Již po několik let základní živina slovenské temné scény, pravidelné setkání lidí více či méně žijících netopýří subkulturou i prostorem, který jako jediný může nabídnout kultivační půdu pro vystoupení špičkových alternativních projektů z různých koutů světa. Řeč je samozřejmě o bratislavské Batcave party, na kterou se část naší redakce konečně po letech odhodlávání osobně podívala.
Na pozvání zahrát si v proslulém atomovém klubu pod okouzlující siluetou bratislavského hradu jsme samozřejmě reagovali s patřičným nadšením a přiznali, že našemu ostudnému odkládání účasti na této akci (vlivem komplikací všeho druhu) je zapotřebí učinit definitivní konec. Hned na začátek se ony komplikace (konkrétně dopravního rázu) ozvaly znovu a krutě. Naštěstí se je podařilo vyřešit, a kolem třetí odpoledne jsme v sobotu čtrnáctého měli dokonce už i auto, kterým bylo možné vyrazit se svým skromným příspěvkem na očekávanou party.
Zorientovat se na místě se nám zdařilo až kupodivu snadno, čímž bych rád poděkoval „Petrovi“, navigačnímu robotu, diktujícímu příkazy pro směr naší výpravy. Samotný příchod a první dojmy z klubu okamžitě vyvolávaly asociaci na bratislavskou verzi žižkovského krytu Bunkr:Parukářka, jen v o mnoho kultivovanějším (dalo by se říci i "luxusnějším") provedení.
Už od začátku se začaly ukazovat rozdíly v časovém plánování tamějších parties a těch tuzemských. Zatímco u nás se až překvapivě velká skupina účastníků mačká před kluby ještě před jejich otevřením a zkušení opozdilci přichází na rozjetou party až kolem desáté, v sobotní večer se rozhodně nikam nespěchalo a (z jisté části díky paralelně probíhajícímu punkovému koncertu) útroby klubu zažívaly největší sytosti až po půlnoci.
Chladný prostor rozsáhlého danceflooru s klenutým stropem tradičně oddělily od DJ pultu cáry pavučin, ale zavěšovat námi dovezeného kostlivce příliš blízko k publiku nám z obav o jeho životnost nebylo jednou z hlavních tváří akce, DJem Marklynem, doporučeno. Dobrá předzvěst skutečné „wild“ atmosféry.
Na propuknutí odvážnějších, euforických projevů jsme si ale nějakou tu dobu museli posečkat. Asi do desáté hodiny bavil prořídlý dav Marklynův mix „neživé“ hudby puštěný z CD. Z něj mi v paměti utkvěl především výborný song od Matthewa Simse, který jsem náhodně chytil při čekání na baru. Zhruba další hodinu jsem strávil ve skrytu našeho ministánku s merchem, který jednou za čas přilákal některého z kolemjdoucích. Část z nich zaujalo pár motivů hlásajících hesla EBM – jeden milý host se nám dokonce svěřil s tím, jak je na tom skomírající industriální scéna na Slovensku a že zrovna kdesi probíhá snaha oživit ji nějakou novou akcí, ale z toho, co jsem pochytil, neslaví valný úspěch. Takovýto druh hudby zde zkrátka, jak se říkávalo v dobách džínových kapsáčů, „nefrčí“ a upřímně řečeno, pro jednou si od něj na party odpočinout pro nás nebylo nikterak nelibé.
Klubem znělo současné minimal a clash electro, osmdesátkové kytarovky a léty prověření hosté playlistů temných parties. Na chvíli se objevil i úskočný manévr s psychochobilly,horrorpunkem a deathrockem v prvním, a bohužel posledním setu kolegy Samgarra, kterého před možností pokračovat v playlistu sklátila zákeřná viróza a musel se odebrat na hotelový pokoj.
Podobně zákeřným virem byla napadena i naše připravená projekce a poté, co několikrát do zblbnutí ukázala první vteřiny videa jsme ji raději nahradili jistotou v podobě vizuálně šťavnaté klasiky – tromáckého počinu "Nuke Em High".
Stejně toxicky působil chvílemi i playlist party, jejíž původní motto hlásající „Back to the roots!“ bylo místy podobné spíše filmové parafrázi „Back to the future“ s nejaktuálnějšími podobami současné elektroniky. Bez mučení se přiznávám na svém velkém podílu a musím uznat, že za silně uhozenou, místními drinky prolitou trash-electronickou vložku v playlistu bych si u nás v Praze vysloužil v nejlepším případě minimálně vylidněný sál. Nicméně složení publika, notně doplňované normálními „party people“, nával hudebního experimentu přijalo překvapivě dobře. Stylové úlety, na stovky světelných let vzdálené původnímu heslu „Batcave“, zkušenou rukou vrátil do původního kytarového konceptu právě dorazivší DJ MaryO.
Naše původně početná skupinka přátel, kteří se sešli za hranicemi své domoviny, se silně roztrousila a nás pár vytrvalců vychutnávalo finální Marklynův set střídavě u baru, odpočinkem v sedací místnosti, znovu u baru, a na nejlepší kousky samozřejmě na place. Rád jsem zavzpomínal na vynikající koncert Aleca Empira s jeho „Im Addicted to you“ i znovu manévroval na okraji žánrů s Yeah Yeah Yeahs.
Před pátou ranní se zničehonic rozsvítila světla, odkrývající jinak naprosto zatemnělou taneční nudli s podlahou připomínající fakírovo lóže, centimetr na centimetru vystlanou střepy. Poslední vzpomínky na večer patří operátorce taxi služby zoufale volající od sluchátka „Subclub, haló je tu někdo na Subclub?…Subclub za 10 minut, haló“…
Ráno jsme se jen tak tak vyhrabali na desátou z hotelu, rozloučili se se siluetou bratislavského hradu a vydali se na strastiplnou cestu domů plnou zastávek na benzínkový čaj.
Komentáře
jó...to byla párty:-)
bolo prijemne vas vidiet na akcii, a ma pobavilo ze si spomenul moju ymienku o ebm:-) dufam ze sa aj ja uz uzkazem, na nejakej vasej akcii
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.