Druhý díl našeho povídání s jednou z hvězd PGT a zároveň jednou z nedůležitějších postav a největších "srdcařů" německé scény. Tentokrát jsme mluvili o vzniku nejstarších německých "oldschool" gothic parties Pagan Love Songs, o odlišnostech Gothic magazínu od ostatních časopisů a jak souvisí s House of Usher, loňské zkáze kultovního klubu Zwischenfall kvůli blesku, zapříčiněných koncertních premiérách důležitých zahraničních spolků, o WGT, budoucnosti tištěných magazínů, Slovensku, posílání pohledů Porl Kingovi z Rosetty Stone, práci v oddělení popu hlavního německého vydavatelství, ale hlavně o obrovské lásce ke scéně, která z Thomase prýští na všechny strany.
CZ SANCTUARY: ZATÍM JSME SI ALE NEPOVÍDALI O TVÝCH SLAVNÝCH PAGAN LOVE SONGS PARTY, NEMOHL BYS NÁM JE TROCHU PŘIBLÍŽIT?
Thomas Thyssen: Jasně. Myšlenka Pagan Love Songs se zrodila v polovině devadesátých let, když jsme s bratrem Ralfem probírali naši frustraci z tehdejší scény. Tehdy jsme ještě oba bydleli v Porúří v západním Německu a každičkou sobotu jsme pouštěli nejrůznější hudbu, ať už to bylo electro, EBM, punk, new wave, synth pop… prostě obrovská směs všeho, protože na tom jsme vyrostli.
Tou dobou se začal objevovat i future pop s kapelami jako Covenant, Apoptygma Berzerk nebo VNV Nation. A zničehonic všechny tyhle smíšené party začaly jedna po druhé mizet, lidi začali být opravdu úzkoprsí a nastala obrovská změna – najednou jim ty elektronické žánry začaly vadit, říkali jim „nové techno“. To kvůli tomu, že i future pop je posazený na silných beatech a používá tranceové zvuky. Všichni ti staří gotici, kteří předtím byli každý týden na party, najednou úplně přestali chodit ven. Objevil se příliv nových lidí, kteří naopak chtěli tenhle slyšet jenom tenhle futurepopový zvuk, který jsme s Ralfem neměli jako „hudbu našeho srdce“, protože jsme do ní nikdy nepronikli a nikdy se nám ani moc nelíbil.
Roku 1998 jsme tedy začali mluvit o tom, že je buď čas, abychom s tím vším přestali, nebo posbírat všechny síly, energii a kreativitu k vytvoření akce, která by bylo o tom, co milujeme. Tehdy totiž nic takového v Německu nebylo. Neexistoval klub nebo party, na kterou by si mohli zajít lidi, kteří chtěli slyšet oldschoolovou gotiku. Tak tedy vznikla myšlenka Pagan Love Songs.
Vytvořili jsme tedy celý koncept, grafiku, design prvních letáčků a představili to v zimě roku 1998 Norbertu Kurtzovi, majiteli klubu Zwischenfall, což je asi vůbec nejslavnější gotické / alternativní místo v Německu. Jemu se to moc líbilo, takže nám řekl: „Dobře, dám vám jeden pátek v měsíci, můžete začít hned od toho dalšího“. My jsme měli samozřejmě radost, ale zároveň jsme mu vysvětlili, že potřebujeme mnohem víc času na propagaci. Zeptal se, kdy tehdy chceme začít, a my mu řekli:“ V srpnu 1999!“ (smich).
A my jsme těch osm měsíců opravdu poctivě investovali do propagace, protože i kdyby to snad bývalo mělo skončit jako ojedinělá akce, chtěli jsme to udělat co nejlíp a mít z toho radost. Jenže on měl první Pagan Love Songs fantastický úspěch, sjeli se lidi z celého Německa a zničehonic klub roku 1999 vypadal stejně jako roku 1993. Bylo to tak úžasné, že jsme se ještě ten večer rozhodli tuhle akci odteď opakovat každý měsíc.
O dva měsíce později jsme pozvali svou první kapelu, což byla Gitane Demone a začali jsme dělat i spousty dalších koncertů, mnoho z nich v exkluzivní evropské premiéře. Byli jsme první, kdo sem přivezl Cinema Strange a zařídili jsme jim nahrávací smlouvu. Byli jsme první, kdo sem přivezl Frank The Baptist a zařídil jim nahrávací smlouvu. Byli jsme první, kdo sem přivezl Deep Eynde a zařídil jim novou nahrávací smlouvu, totéž s Antiworld, Diva Destruction a mnoha a mnoha dalšími. Asi to tak mělo být a my jsme si tak užívali skvělé časy.
Po čase jsme ale Pagan Love Songs přestali dělat každý měsíc, protože se Ralf odstěhoval z Porúří a já ho zanedlouho následoval a přesunul se do Lipska. Od té doby jsme už tuhle akci dělali jen třikrát čtyřikrát do roka. Když jsme se pak přesunuli do Berlína, dělali jsme tam Pagan Love Songs jako speciály, většinou s živými kapelami třeba s přáteli z Death#Disco a podobně. Poprvé jsme sem přivezli třeba Blacklist nebo Ulterior, ale dělali jsme i starší kapely jako Annu-Marie z Ghost Dance a Skeletal Family nebo UK Decay…
Myslím, že kdyby nebylo Pagan Love Songs, mám pocit, že je docela velká šance, že bychom spolu teď nemluvili po telefonu. Bez téhle akce byste pravděpodobně vůbec nezaznamenali moje předchozí aktivity a zřejmě byste mne ani nepozvali, abych zahrál na Prague Gothic Treffen. To, co jsme původně brali tak trochu jako naši poslední akci, se nakonec ukázalo být nejlepším rozhodnutím, které jsme kdy udělali. Vždyť jsme roku 1998 uvažovali o tom, že to zabalíme a teď je rok 2012, takže něco dobrého z toho asi muselo vzejít (smích). Je to takové naše děťátko, kterému bude letos 13, a vydali jsme i dvě kompilace. A je hodně spojené s mým a Ralfovým jménem.
Byl jsem třeba ve Státech jen tak na návštěvě přátel a stavil jsem se v kalifornském Long Beach na party „Release The Bats“ a lidi za mnou chodili na bar a ptali se: „Ty jsi Thomas z Pagan Love Songs, že jo?“(smích). To bylo skoro až děsivé – jsem na druhém konci světa, pět tisíc kilometrů od domova a lidi se mnou mluví o té malé party, kterou jsme založili v části Německa, o které nikdo v Kalifornii pravděpodobně ani neslyšel. Prostě je to naše dítě a pravděpodobně to nejlepší, co jsme kdy stvořili…
CZ SANCTUARY: A CO TEDY CHYSTÁTE DO BUDOUCNA POD TOUTO HLAVIČKOU…?
Thomas Thyssen: Hodně o tom mluvíme a přemýšlíme, protože roku 2014 bude téhle akci patnáct let a vydali jsme jednu kompliaci roku 2004 k pětiletému výročí a 2009 druhou k deseti letům. Máme tedy takovou představu o třetí kompilaci roku 2014, ale počkáme a uvidíme, jestli tehdy ještě bude mít smysl vydávat CD, nebo jestli uděláme nějakou limitovanou sběratelskou edici nebo co.
Letos těch třináct let oslavíme 25. srpna v klubu Pavillon ve Wuppertalu, protože bohužel náš domovský klub Zwischenfall koncem minulého roku vyhořel. Byla to nešťastná náhoda, kdy do budovy uhodil blesk a protože byla stará, celá lehla popelem. Je to veliká škoda, protože to bylo pro tuto hudbu místo asi s nejbohatší historií v celém Německu, protože tu hrál snad doslova každý. Navíc ho vedl ten samý chlápek už od roku 1994, který je tedy pravděpodobně i jakýmsi naším mentorem, náhradním tatínkem (smích).
Kromě toho jsme v kontaktu s kamarády z Death#Disco a chystáme nějaké akce v Berlíně. Rádi bychom zase přivezli nějaké kapely, které tu ještě nehrály, ale protože ještě není nic natvrdo domluveného, žádná jména neprozradím, abych vám nezkazil překvapení.
Budeme ale pokračovat i v našich dalších aktivitách, jako jsou třeba Ceremonies, ale to je zase trochu jiný večírek. Díky směsi hudby, kterou tam s Ianem P. Christem hrajeme, by asi lidé, zvyklí na oldschoolové Pagan Love Songs, byli trochu zaskočeni tou žánrovou pestrostí, abych tak řekl (smích). Ale hrajeme i spoustu nových, staře znějících kapel, takže se nám daří udržovat přátelství mezi všemi těmito pořadatelskými „entitami“. Ale dokud budeme s Ralfem dýchat, Pagan Love Songs tu v nějaké podobě budou existovat pořád – i kdyby to mělo být jen jednou ročně, když už budeme příliš staří na pravidelné večery. A samozřejmě dokud o to bude alespoň nějaký zájem.
Ale asi to znáte sami – jste spoustu let milovníky muziky a sběrateli desek, dokážete si představit, že byste toho prostě jen tak nechali? Skončili s tím, co milujete, co vám dává sílu, pro co bije vaše srdce? Myslím, že pro lidi, kteří v tom „jedou“ tak dlouho jako my, nebo třeba i vy, už ta otázka nestojí: „Budu s tím ještě pokračovat?“, ale: „Jak budu pokračovat? Jak to vymyslím, abych mohl dělat to, co mne naplňuje? Jak budu sám pro sebe objevovat nové věci?“ V mých pětatřiceti to pro mne totiž má pořád ten samý „drive“ jako v dobách, kdy mi bylo třináct.
CZ SANCTUARY: TAK TO JSI NÁM MLUVIL Z DUŠE… TĚŽKO SE NÁM PŘEDSTAVUJE, ŽE BYCHOM SE VŠÍM JEN TAK PŘESTALI…
Thomas Thyssen: … jo, pro mne by to byla jedna z nejnepřirozenějších věcí, které bych mohl udělat. Samozřejmě, že to někdy vyústí v to, že to řešíš jako „práci“, ale pro mne je to drtivou většinu času ještě pořád hlavně zábava. Dělám to všechno proto, že je to sranda a baví mne to. Navíc jsem díky tomu navázal tolik přátelství, některá z nich nejlepší v celém mém životě – a to všechno na základě jediného faktu, že jsem v sobě měl nějaké to svrbění něco také sám dělat. Samozřejmě, byl tu i můj starší bratr, který mi se vším pomáhal a s nímž jsme byli vždycky dobrý tým, i když je skoro o šest let starší a letos mu bude 40. A i když už teď tolik ven nechodí, pořád má v sobě ty správné vibrace.
Nedokážu si představit, že bych nic nedělal, myslím, že bych se hrozně nudil. Já navíc na plný úvazek pracuji v největším německém vydavatelství Universal Music v oddělení popu, což znamená, že se hudbou zabývám každičký den. Ale musím se věnovat hudbě, která mne ve skutečnosti nezajímá – tohle mne prostě jen živí. Takže když večer přijdu domů, potřebuju tuhle „jinou hudbu“, kterou miluju, už jen proto, abych nezešílel (smích). Když totiž pracuješ v popu, potkáváš tolik divných, ujetých, pokřivených, zmršených lidí, že prostě potřebuji nějaký ten bezpečný přístav, komfortní zónu, ve které žiju už více než dvacet let. Jsem si proto dost jistý, že v tom budu pokračovat až do té doby, kdy zavřu oči nadobro.
CZ SANCTUARY: TO VĚŘÍME. ALE POJĎME ZASE ZA TĚMI AKCEMI. TY MÁŠ TOTIŽ NA SVĚDOMÍ I VELMI OBLÍBENÉ WHEN WE WERE YOUNG PARTY – KOHO NAPADLO JE DÁT NA WGT?
Thomas Thyssen: Organizátoři Wave Gotik Treffen za mnou přišli, jestli by mne nezajímalo něco takového udělat. Bylo to roku 2005 a oni začali cítit, že celou tuhle velkou oldschool komunitu až příliš dlouho zanedbávali a chtěli s tím něco dělat. Takže za mnou přišli s tímhle konceptem i názvem, který mimochodem ze srdce nenávidím, protože mi přijde příliš „retro“, ale už s tím nešlo nic dělat. Chtěli z toho udělat oficiální součást WGT a věděli, že já mám ty potřebné kontakty a odhodlání, aby to mohlo fungovat.
Takže jsme to zkusili – nejdřív v malém, v Halle 5, což je nejmenší prostor Werk II, ale fronta před klubem se táhla až ven po ulici. Ve skutečnosti tak bylo mnohem víc lidí venku než uvnitř. To nás přesvědčilo, že to byl dobrý nápad. Letos to bylo už osmé pokračování a bylo skvělé. Pro mne je to trochu jako být na tři dny v jiné galaxii, protože se to ani v nejmenším nedá srovnat s naším běžným klubovým životem v Berlíně. Ale je to jasné, těch lidí je tam daleko víc, atmosféra je jiná a to nadšení je mnohem znatelnější. Lidi jsou prostě šťastní, že jsou v Lipsku a chtějí se bavit, což je samozřejmě vynikající základ pro trojdenní zábavu.
I když na When We Were Young většinou dohromady hraju takové dvě, tři hodiny za celý rok, přiznám se, že je to vystoupení, na které se vždycky těším asi nejvíc. Je to ohromná zábava a potkávám lidi, které jsem třeba strašně dlouho neviděl, nebo které naopak potkávám naživo vůbec poprvé.
A tím se zase dostávám k tomu, co už jsem říkal – nedokážu si představit, že bych s tím přestal. Dokud bude WGT a dokud budou tyhle večírky, budu tam jezdit, i když si třeba nemyslím, že by letošní soupiska vystupujících byla nějak dobrá. Ale stejně pojedu i příště – dokud tam budou lidi, které chci potkat, se kterými můžeme pařit a pít – i kdyby už neměl jezdit na žádné jiné festivaly.
CZ SANCTUARY: TO MY TAKY, POSLEDNÍ DEN WGT SE UŽ ZAČÍNÁME TĚŠIT NA DALŠÍ…
Thomas Thyssen: Mám to úplně stejné. Když se WGT začne blížit a už zbývají třeba jen poslední čtyři týdny, začnu mít takové to svrbění, odpočítávám dny a nemůžu se dočkat. Myslím, že tím společným jmenovatelem je prostě láska k hudbě a že ji můžeš sdílet s ostatními lidmi, které taky zajímá. Díky tomu jsem měl to štěstí najít si tolik přátel, s nichž se některými potkávám jednou ročně jenom na WGT, protože oni už třeba nikam jinam nechodí ani nejezdí. A já chci prostě potkávat své staré kamarády. A v ideálním případě se při tom podívat i na pár skvělých vystoupení.
CZ SANCTUARY: TY SE ALE KROMĚ ORGANIZOVÁNÍ AKCÍ A DJINGU VĚNUJEŠ I REDAKČNÍ ČINNOSTI V MAGAZÍNU GOTHIC. V ČEM BYS ŘEKL, ŽE SE LIŠÍ OD VŠECH TĚCH KOLOSŮ JAKO ZILLO NEBO SONIC SEDUCER?
Thomas Thyssen: Já myslím, že třeba tím, že Gothic je druhý nejdéle fungující magazín o gotice v Německu – začal jen pár měsíců po Zillu. A také, že je samozřejmě menší, vychází jenom čtyřikrát do roka. Je ale jiný i obsahově, protože většinou mívají všechny ty ostatní časopisy velmi podobné jádro. Samozřejmě se věnují hlavně mainstreamovějším kapelám, dávají prostor Unheilig, metalovým kapelám, středověkým skupinám a podobně.
To, v čem se Gothic liší, je, že „generální ředitel“ Martin Sprissler dává svým redaktorům možnost psát o věcech, které mají rádi – ne jen o tom, co se líbí jemu nebo mně. Máme třeba přispěvovatele z harsh electro scény, kterou vůbec nesleduji. Nebo někdo přinese „úžasné demo nějaké francouzské undergroundové kapely“ a chce o nich napsat nebo dostat jejich skladbu na kompilaci a Martin bude první, kdo řekne: „Jo, udělej to!“ Totéž, když jsem teď chtěl pomoci Williamu Faithovi a jeho nové kapele Bellwether Syndicate, protože to zní už z ukázek skvěle a Martin mi jen řekl: „Jasně, jdi do toho!“
On prostě dává nejužšímu okruhu svých spolupracovníků, redaktorů a editorů obrovskou porci důvěry, a to ho odlišuje od všech ostatních. A to můžu říct poměrně zodpovědně, protože jsem pro ně všechny psal – pro Zillo, pro Sonic Seducer i pro Orkus. Ale tam je taky jiná úroveň tlaku, protože vycházejí měsíčně, zatímco my máme daleko víc času na přípravu a objevování zajímavých věcí. A to je, myslím, naše velká výhoda a dost možná bychom se bez ní nemohli ve stáncích, trafikách a knihkupectvích objevovat už přes dvacet let.
Pro mne to byla fascinující cesta, protože jsem začínal jako čtenář Gothic roku 1991, kdy to ještě byl černobílý, dvanáctistránkový, na kopírce množený fanzín. Chlapík, který ho založil, byl Jörg Kleudgen, zpěvák z gothic rockových The House of Usher. Jednou mi řekl, že jsem byl jedním z prvních dvaceti lidí, kteří si Gothic předplatili.
Postupem času jsem taky sám začal psát a kolem roku 1995 se seznámil s Martinem Sprisslerem, který za mnou o deset let později přišel s nápadem, abych se stal šéfeditorem magazínu. Čili jako skoro všechny věci v mém životě, i tohle se seběhlo velmi organicky… všimla si mne ta pravá osoba na pravém místě. Nebylo to nic, o co bych se ucházel nebo hlásil. Vždycky totiž za mnou někdo přišel s nabídkou, což je samozřejmě moc příjemné a nasycující… a taky se díky tomu považuju za klikařského parchanta (smích).
CZ SANCTUARY: TAK TO TI PŘEJEME. A MÁ VŮBEC V DOBĚ INTERNETU JEŠTĚ SMYSL VYDÁVAT TIŠTĚNÉ MAGAZÍNY?
Thomas Thyssen: To je dobrá a zajímavá otázka… na kterou byste se ale asi měli zeptat spíš Martina, protože on je obchodníkem, který za tím stojí (smích). Já si myslím, že to věci sice na jednu stranu znesnadňuje, protože média pořád musí být neustále v maximální pohotovosti. Nemohou si jen tak odfrknout… teď se totiž novinky šíří rychlostí blesku přes Facebook a Google + a vůbec přes internet, takže když tu samou zprávu vydáš za dvacet dní v tištěném médiu, už to vlastně vůbec není novinka. A kvůli tomu musíš dodávat jiný druh obsahu.
Marketéři třeba zjistili, že doba, po kterou si čtenář čte jakýkoliv tištěný magazín, se za poslední dobu zvýšila. Mladší čtenáři sice tisk moc nekupují, protože mají všechny novinky on-line, ale lidé, kteří si Gothic nebo Sonic Seducer kupují už nějakou dobu, nebo jsou předplatitelé, je kupují dál. Samozřejmě ale nevyhnutelně přijde den, kdy už v Německu nebudou moci být čtyři velké gotické magazíny, protože nevidím možnost, jak by se uživily.
Ale bude to zase další přirozený vývoj – pokud nemají existovat, existovat nebudou. Já jsem třeba neochvějný zastánce toho, že člověk musí jít s dobou. Té romantické části mé osobnosti se sice stýská po vyměňování kazet, ale samozřejmě ta racionální moc dobře ví, že pokud chci Ianovi představit novou muziku, je snadnější dát mu svůj USB disk.
Je třeba mít pořád na paměti, že mladí lidé, které teď zajímá scéna, neví, jaká byla tehdy v polovině devadesátých let. Ví jenom, jaká je teď, se snadným přístupem k informacím, kapelám, interpretům, hudbě. Tehdy jsi musel kapele psát dopisy nebo pohledy. Takhle jsem si pořídil první tričko od Rosetty Stone – napsal jsem tehdy pohlednici Porlu Kingovi, protože jsem to tričko tak strašně chtěl. Teď už si ho jen on-line strčíš do košíku a zaplatíš přes PayPal. Neříkám tím, že to před lety, nebo desetiletími bylo lepší, ale rozhodně to bylo jiné.
To je třeba vést v patrnosti i u těch tištěných magazínů – určitě přijdou změny. Když ne příští rok, tak za dva nebo pět, protože čím dál více lidí z té starší gotické generace přestane scénu sledovat a nebudou mít důvod si časopisy kupovat. Tehdy nastane zvrat. Takže klíčovým sdělením je – zajímejte se o scénu a sledujte ji! A to je i poselství, které se snažím všude šířit, třeba i ve svých předmluvách v Gothic magazinu.
A proto i tolik podporuji novou hudbu – miluji ty své „staré sračky“ (smích), ale bez nových kapel, nových nápadů a nových umělců tu za chvíli nebude žádná scéna.
CZ SANCTUARY: TO JE PRAVDA. CO TĚ VLASTNĚ ZA POSLEDNÍ DOBU NEJVÍC BAVILO? DESKY, KONCERTY, PARTIES…
Thomas Thyssen: Panejo… no, určitě letošní WGT, i když koncerty byly ve srovnání s ostatními ročníky spíš nudnější. Ale party byly opět super. Moc a moc se mi líbili Killing Joke v Berlíně – já vím, že zrovna vychvaluji jednu z nejstarších kapel na scéně, ale oni prostě vždycky zněli „jinak“… a roku 2012 znějí ještě relevantněji a současněji než kdy předtím, což mne naprosto ohromuje. Bavíme se tu o partě starých bláznů, kteří dělají intenzivní, skvělé, fantastické písně a na pódiu mají energii, která je nepřekonatelná. Takže to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zatím viděl roku 2012.
Ale existuje tolik skvělých kapel, které mám moc rád – poprvé od roku 1997 jsem třeba viděl Death in June. Šel jsem na ně s opravdu nízkým očekáváním, ale byli mnohem lepší, než jsem čekal. Líbí se mi také kapely jako Tropic of Cancer, Soft Moon a Soft Kill… a všechny kapely, které začínají „Soft“ (smích).
Je skvělé žít teď, protože i když je mi o dvaadvacet let víc, než když jsem s gotikou začal, pořád vychází spousta skvělé muziky. A to je asi i ten hlavní důvod, proč zůstávám na scéně i teď.
CZ SANCTUARY: LONI JSTE S IANEM HRÁLI V BRATISLAVĚ NA BATCAVE PARTY. MÁŠ Z TOHOTO VÝLETU NĚJAKÉ VZPOMÍNKY?
Thomas Thyssen: Ó, ano – jen samé dobré vzpomínky! Zamilovali jsme se do SubKlubu, je to skvělé místo a zamilovali jsme se do piva (smích). A co mne doopravdy potěšilo na Slovensku i na Castle Party v Polsku – pohostinnost a přátelskost lidí, která se nedá překonat. To jsem nečekal.
Když jsem totiž například DJoval v Anglii, zjistil jsem, že to tam funguje takhle – pokud lidi znáš, jsou Tví nejlepší přátelé, ale pokud Tě vidí poprvé, jsou mnohem ostýchavější, těžko se s nimi mluví. A na Slovensku nebo v Polsku to byl pravý opak. Udělal jsem si tam tolik nových kontaktů a moc jsme si to užili. A co se mi zvlášť líbilo na obou těchhle štacích – lidi tančili nejen na staré věci. Pokaždé se totiž pokoušíme míchat klasické věci s novějšími, aby se návštěvníci nezačali nudit. A oni pořád tančili! Dokonce za námi chodili a ptali se: „Hele, co to teď dohrálo?“ a podobně. Třeba když jsme v Bratislavě hráli Ulterior, přišlo se asi pět lidí zeptat, co je to zač. A to je pro mne stále jedna z věcí, která mne naplňuje, když hraju jako DJ. Každý totiž umí přijít na party a hrát „Romeo’s Distress“ nebo „Pagan Love Song“, „A Forest“, „Love Like Blood“ a další hity, ale je rok 2012. Aby to lidi i dnes bavilo, musíš být zároveň současný.
Kdyby mi teď bylo –náct, jasně, že bych chtěl poslouchat kapelu, kterou jsem si sám objevil, a ne skupiny, o kterých mi nějací čtyřicetiletí páprdové říkají, že jsou skvělé, a přitom vydali poslední desku dávno předtím, než jsem se vůbec narodil. To je velmi důležité a skvěle to zafungovalo jak na Castle Party, tak v Bratislavě.
Navíc jsme s Ianem nejlepší kamarádi a moc rádi cestujeme – zvlášť, když jedeme bez přítelkyň. To jsme pak jak dva malí kluci na prázdninách, kteří se prostě baví (smích).
CZ SANCTUARY: TO ZNÍ SKVĚLE, TAK DOUFÁME, ŽE SI NEMENŠÍ PORCI ZÁBAVY UŽIJEŠ I V PRAZE
Thomas Thyssen: Jsem si dost jistý, že určitě užiju. Já jsem zjišťoval, kdy jsem byl naposledy v Praze a bylo to roku 1997 a pamatuju si, že jsme se nějakou shodou náhod narazili na Lucerna Music Bar. Pivo bylo samozřejmě skvělé a levné a nikdy nezapomenu, že tam zrovna hrál nějaký Cure tribute band, takže jsme měli pocit, že jsme se ocitli v nebi (smích). Zůstali jsme tam celou noc a opili se jak blázen, ale vlastně jsem v Praze nikdy nebyl na pořádné party, takže se doopravdy těším, že se tam zase vrátím.
A také jsme samozřejmě zvědaví, jestli dva kluci z Berlína dokážou zlákat české návštěvníky k tanci, nebo jestli zklamou a nikdo se nezvedne ze židle. Vždycky je v tom trocha vzrušení z neznáma. Čili jsme natěšení – teď jsme se o tom bavili v sobotu na party a už se nemůžeme dočkat, až zase vyrazíme na cesty a pojedeme hrát někam jinam než v Německu.
CZ SANCTUARY: MY TAKY – TAK VÍŠ CO? TADY MÁŠ PROSTOR A POZVI NAŠE ČTENÁŘE NA SVŮJ SET SÁM…
Thomas Thyssen: Dobře, tak jo – Ahoj všichni, tady je Thomas Thyssen z Pagan Love Songs a Ceremonies v Berlíně. Já i Ian P. Christ se už moc těšíme, že se za vámi podíváme na Prague Gothic Treffen v srpnu. Nemůžeme se dočkat, že vám zahrajeme své DJ sety, nemůžeme se dočkat, že se s vámi opijeme, že s vámi pořádně zapaříme a že se vrátíme do jednoho z nejkrásnějších měst, které může Evropa nabídnout. Díky.
CZ SANCTUARY: MY DĚKUJEME A TĚŠÍME SE!
Komentáře
Perfektní rozhovor, jeden z nejlepších, co jsem kdy četl... těším se na jeho set na PGT i na to, že s ním pokecám, máme evidentně dost společného... ;-)
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.