Report z Castle Party 2017 - neděle

Čtvrtý a zároveň poslední den polského festivalu očima našich redaktorů.

 

Nephilim: Nedělní ráno už žádné předchozí ponocování neodpouští. Po čtyřech dnech už jsou i ti největší pařmeni zmožení a starší ročníci už musí sbírat poslední zbytky sil, aby se dokázali dostat do provozního tempa. Volíme bazén, ale i po něm se nám nedaří vzchopit se tak, abychom dle kempového řádu vypadli před polednem, protože na rozdíl od většiny v noci plánujeme odjezd.

Demi: Kostel se poslední festivalový den otřásal elektronickými beaty, ale nutno říct, že úvodní blok domácích kapel nikterak extatický nebyl. Dvojice Orbicide byla vyloženě špatná. Jeden chlapík se staral o synťáky, vcelku potichu pouštěl z kompu nezajímavé drsnější electro a do toho skřehotal metalista za příliš vybuzeným mikrofonem. Nic, co by člověk musel vidět znovu. Následující trojice Black Tower na tom byla o pověstný chloupek líp. Temňák v kabátě deklamoval do celkem tuctové elektroniky, ale proti předchůdcům alespoň nezněli trapně. Velká zábava to ale taky nebyla.

 

 

Nephilim: Po částečném procitnutí míříme rovnou na hrad, kde se chystá další domácí představitel, glywičtí Dance on Glass. Zpěvačka Ania v příšerné červené krepové sukni sice na pódiu působí sebejistě, ale výsledný hard rock/temnometal je spíš žalostný. Nepomůže ani hostující, o poznání půvabnější vokalistka, a tak mi v hlavě zůstává jenom klávesák s obrovskou ohnivě oranžovou kšticí, což je na pátou odpolední pořád zoufale málo.

Demi: Další polskou elektronickou partou v pořadí byli Controlled Collapse. Ti už na svém kontě nějakou tu ostruhu a zkušenost mají, ale ani v jejich případě nedošlo k nějakému velkému nárůstu kvality. Živá bubenice se snažila hnát kapelu dopředu, z muzikantů se začerněnými krky čišela jistota a sebevědomí, ale i díky kytaře z toho ve finále zase lezla taková tuctová polometla, která nijak zvlášť nezaujala. Ideální chvíle na líné povalování v trávě a průzkumu stánků, které ani letos nebyly zrovna zbožím oplývající.

 

 

Nephilim: In Strict Confidence přijeli představit svou vintage verzi, tudíž se na pódiu ukázali jen Dennis Ostermann a Jörg Schelte. Bez zbytečných kudrlinek a bez dámského doprovodu je to samozřejmě vizuálně chudší (sorry Kootcho, ale mně se na Ninu prostě hezky kouká), což ale nutně nemusí znamenat horší zážitek. Klasický ICS 'best of' set z přelomu milénia má totiž rozhodně co nabídnout, obzvlášť pokud je hrdelní chraplák Ostermanna v kondici. A tady byl. Ikonický táhlý hymnus "Seven Lives", který zazněl hned druhý v pořadí, nažhavil plný ko(s)tel na správnou teplotu a pak už byla hračka sázet pěkně popořadě hity jako "Engelsstaub", "Zauberschloss" nebo "Herzattacke".

Dennis střídavě pobíhal od synťáku dopředu k mikrofonu a nazpět a bylo mi ho až líto, že kvůli tupým a nudným polským srajdám, které hudlaly na hradě, musel vzít zavděk kostelním pódiem. Chápu, že se pořadatelé snaží vyvážit poměr návštěvníků a udělat atraktivní obě místa, ale bohužel to často dopadalo tak, že se na hradním nádvoří nudilo pár lidí, zatímco před kostelem stepuje několik desítek hudbychtivých, protože se dovnitř už prostě nenamáčknou.

 

 

Demi: Rozlítaná neděle před nás postavila letošní poslední výstup na hrad. V plánu totiž bylo vystoupení belgických Vive La Fête! a pokud by někdo čekal umírněný minimálový set, sakramentsky by se zmýlil. Kapela nastoupila v pěti lidech a jejich tvorba dostala na živo úplně jiný rozměr, než je tomu na studiových nahrávkách. Muzikantům to hraje náramně, je tuze znát, že je to baví a Els Pynoo se s mikrofonem v ruce nejspíš už narodila. Neúnavně trsá, poskakuje, ječí, usmívá se a s větrákem rozevlátými vlasy stojí v čele vyhraného souboru, který do lidí neúnavně sázel pecku za peckou.

Člověka energie, která z kapely vyzařuje, neskutečně nabíjí. I když jsem se nahoru vyploužil s vypětím všech sil, během produkce Belgičanů jsem se přistihl, že najednou tančím a nic mě nebolí. Charismatická Els měla chvíli v ruce miniaturní kytárku, chvíli tamburínu a celou dobu šlapala a vykopávala a kroutila se a člověk měl místy obavu, aby jí poprsí zůstalo tam kde má. To se nakonec podařilo a celá show vyvrcholila hitovkou "Popcorn" s notoricky známým motivem, který strhl na svou stranu celý dav. Čekal jsem, že to bude dobré, ale že to bude TAK dobré... Za mne nejlepší koncert na letošní Castle Party.

 

 

Tiamat. Tuhle kapelu mám hrozně rád už od jejich death/doomových začátků a s menšími výjimkami jim baštím téměř celou jejich obsáhlou diskografii. Kdo viděl Johana a spol živě na vrcholu, ten dobře ví, jaká síla a charisma tuhle kapelu dostalo tam, kde dnes je. Jenže Johan naneštěstí musel zaplatit daň za rokenrolový život a po ohlášeném konci to vypadalo, že se nad Tiamat zavřela voda. Jejich návrat tak byl překvapením a neuměl jsem si moc představit, co od něj očekávat. Jestli se Johan dal do pořádku, nebo jestli jen kluci potřebují peníze...

 No. Nostalgie to vcelku byla, to ano. Johan, který na scénu dorazil ve vojenské helmici a v úboru legendárního lovce Pampaliniho, má však už evidentně vlastní svět a kapela by mezi songy neměla dělat pauzy. Alespoň nějaké vazbení by bylo lepší, než dlouhé minuty ticha a Edlundovo blábolení. A hudebně? Hned úvodní "Will They Come?" ukázala, že zázrak se konat nebude. Místy to sice bylo skoro jako dřív, ale jinak člověk musel často zapojit i fantazii a znalost songů. Tuhle se bohémovi za mikrofonem hlas nepřístojně chvěl, tuhle klávesák začal jiný song, než zbytek kapely, jindy zase něco pokazili kytaristé. Čekal jsem aspoň od kapely, že vyžilého frontmana podrží, ale místy naopak přispěli k celkově nejistému dojmu. 

 

 

Můžu tedy alespoň pochválit jednoho z kytaristů, který naprosto bravurně odzpíval ženské vokály v křehké "Divided" a dobře vyšel i hit "Cain". Tam člověk toho starého dobrého Johana při trochu zamhouřených očích našel. Naneštěstí, když měl koncert vrcholit a kapela odpálila "Whatever That Hurts", vyplavala znovu na povrch ona nejistota a při vší snaze tomu chyběla majestátní síla, kterou tahle věc má. Občas Johanovi vypadl text, občas se někde zapomněl a refrén tak musel odzpívat kytarista. Podobně utrpěla i klasika nejklasičtější - "The Sleeping Beauty". Vrcholem potom bylo, když během dlouhého sóla v další klasice "Gaia" Edlund seskočil dolů k lidem a loučil se s každým fanouškem zvlášť - do mikrofonu. Do pinkfloydovského sólování tak bylo neustále slyšet huhlání "fenk ju, fenk ju very mač, fenk ju tů, aj lav ju, fenk ju, fenk ju sou mač". Bylo to prostě takové posmutnělé a člověk si musel užít ty povedenější chvíle.

Nastal tedy čas posledního sestupu, posledního žurku, loučení, nakládání křižáků do auta, klasického Muže z Acapulca a cesty domů. Ta byla provázena převážně pozitivními pocity. Znovu se potvrdilo, že Castle Party možná ne vždy nabízí ty největší hudební zážitky, ale má natolik neopakovatelně rodinnou atmosféru, že kdyby měla někdy být řekněme "větší", nejspíš by to nebylo dobře. Pořád je to hlavně taková hudební dovolená a domácká párty. A za těch pár peněz vlastně fanda dostane muziky až až.

Další fotky najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář