V sobotu se pražskému, nepříliš početnému publiku premiérově představily dva objevy deathrockové a post-punkové undergroundové scény. 

Dny, kdy člověku nevadil zmeškaný spoj, protože si v klidu mohl koupit pivko a krátit čas do příjezdu dalšího emhádéčka okukováním polonahých ženštin, jsou definitivně pryč. Je tu čas ocelového nebe, ledového mžení a otravného větru. Možná i to byl jeden z faktorů, který spolurozhodl o tom, že v sobotu strahovská sedmička nepraskala ve švech. Ano. Ten samý večer se nabízel i večírek v režii Rare, ale i tak se z mnoha úst dal odečíst podiv, jak málo zájmu si vysloužila česká premiéra dvou zahraničních kapel, které musely potěšit každého, komu se doma v přehrávačích prohánějí deathrockové a post-punkové nahrávky.

Všech čtyřiadvacet statečných, posílených o členy kapel a organizátory, se však nenechalo otrávit a holandskou dvojici Lifeless Past přivítalo víc než vřele. Satori a Eline na první dojem působí jako značně nesourodá dvojice. Kde vám taky zahraje post-punk Ruud Gullit s usměvavou hipísačkou? Když si to však spojíte s jejich nizozemskou národností, začne to všechno dávat mnohem větší smysl.
 

Už na zvukovce bylo jasné, že díky nekomplikovanému obsazení (kytara, basa a bicí z kompu) bude zvuk hezky čistý. Tak se také stalo a melancholické kytary zvonily s malebným kjůráckým přízvukem. Smithovic vliv je z Lifeless Past v klidnějších polohách cítit na sto honů, ale dvojice se do toho místy nebojí také opřít a okořenit melancholickou náladu punkovou razancí. Navíc mi přišlo, že Satoriho vokál byl živě o chlup přesvědčivější než na studiových nahrávkách. V závěru setu hodila Eline na pódiu záda a dle následného pohybu u distra kapely se dalo soudit, že opatrné a nesmělé obecenstvo bylo s výkonem dvojice z Amstru spokojeno.

Že to v případě Readership Hostile bude daleko větší tanec, bylo už předem jasné. Člověk taky nemá každý týden příležitost vidět u nás pravou americkou deathrockovou nálož. Živý motor vzadu nenahradí sebelepší automat a to se potvrdilo i tentokrát. Bubeník Michael sice držel levou paličku jak vidličku u nedělního oběda, ale hrálo mu to náramně a s přehledem. Kytarový dvojzápřah v pohodě zastoupil i klávesy chybějící v několika skladbách (třeba v "Ghost Lived Fire) a Adrianne je zase frontwoman na svém místě.  

Novější materiál na aktuálním EP trochu upustil od punkové dravosti debutu a daleko víc je z něj cítit odkaz Siouxsie, kterou taky basák Bryan nosil na rozervaném tričku. Úvodní pomalá věc "Tainted" začíná obezřetně a Adro od prvních tónů vyšinutě vzývá číratá božstva, aby v "Chemical Embrace" procitla a začala se zmítat v divokém tanci svatého Víta. Do vokálů se opírá na maximum, což je pro výsledný efekt velké plus. Když řve, tak opravdu řve. Žádná limonádka pro slečinky.  

Zvuk je už tradičně "sedmičkovsky" silný a zhruba v polovině setu je tenhle fakt ještě zřetelnější, když se ke slovu dostávají živější songy v čele s hitovkou "Oh Darkness". S refrénem pomáhá i Benn Ra a jediné, co postrádám, je nějaký ten chuchvalec mlhy. Jinak to kvartetu hraje jako z partesu, nasazení kapely je i přes spánkový deficit enormní a Adrianne všemu nasazuje trnovou korunu uvěřitelnou neurotičností. Dalším vrcholem se pak dozajista stala taky virblem uvedená klipovka "Shadows of Pure Delight", která prostě kope.

Sympatická parta Amíků se nechala hecnout i k přídavku "Failing Fools", který odehrála z posledních sil a mohla zapadnout ke stolům a k fandům s pocitem dobře odvedené práce. Otázkou je, jestli a pro koho dál vozit deathrockové kapely. O to větší poděkování patří všem, kteří se neváhali na kopec vypravit a udělali to sobě i kapelám pěkný.

fotky samozřejmě tradičně hledejte v naší fotogalerii

mohlo by vás také zajímat