasika“, ale dějiny moderní hudby se tu nepsaly – nebo alespoň ne v širším než německém měřítku. Na druhou stranu skladby jako „Werewolf“ nebo závěrečná hitovka „Dorian“ se poslouchaly příjemně.

 

Pro mnoho fandů oldschool elektroniky byl vrchol dne jasný – návrat Placebo Effect jako oslava 25 let od vydání jejich první nahrávky. Placebo Effect, kteří začátkem 90. let notně rozčeřili elektronické vody přelomovým albem "Galleries Of Pain", aktuálně připravují novou desku v původním složení, tedy v trojici Axel Machens, Achim Windel a Christoph Kunze. A ve stejném složení se kapela také představila na comebackovém vystoupení, prvním koncertu po více než deseti letech. Pódium plné dámským figurín napovídalo, že bude na co koukat. Alex není dobrý zpěvák, je spíše deklamátor, který dohání své vokální nedostatky divadelním podáním prezentovaných písniček. Na začátku byly jeho manické rozpravy s figurínami zajímavým, oldschoolovým návratem ke kořenům Skinny Puppy a dalších EBM part, které se pokoušely hudbu propojovat s výraznými tématy. U Placebo Effect to jsou psychické stavy na hraně, psychiatrické historky, šílenství – není divu, když se Alex již brzy objevil na pódiu v bílém plášti na kolečkovém křesle. Přejděme další řadu divadelních propriet jako rozpáraného plyšového medvěda, černé růže rozhazované blonďatou ošetřovatelkou, abychom zhodnotili vystoupení jako zajímavé, ale přeci jen ne bechderoucí.

 

 

Vraťme se ale do Altes Landratsamt. V devět večer nastoupila na pódium italská skvadra Argine. Ta funguje nenápadně už více než dvě dekády a za tu dobu se přetransformovala z postpunkové kapely ve skupinu, která ve svých písničkách barokního neofolkového ducha. Italové mají tento druh hudby hluboko pod kůží, a tak se nebojí z neofolkových základů uhnout kamkoliv jinam. Pětice Argine, která klasický rockový základ prokládá houslovými vpády, se nebojí z křehkých pozic uhnout po čistě poprockových vod a znovu se vracet nazpět. Sehraná pětice předvedla strhující, skvěle vygradované vystoupení.

 



Ve stejný čas se na pódiu Täubchenthal objevili starší pánové v černém. Byli to The Marionettes, britská gothic/rocková kapela s kořeny vrostlými do druhé poloviny osmdesátých let. Lomítko mezi slovy „gothic“ a „rock“ je v případě této smečky naprosto záměrně, protože Marionettes nastoupili se zatěžkanějším, hardrockovějším zvukem, jdoucím naproti spíš některým polohám The Cult (zejména v kouscích z poloviny devadesátých let typu „Rise“). Škoda, že „rockovitosti“ byla podřízena i show s poněkud vypelichanou „rockstar“ pózou, kterou si Sean Cronin mohl (spíš měl) odpustit. Určitě také proto, že i přes posilu nového kytaristy byly u kapely cítit mezíry (třeba v dvojhlasech, které hlavně v „Heart of Stone“ ne úplně ladily). A ani zájemců o toto poněkud dlouhé a upřímně, ani ne dvakrát zábavné představení nebylo o moc víc než na Asmodi Bizzar. A nezachránila to ani největší hitovka Marionettes „Ave Dementia“. Jako příjemnější náplň večera se jevilo posedávání na sympatickém „náměstíčku“ před klubem a kocháním se příjemnou goticko-deathrockovou společností. A soudě podle toho, kolik lidí bylo venku, tentokrát The Marionettes nezabodovali u více posluchačů.

 

Hlavní hvězdou Täubchenthal byla kultovní americká banda 45 Grave, která na scéně „strašá“ už od přelomu let sedmdesátých a osmdesátých. Pravda, ani tady návštěvnost nedosahovala Inkubus Sukkubus, ale i tak bylo na co koukat. Pokud si neumíte přesně představit, jak vypadá 35 let fungování na scéně, stačil jediný pohled na jezinku (v dobrém míněno) Dinah Cancer a máte to jasně před očima. Nicméně i když byl na rockandrollovým životem ošlehaném vzhledu frontwoman patrný každý rok a někdy se zdálo, že je duchem tak trochu mimo tento svět, madam Cancer odfoukla s prvním tónem všechny uštěpačné poznámky daleko za Lipsko. Dravý, našlápnutý hororpunkový nářez s parádně sehranou kapelou, skvělým bubeníkem a šikovným kytaristou hrnul hradbu zvuku nelítostně kupředu. A tuto stěnu Dinah protínala výkřiky i vřískotem jako kdyby šlo o život. Síla. Všechno to ale působilo naprosto upřímně, odžítě - na rozdíl od Marionettes, kteří v tomto ohledu až trochu moc tlačili na pilu. 

 


45 Grave - 45 Grave


Slyšeli jsme zajímavé aranže, horrorpunkové hody, nasurflé momenty třeba s „Riboflavin Flavored Non-Carbonated Polyunsaturated Blood“, ale i nezbytné klasiky „Evil“, „Highway 666“, „Procession“ (kterou kapela dlouho nehrála živě) a samozřejmě povinnou „Party Time“. Při hitovkách se pod pódiem rozzuřilo poctivé pogo a deathawky porcovaly vzduch jako nedaleké větrné elektrárny. Zajímavostí byla i „výměna kytaristů“ uprostřed setu a následné předání žezla zpět před „Party Time“. Set ale neustále gradoval, Dinah přecházela od deklamace k šílenému řevu a někdy to byl takový nářez, až se zvuk trochu přehlcoval a znělo to prostě jen jako binec. Ale co se intenzity podání týče, vystoupení 45 Grave na WGT se vyrovnalo jen máloco. Klobouk dolů.

 

Závěrečný koncert v městském divadle předvedla chorvatská formace Loell Duinn, která funguje více než deset let a tvoří mimo hlavní dění velmi zajímavou hudbu, která jasně vychází ze zvuku Dead Can Dance, ale přidává do „australských“ inspirací řadu prvků z chorvatské lidové hudby. Vynikající a sehraní instrumentalisté předvedli, že darkwave hudba se dá podat jinak, než například předkládají Love Is Colder Than Death nebo Qntal a to bylo na jejich představení opravdu sympatické. Škoda, že na jejich představeni nedorazilo mnoho posluchačů. Zasloužili by si to více, než například mnohem známější Hexperos, kteří se zde představili v pondělí. Další velké překvapení.

 



Jednou z možností, kam se jít po koncertech „dorazit“, byl klub K3, který zavírali Atomic Neon a naplánovaná afterparty. Stihli jsme ještě několik posledních skladeb a nutno říct, že kapela působila příjemně. Stačilo se jen přenést přes prvotní šok z vizáže kapely ve stylu „Addams Family“, kde nechyběl poněkud děsivý plešatý frontman, krásná basačka, vytáhlý kytarista a zakřiknutá klávesistka. Dlouhé stopáže klasického gothicrockového střihu ale kapele vyloženě seděly a dobře se to poslouchalo. Nicméně vzhledem k vedru a dusnu sklepních prostor po poslední skladbě kapitulujeme a vydáváme se na vlastní afterparty za roh. Co nás asi čeká dál…?

 

Fotky najde jako vždy v naší fotogalerii.

mohlo by vás také zajímat